Do nedávných dob stával v Jihlavě (Starých Horách) tzv. Jezuitský mlýn. Nyní po něm zůstaly pouze rozvaliny, kolem kterých chodí lidé do práce. Jezuitský mlýn stál (nyní už pouze zbytky zdí) pod nynějšími halami firmy Bosch. Od tenisových kurtů projdete proti proudu řeky po cyklostezce kolem Skate parku pod dálničním přivaděčem. Asi po 100 metrech se cyklostezka stáčí doprava, když však půjdete po pěšině stále rovně, po pár metrech narazíte na pozůstatky mlýna. Ve 14.-15.století byl zván Nový mlýn. Počátkem 16. století byl jeho vlastníkem mlynář Thoman, po němž mlýn nesl i jméno, a to až do 2. poloviny století, kdy jej získala patricijská rodina Schmilauerů. Roku 1637 získali mlýn jezuité, od té doby se ustálil název Jezuitský mlýn. Jednalo se o dvoupodlažní objekt s renesančními prvky (původní fasáda s psaníčkovými sgrafity a sluncem jako znaku řádu Jezuitů). Z jižní strany uzavíral dvůr se vstupní branou hospodářský objekt, u něhož přes cestu byla do svahu vyražena štola, jejíž počátek později sloužil jako sklípek mlýna. Zadní část štoly byla při stavbě sklepa zazděna. Štola prý vedla pod kapličku, zasvěcenou Nejsvětější Svaté Trojici, nacházející se nedaleko strážního domku u železničního přejezdu. Vznikla asi po ukončení důlní činnosti a stála zde přes dvě stě let, ale bohužel zanikla po likvidaci mlýna. Ve štole byla údajně nalezena mapa Starých Hor ze 16. století. Nad sklípkem ve svahu stála velká sýpka, jejíž pozůstatky jsou stále patrné na snímcích i ve skutečnosti.
Rodina mé manželky, Marešovi, se do mlýna nastěhovala v r. 1947, kdy p. Mareš, kovář z Batelova, dostal práci ve Státním statku Jihlava, později v jejich kovárně u železničního přejezdu ve Starých Horách a též podnikový byt ve mlýně. Do mlýna byli též přestěhováni sedláci z Dušejova, kteří odmítli vstoupit do JZD – rodina Dolejší a rodina pana Dobromila Dvořáka (později byl mnohonásobným mistrem Československa a držitelem mnoha medailí z mistrovství světa a Evropy v orbě). 1.1.1949 vznikl n.p. Československé státní statky a Jezuitský mlýn mu připadl od 1.2.1949 jako součást Státního statku Jihlava. Byli zde ubytováni též pracovníci Stát. statku, kteří pracovali na různých místech ve Starých Horách. Obyvatelstvo mlýna tedy čítalo až 20 osob.
V letech 1964-5, kdy jsem se přistěhoval k Marešům, už byla odstěhována rodina Höffrová a Dolejší. V hlavní budově (č. 4) bydleli ještě Dvořákovi a babička Bendová, v dvorním traktu (č. 2) rodina Blechová, Friedlovi a další. V té době bylo stále zachováno mlýnské kolo a pozůstatky elektrárny, která kdysi prý (?) zásobovala elektřinou 120V i Staré Hory. Ve skříních jsem našel hodně 120V žárovek, ale nyní tam byla už zavedena elektřina 220V z druhé strany řeky Jihlavy. Vodu jsme čerpali z uvedeného sklípku okovem, ale po narození syna už jen jako užitkovou. Na pití jsme pak vozili vodu ze studánky u mostu ve Starých Horách, která původně byla výtokem důlních vod a slouží obyvatelům Starých Hor dodnes.
23. října 1965 jsme měli ve mlýně svatbu a a v létě 1967 se nám narodil syn Ctibor. Plínky manželka máchala v mlýnském náhonu, kde byla čistá voda, plná žab a raků. V zimě jsem ale musel, než jsem odešel do práce – chodil jsem podél řeky, tunelem, přes Keťásek do autoopraven v Havlíčkově ulici– prosekat led. Následující rok prosadil p. Mareš u Státního statku zavedení pitné vody. Potrubí vedlo obloukem přes řeku z protější drůbežárny. To byla pro nás velká pomoc, protože za další rok se nám narodila dcera Renáta. I když jsme měli podmínky k bydlení v bytě 1+1 s dětmi a rodiči manželky složité, byli jsme stále v přírodě, v létě jsme se koupali v náhonu i v řece (byla tam mělčina–na mapách je nakreslen přechod–zřejmě brod), v zimě jsme sáňkovali a také bruslili a hráli hokej na zamrzlém mlýnském náhonu. Kočárek pro naše děti jsme měli se snímatelným horním dílem, který se mohl sundat z podvozku a dát na saně, takže jsme v zimě s kočárkem na saních měli úspěch. Měli jsme též u mlýnského náhonu zahrádku a ve dvoře hospodářství - králíky, slepice, holuby a prase. Každoročně na podzim se tedy konala zabijačka.
Přesně v den pětiletého výročí naší svatby – 23. října 1970, jsme opustili mlýn - kilometr dále po proudu řeky jsme měli dokončený krásný čtyřpokojový byt na sídlišti Královský Vršek. Ale do mlýna jsme stále docházeli s dětmi za dědečkem a babičkou. V zimě - a zimy byly pořádné – jsme dokonce mohli dojet ze mlýna přes jez u Českého mlýna až k památníku královské přísahy po zamrzlé řece na saních a do bytu v nejspodnějším paneláku to byl už jen malý kousek. Ve mlýně zatím lidí ubývalo, dvorní trakt po úmrtí pí. Blechové zůstal prázdný a v hlavní budově nakonec zbyli pouze Marešovi. Poslední léta byla babička dosti nemocná , bývala často v nemocnici, tak tam manželka chodila vařit a uklízet. Pan Mareš zemřel po zápalu plic v srpnu 1975. My jsme postupně zlikvidovali hospodářství – ještě jsme dokrmili prase a 29.11.1975 se konala poslední zabijačka ve mlýně . Pí. Marešová, pokud nebyla v nemocnici nebo u nás či u syna, tak tam ještě bydlela, ale příští rok po delší nemoci zemřela. To bylo 6. srpna1976 a deset dní poté, 16.srpna 1976 jsme mlýn vyklidili úplně. Státní statky už tam nikoho nenastěhovaly, i když byl mlýn obyvatelný. V hlavní budově bylo 8 místností. Zůstala tam nakonec jen krásná kachlová, tři metry vysoká kamna.
Ačkoliv byly budovy bývalého mlýna ve slušném technickém stavu, došlo kolem roku 1978 k jejich kompletní demolici. (Ctibor Čepička, Jihlava)
