Dolní, Ondříčkův mlýn

Listinou z roku 1354 obnovuje olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi fojtovi Janovi ze Sklenova (Gleserdorf) privilegium, někdy od biskupa Bruna udělené, avšak později ztracené: „Věrný náš a milý Jan, fojt vsi naší Sklenova“ má tato práva fojtská požívati: 1. třetí peníz ze soudních pokut soudu fojtského, z něhož však jsou vyňaty podvod, žhářství a násilí, 2. „z šestého každého lánu se vším právem“ tj. měl dostávati z každého šestého lánu všecky poplatky, které jinak se odváděly biskupovi, 3. Dva lány patří dědičně k fojtství (svobodně, tj. bez poplatků k biskupovi), 4. má bráti užitky z jedné krčmy, z jednoho kováře, z jednoho mlýna o jednom složení.

V urbáři hukvaldského panství z roku 1581 se uvádí (fol. 206) Jiřík, mlynář, „z 1 čtvrti role ku mlýnu dědičně puštěné o svatým Jiří – 3 gr., o svatým Václavě
též.“ Dále pak (fol. 208) „Jiřík, mlynář z mlýnu maučnýho o svatým Jiří – 1 zl., 7 gr., 5 d., o svatým Václavě též. Jiřík Káně a Václav Smolík z pilného mlýnu za oborů
o svatým Janě křtiteli Božím – 1 zl., též každého klátu co jich přivezů a zřežů, povinni jsau po jednej desce dávati.“

od 1649 (Lánský rejstřík) Johan Prachař, v záznamech uváděný pod jménem Pulvermacher, ve mlýně se patrně vyráběl střelný prach drcením dřevěného uhlí

od 1676 držela Marianna vdova po Johanu Pulvermacherovi a její syn Ondřej

od roku 1699 Jiří Prachař

od roku 1709 Václav Prachař,
od roku 1742 Jakub Prachař.

V roce 1750 převzali manželé Josef a Kristýna Kabuďovi a přepustili v roce 1764 synovi Ondřeji Kabuďovi.

24. 6. 1786 pouští Ondřej Kabuďa mlynář, mlýn s jedním složením a zahradu (pololán) svému zeti Jiříkovi Novobilskému a své dceři Marýně za 524 zl.

7. 12. 1789 Jiří Novobilský pronajal mlýn Floriánovi Ermisovi z Tiché za 60 zl. ročně.
Po něm dědil 27. 6. 1806 mlýn a zahradu (pololán) syn František Novobílský

Mlýn měl původně čp. 31. Při číslování domů, které započalo roku 1771 až do roku 1805, kdy došlo došlo k přečíslování a obdržel čp. 35.

k mlýnu náležely pozemky parc. č. 814/1, 2, 3 – 823/1, 940, 941, 942/1,2, 943, 944 a 1252/4 o výměře 12 jiter 677 sáhů a počítán mlynář mezi zahradníky
– pololáníky.

7. 2. 1852 zapsáno za 1000 zl. jeho nezletilému bratrovi Ignáci Novobilskému.

Dne 22.7. 1873 vloženo manželům Janovi a Josefě Matulovým.

14. 5. 1882 koupil Antonín Horák a 14. 4. 1886 prodal manželům Josefovi a Anně Růžovým.
1. 5. 1903 koupila v dražbě příklepem Kopřivnická záložna, která 31. 5. 1903 prodala mlýn Maxmiliánu Uhlářovi. 

3. 6. 1903 připsáno nezletilé Žofii Uhlářové, rozené Kološové spoluvlastnictví. 

8. 9. 1909 připsáno Vincenci Kološovi. 

16. 2. 1912 převzala ½ po Žofii Uhlářové Johanna Kološová. 

2.2. 1912 zapsáno manželům Josefovi a Kristýně Škarudovým

zápisem z 4. 1. 1919 zapsáno kupem manželům Františkovi a Marii Bajerovým

zápisem z 11. 12. 1929 zapsáno kupem manželům Josefovi a Anděle Ondříčkovým, kteří mlýn úplně přestavěli. Zařízení i stroje byly zastaralé, v roce 1932 provedl Ondříček rekonstrukci zařízení, postavil nové stroje. K pohonu sloužilo vodní kolo a výpomocně elektřina. Mletí prováděno hlavně námezdně a také obchodně.

Při znárodnění převzat Hospodářským družstvem a v tomto vedení se mlelo jen námezdně.

1953 byl mlýn znárodněn a stal se majetkem firmy Pardubické mlýny, a.s.
Postupem kolektivizace zemědělství námezdní mletí téměř zaniklo a provoz v roce 1970 byl zastaven.

po roce 1989 byl mlýn navrácen původním majitelům. Mlýn s téměř plně funkčním zařízením ležícím na parcelním čísle 219/2 dnes patří Josefovi a Marii Ondříčkovým.