Horní, Jiráňův mlýn

Ostatní

Stručný popis objektu


Mlýn s podezděným přízemím a roubeným patrem. Stojí u komunikace z Úbislavic do Stavu. Lomenice je orientována k jihovýchodu. Je členěna vodorovně do tří pásů, ve kterých se střídají pole s klasovitě a střechovitě kladenými latěmi. Ve středním pásu jsou latě položeny svisle, v horní části navazují na obloukovou ozdobu. Osově jsou umístěna menší pravoúhlá okénka. Nad horním pásem je náznak „kočičí procházky“. Štít je ukončen kabřincem se záklopovým prknem s dobře čitelným textem „Léta Páně 1813 dne 28 Srpn tato lomenice gest zdvižená s pomocy Boží a z nákladu Jana Jandourka Mystra Mlinářského z počestno Obce Oubyslaw. Mistr tesařský Jozef Jiřiště“. Souběžně s komunikací je budova mlýna, ke které je kolmo připojen chlév a stodola. Nízká podezdívka mlýna je z hrubě opracovaných nepravidelných pískovcových bloků. Světnice a síň je vyzděna. Okna jsou usazena v dřevěných šambránách a jsou dělena do šesti polí. Patro je roubené, s okny zasazenými v pozici oken v přízemí, dělení je shodné. Souběžně s komunikací je na stropních trámech s profilovaným zhlavím usazena pavlač. V průčelí stavby pavlač schází, zůstaly pouze trámy s profilovaným zhlavím. V zadní části mlýna, orientované na SZ je replika štítu. Na záklopovém prkně je uveden rok 1815. Střecha je tvořena štípaným šindelem. Ve valeném sklípku je klenák s rytým letopočtem 1734 (1737?).

Okolí objektu
Mlýn leží nedaleko kostela v Úbislavicích, pod křižovatkou na Českou Proseč. V bezprostředním okolí se nalézá ještě několik zajímavých roubených objektů.

