V knížce Marie Strettiové (*22.8.1876 – †4.1.1953) O starých časech a dobrých lidech vydané roku 1940 je kromě jiných míst na černokostelecku, které malá Marie, pravnučka Josefa Jungmanna, v poslední čtvrtině 19. století navštěvovala se svojí matkou, i poměrně zajímavý popis penčického mlýna:
".... Za mého dětství klapal vesele uprostřed údolí mlýn s červenou střechou, otevřeným schodištěm a s cihlovou, prolamovanou zídkou. Byl tam nájemcem pan Pitr a bývali jsme tam celý den. To byl můj ráj, zdálo se mi, že nemůže býti na světě nic líbeznějšího.
Venku, v neohrazeném sadě jsme jedli — maminka brala s sebou kuchařku, která nám uvařila, proháněli jsme se v mlýnici mezi mleči. Velmi nás zajímalo kolo a voda řítící se naň korytem. Maminka nás přísně varovala strkat do koryta pracky, že by nás voda strhla na kolo. Jednou jeden z mlečů, nedaleko stojící, chtěje asi mamince pomoci, řekl nám, že pod kolem sedává hastrmánek, že ho tam vídá. Maminka nás sice ujišťovala, že vodníci neexistují, ale my jsme se od té doby blížili ke kolu s uctivou hrůzou a tajným přáním zahlédnout zelený kabátek hastrmánkův.
Mlýn vyhořel asi v r. 1889. Živě se pamatuji na zdrcující dojem, když se rozlétla Kostelcem zpráva, že hoří penčický mlýn! Cítila jsem, že něco nevýslovně krásného mizí z mého života. A jak to bylo smutné, když jsme pak viděli spáleniště. Jeho žalostné zbytky, ohořelé zdi, modrou malbu parádního pokoje, kde býval skleník. Neobnovili jej, každým rokem byly rozvaliny menší, dávno již není po něm ani stopy, po milém mlýnu penčickém…"
Vzpomínky Josefa Klímy (z rodu majitelů Penčického mlýna) na Penčický mlýn a pilu:
"Narodil jsem se ve mlýně uprostřed černokosteleckých lesů. Pamatuji se, jak se za večerů, když se lesy rozhučely a sovy houkaly, sešla čeleď u teplých kamen a otec vyprávěl. Také o mnišce. Je prý to pohroma pro lesy, jako morová rána na lidi, zkáza na všecko, jako kobylky v Egyptě. A u nás „všecko“ byly lesy! – Nedovedl jsem si představiti, jak by se lesům, „našim“ lesům, mohlo něco státi. Věřili jsme spíše v hastrmana pod vrbičkou a v polednici, která obcházela u Penčic kolem studánky v pravé poledne. Proto jsme do těch míst my děti ani nepáchly. Pamatoval jsem si to večerní vypravování tak dobře, jako kde někoho vystrašil bezhlavý kůň, kde se procházela bílá paní při měsíčku, nebo jak v noci z kostnice u Aldašína, kudy vedla pěšinka k Penčicům, kýval z kulatého okénka na mládka kostlivec. Světélka, o nichž se vyprávělo, že běhají podle „umrlčí cesty“ od Jevan k Aldašínu, jsem sám již tehdy viděl, tedy jsem ostatním strašidlům také věřil. S mniškou však, která by mohla sežrati celé černokostelecké lesy, mi to nešlo dlouho do hlavy. Vždyť se na pile v Penčicích řezalo již za dědečka, když bylo dosti vody, a nad námi proti vodě řezala panská pila rok co rok, ale lesů pořád neubývalo.
Od té doby uteklo hodně vody od Jevan k Penčicům, uteklo padesát roků, celý lidský věk, a v krásném Penčickém údolí nezbylo po pile a mlýně nic než patník, kde bývala vrata, k nimž jsme jako děti toužebně vzhlížely, kdy se v nich objeví nějaká návštěva naší samoty. Uprostřed bývalého dvora jest ještě loužička, kde stával stojánek, z něhož ve dne v noci crčela voda a který zvláště zřetelně k nám hovořil, když se za tiché noci mlýny zastavily. To nás právě budilo a potom jsme slyšeli zřetelně, jak zurčí a bublá náš milý stojánek.
Mimo zurčení stojánku jsem nemohl nikdy zapomenouti také na šumění pily. A pro tuto její památku jsem postavil před 25 lety pilu v Českém Brodě. Tak vznikla v naší krajině nejstarší parní pila. Její obrázek se však ničím nepodobá bývalé penčické pile. Škoda jí! Kdyby tam dneska stála, byla by jen k ozdobě krásného Penčického údolí, které již jistě mnozí z vás znáte, nebo se tam aspoň podíváte."
