něco málo z vyprávění Walburgy Holeczek, roz. Fieder [Josef Jenšovský 27.6.2011]
Jedním z majitelů ve 30. letech byl na Kandlově mlýně Anton Holeczek (manželka Walburga Holeczek, rozená Fiedler, dcera Isidora Fiedlera, starosty a majitele pily a mlýna v obci Rohn - Leptač). Na reklamním prospektu je uveden jako majitel střediska s koupalištěm, restaurací a ubytováním ve čtyřech budovách, kde bylo celkem 30 pokojů, majitelé bydleli na Kandlově mlýně mezi koupalištěm a silnicí. Anton Holeczek byl syn Rosy Kerschbaum, která po svém otci zdědila Hotel U Města Vídně v Č.Krumlově, který krátce provozovala a po jeho zestátnění ( zřejmě někdy v období 2. sv. války ) se odstěhovala zpět do Prachatic, kde nechala postavit na Lázních sv. Markéty vilu (dnešní čp. 264 ) a chtěla zde provozovat malý penzion pro lázeňské hosty. Pokusím se získat nějaké bližší informace nejen k tomuto místu.
x x x
JOHANNA KURSCHUSOVÁ
Vzpomínka na Kandlův mlýn
Pravidelně každým rokem táhla karavana do Prachatic. Prachatice jsou malé město na Šumavě. Z města jsem toho jako dítě mnoho neviděla. Začátkem června byl najat autobus, naložilo se nádobí, peřiny, moje dětská postýlka a hračky, pak došli pro Ferdu z Piaristické ulice (Piaristengasse) a k nákladu přibylo i jeho pět švestek, načež se už mohlo opravdu vyrazit do Kandlova mlýna (Kandelmühle).
Letovisko Kandlův mlýn leželo kus za Prachaticemi. Dřív to byl opravdový mlýn, z něhož se zachovalo dokonce ještě mlýnské kolo. Poháněla ho voda potoka, který tekl podél mlýnských zdí, otáčel tím kolem a voda padala z lopatek kola do hlubiny pod ním jako opravdový vodopád. Tu vodu sváděl potok do umělého jezírka. Byly tam při něm tenisové kurty, sportovní hřiště a nad jezírkem i restaurace. Snídaně a večeře jsme si dělali sami, jen k obědu jsme chodívali do lokálu. V lese roztroušeny stály srubové domy vždy se dvěma jednopokojovými byty s kuchyňskou buňkou. Jestli v nich byla tekoucí voda, už nevím, společný záchod pro obě bytové jednotky tam byl určitě. Jednu z nich jsme měli pronajatu my, druhou Piaristická ulice. Ferda a já jsme tenkrát ještě nechodili do školy, takže jsme mohli zůstat od června až do září. Jednou byla se mnou maminka, jednou babička, také Piaristická ulice se střídala. Přes víkend jsme tu byli z Piaristické ulice i Lannovky (Lannastraße) v plném počtu. Babička a teta Kati, dvě švagrové, si spolu dobře rozuměly.
Publikum bylo mezinárodní. Až z Japonska tu jednou pobývala celá rodina. Dvě děvčátka a jejich matka chodily kolem v opravdovém kimonu. Většina hostů tu měla s sebou děti a tak si bylo vždycky s kým hrát. Jen ty malé Japonky chytaly raději hůlkou ve vodě pijavice. Přihlíželi jsme tomu často, ale na mně šla z těch vodních potvůrek hrůza.
Dělali jsme výlety do lesů, často jsme chodívali nahoru na Libín. Když jsem se jednoho dne jako obvykle vrtěla na lehátku, to najednou sklaplo. Zůstaly mi tam prsty a z prostředníčku levé ruky mi to uštíplo navždycky kus konce prstu. Ječela jsem jako by mě obraceli na rožni, docela hrozně to krvácelo. Hned mě naložili do auta a maminka se mnou uháněla do prachatické nemocnice. Od té doby mám už nehet na prstu deformovaný.
Ferda to taky neuměl zle! Vletěla mu jednou při honičce do pusy včela a bodla ho rovnou do jazyka. Málem se tak udusil. Bylo tam na Kandlově mlýně mnohdy docela pěkně rušno.
Když maminka koupila v Budějovicích zahradu, trávívali jsme už od té doby prázdniny tam. Maminka dlouho váhala, zda má koupit kino vedle našeho domu nebo zmíněnou zahradu. Zahrada zvítězila - mně by ale bylo kino milejší: každé představení zdarma, to by byla přece nádhera!
Prachatice od roku 1938, kdy tam vpochodovali říšští Němci, patřily k Německé říši. Pro nás se ocitly za hranicemi.