Další informace
Vyprávění pana Boukala: „Úbislavický, podle posledního mlynáře někdy také zvaný „Jiranův“ mlýn, je památkou vedenou ve státním seznamu kulturních památek. Je ukázkou pojizerské lidové architektury novopackého typu.
Na svém místě stál zřejmě již roku 1405, kdy tehdejší majitel hradu Kumburk Jan připsal z úbislavického mlýna roční plat 1 kopu zlatých a 8 grejcarů ve prospěch kostela ve Staré Pace. Objekt stojí na břehu potoka Ořeška, několik desítek metrů předtím, než do něho vtéká potok ze Zboží. Obě vodoteče nemívají velký průtok vody, a tak od štěpanického rybníka a ze zbožského potoka vedly do nádržky nad mlýnem dva náhony. Nádržka stačila na roztočení asi 7 metrů vysokého, ale poměrně úzkého kola. Podle starých pamětníků pohánělo soustrojí vedle mlýnských kamenů i pilu „jednušku“. Klády se dovnitř navalovaly širokým otvorem v severní štítové stěně budovy.
Přes dlouhé trvání se o historii mlýna zachovalo velmi málo zpráv. Souvisí to zřejmě se zánikem účetních a jiných dokladů kumburského panství při několika požárech (například při výbuchu jičínského zámku). Také mlýn několikrát vyhořel, o čemž svědčí vrstvy popela v paleční jámě a těsně před jižní štítovou stěnou. Přesto se v objektu zachovaly některé starobylé prvky. V 1. patře například téměř 50 cm vysoké trámy v roubené stěně. Barokni hlavy dvou dubových trámů z mlýnské stolice (i ty jsou ohořelé) ukazují na 17. století. Patrně i na Valdštejna (v roce 1621 převzal po Smiřických Jičínsko i s Úbislavicemi). V jeho době se zřejmě i tady děly pokusy se železářskou výrobou, nálezy strusky svědčí o tom, že tu rudu tavili a velká kladiva (hamr) poháněná vodním kolem surové železo dále zpracovávala. Krátkou slávu mlýna asi ukončil vpád Švédů na Novopacko v roce 1643, kdy s Pakou vyhořely i okolní vesnice.
Nynější patrová chalupa (původně celoroubená s ozdobným štítem) vznikla zřejmě na začátku 19. století. Jižní štít byl podle zápisu na záklopě vztyčen tesařem Jiřištěm z Nové Vsi v roce 1813, severní štít v roce 1815. V klenbě valeného sklepa byl klenák s letopočtem 1734.
Asi v polovině 19. století byl ke stavení přistaven zděný krámek, zřejmě v souvislosti s tím, že k mlynářství se často vázala i tak zvaná živnost pecnařská, to je právo prodávat chleba a některé další mlynářské produkty (ne však jemnější pečivo, to bylo vyhrazeno pekařům a cukrářům). Krámek byl kolem roku 1950 stržen a v roubení po dveřích, kterými byl spojen se světnicí, zůstala díra, prošla by jí kráva. Další díra časem vznikla po zbourání pece a části zdi do dvora, tou by možná prošlá kráva i s vozem.
Celé stavení, původně velmi půvabné, v průběhu 20. století postupně chátralo a po roce 1945, když se vystěhovala rodina posledního mlynáře, docela zpustlo. Sousedé to vysvětlovali tím, že od poslední třetiny 19. století měl mlýn smůlu na hospodáře. Už koncem tohoto období byl na něj vypsán konkurs – mlynář přišel „na buben“. Dluh splatil krátce před nuceným prodejem. Sousedé to dávali do souvislosti se ztrátou pokladu stříbrných peněz ze statku v blízkém sousedství. V době ztráty byl v širokém okolí doma jen mlynář; byl prý opilý a nic neviděl a neslyšel. Krátce po této události však usedlost prodal a koupil si nedaleko Nové Paky mlýn jiný.
Také novému majiteli č. p. 56 se moc nedařilo. Pro nedostatek vody mlýn často stál. Navíc prý hospodář o své řemeslo moc nedbal. Prý měl „těžkou mouku“ –z neošetřovaných mlecích kamenů se do meliva dostávalo hodně písku. Ku konci jeho podnikání mu z dolního mlýna pan Havel tajně v noci převážel několik pytlů obilí na sešrotování a hrubé semletí, sám prý měl tolik práce, že nestačil sousedům vyhovět.
Konec zdejšímu mletí udělal po roce 1920 okresní úřad. Pro dlouhodobé ne¬placení daní odebral mlýnu vodní právo; hodilo se to při opravě silnice do České Proseče, při níž se tak přes náhon nemusel na nové silnici stavět most.
Při převzetí chalupy posledním majitelem bylo už číslo popisné 56 značně zchátralé. Kromě dvou zmíněných děr v přední a zadní stěně bylo špatné celé přízemí: obvodové trámy byly tak poškozené (hnilobou, červotoči i velkými dřevokaznými mravenci), že roubení neuneslo patro. Kdosi ho časem podchytil dvěma tesařskýma prvky, sochami ve tvaru T. Horní břevno soch podpíralo dva stropní trámy a paty spojky byly podloženy velkými kameny. Časem se tyto stojky pod tlakem nadstavby bořily i se svými podložkami a hrázděné patro tíhou pokleslo u jižní stěny až o 25 centimetrů. Rozvalené byly i stěny sklepa, zdeformovala se také klenba v kravském chlévě. Chatrné roubení nad lednicí (jáma na mlýnské kolo) bylo jen zamaskováno nehraněnými prkny. Stavení se zejména při větru nebo v zimě, když na střechu ještě nalehl sníh, všelijak kroutilo, vrzalo a vzdychalo. Po vesnici se pak vykládalo, že v Jiranově mlýně straší.
Před demolicí uniklo památné stavení jen díky tomu, že v 50. roce uvolnili památkáři na záchranu objektu nějaké peníze. Opravila se za ně střecha nekvalitním řezaným a špatně položeným šindelem, trámy připravené na opravu stěn se někam ztratily. Zlí jazykové tvrdí, že se za ně postavila nějakému tajemníkovi z Jičína chata. Doklady na to nejsou, ale když se o tom začalo mluvit i na schůzích, uvolnil najednou okres peníze na stavbu hasičárny, na niž předtím peníze nebyly. A protože se na tuto památku vyúčtovalo několik set tisíc korun, nedovolily úřady dvůr zbourat.
Časem se pak dostal novému majiteli a byl postupně se státním příspěvkem asi 150 000 korun a vlastním nákladem přes jeden milion zrekonstruován, a i když se na něm nezachovalo vše v původní podobě, zůstává ukázkou umění našich předků.“