Bartlův mlýn, neboli Havírenský mlýn stával v horské osadě Havírně, v místní části Pasek nad Jizerou, kde se dle tradice těžilo stříbro. Podle této osady byl pojmenován i zdejší Havírenský potok, z kterého byl mlýn napájen. I přesto, že se tato rozsáhlá roubená a patrová stavba s kamennou podezdívkou nezachovala, patřila k nejkrásnějším a nejvzácnějším památkám podkrkonošské lidové architektury v okolí. Zajímavostí mlýna byla také pavlač, která vedla podél prvního patra obytné části mlýna a ve zdejším kraji se vyskytovala jen výjimečně. Mlýn byl vyhledávaným místem malířů i fotografů, díky nimž se původní podoba mlýna dochovala na řadě fotografií a pohlednic. Ke spatření je i původní model mlýna, který byl vytvořen v roce 1895 pro Národopisnou výstavu v Praze a dnes je uchován v expozici muzea ve Vysokém nad Jizerou. Model je vyroben od řezbáře Františka Hanuše a zobrazuje zasněžený jednoposchoďový dřevěný mlýn bez vodního kola. Kromě toho se Bartlův mlýn stal také literární předlohou Žalákova mlýna v knize Zapadlí vlastenci, od Karla Václava Raise.
O historii mlýna je známo velice málo informací. Nedochovaly se ani žádné písemné, ani hmotné prameny, které by umožňovaly bližší poznání mlynářského řemesla. K nahlédnutí není ani žádná kronika, kterou by si vedl mlynář, či nějaké další informace o mlýnské technologii, která se ve mlýně nacházela. Důvěryhodným pramenem týkající se stavby mlýna a vodního díla je mapová část stabilního katastru pocházející z roku 1843. Na mapách je zobrazena dřevěná stavba mlýna č. p. 56 na stavební parcele č. 182. Na indikační skice je zakreslena lávka, jedno vodní kolo na Havírenském potoce80 a na protější jeho straně je zakreslena stodola. Ovšem žádný náhon, ani odtokový kanál na žádné mapě vyobrazen není. Nedochovala se ani přesná datace vzniku mlýna, tudíž údaje o jeho vzniku jsou poněkud odlišné. Podle zápisků paseckého písmáka Františka Patočky, který se zajímal o historii vesnice Pasek nad Jizerou, je za vznik mlýna považován rok 1424. Patočka to dokládal podle záklopového prkna ve mlýně, kde byl uveden tento letopočet společně s rokem opravy mlýna v roce 1650. Bohužel se toto záklopové prkno nepodařilo nezachovat a tyto údaje nelze ověřit. Druhé tvrzení o vzniku mlýna je datováno ve farní kronice z roku 1924, kde Jindřich Max uvádí jako rok vzniku mlýna 1650. Původně byl mlýn panský a až do roku 1810 byl pronajímán nájemcům. „Z dob, kdy byl havírenský mlýn ještě panským, se traduje vyprávění o majiteli mlýna a nájemci, který měl velkého černého kozla. „Majitel mlýna, kterému se kozel líbil, sliboval nájemci, že mu za něj dá les na Mechovici. Nájemce prý kozla za Mechovici nevyměnil.“ Tato pověst je zapsána na pozvánce na XVI. župní sjezd v Pasekách nad Jizerou dne 2. 7. 1899 a je součástí stálé expozice Krkonošského muzea v Pasekách nad Jizerou, Památníku zapadlých vlastenců. Druhou pověst, která se k mlýnu tradovala, mi převyprávěla paní Slávka Hubačíková, která si ještě pamatuje stát Bartův mlýn.
„V tom mlýně, se za jeho slávy pekl moc dobrý chleba, a to bylo v době, kdy tady tomu šéfoval pan Harrach. A když jel jednou hrabě Harrach okolo toho mlýna, takže říká tomu sluhovi: „Poslyš, tady něco, tak absolutně voní, co to tady voní?“ Jel nad tou Jizerou, tou silnicí k tomu Harrachovu a von říká: „No Pane hrabě, přeci na Havírně pečou chleba.“ A von říká: „Na Havírně? Co to je?“ A von říká:„ No je to kus Pasek nad Jizerou.“ No a von říká: „Zajeďte tam, já bych rád chlebíček, to je úžasná vůně.“ Jak jeli od té Rokytnice, od těch Kroupů, no a tak se tam zastavili s těma koňma, no a mlynář, že celý u vytržení, že teda Pan hrabě se přijel podívat. No a on tam byl neuvěřitelně pohoštěnej v tom mlýně, dostal tam ten chlebíček a za to, že se tam ráčil tedy přijet podívat, tak mu samozřejmě, tenkrát se pekly dvoukilové bochníky chleba, tak mu dva dvoukilový bochníky ještě mlynář dal s sebou. No a od té doby, že si tam ten Harrach pro ten chleba každý čtvrtek jezdil, no a protože pan mlynář měl asi o tři roky mladšího chlapce, než ten Harrach, tak von mu poslal asi třikrát takový sváteční oblečení. Akorát k tomu neměl botky, patřičný. Takže to vzápětí mlynář tomu Harrachovi vypravoval, že to klukovi pasuje, že děkuje pěkně, ale nemáme k tomu botičky, takže von mu poslal ještě boty.
Podrobnější údaje o vlastnictví mlýna lze zjistit až z dochovaných pozemkových knih, které jsou zaznamenány od 2. poloviny 19. století. Výpis z pozemkové knihy uvádí jako prvního majitele mlýna v roce 1832 Jana Bartla, který vlastnil mlýn nejdříve sám, poté od roku 1844 společně se svým synem Josefem Bartlem, podle nichž byl mlýn pojmenován.86 Z té doby se dochovaly dva písemné prameny z roku 1875, které jsou uloženy v semilském archivu. Prvním z nich je „Polohorys pana Jana Bartla, mlynáře čp. 56 v Pasekách“ V plánu je kromě samotného mlýna zakreslen i Havírenský potok s přítokem k lednici a odtokem zpět do potoka. Na protějším břehu Havírenského potoka je zakreslena rovněž stodola, která dnes stojí o několik metrů jinde. Druhým dochovaným písemným materiálem je „Žádost majitelů mlýna Jana a Josefa Bartla o zasazení normálního znamení při jezu mlýna.“ Dle protokolu došlo nejprve k ustanovení komise, která se na zasazení normálního znamení podílela. Na hoření část znamení byly vytesány iniciály vlastníků mlýna J. J. B., kterými byli Jan a Josef Bartlovi. Kromě iniciál byl na vodním znamení vytesán i letopočet jeho zbudování v roce 1875.
Podle výpisu z pozemkové knihy se v roce 1879 stala vlastníkem mlýna společně s Josefem Bartlem i manželka Marie Bartlová. V roce 1883 přebírá poloviční vlastnické právo nezletilý František Bartl. Od té doby se ve mlýně vystřídalo několik majitelů, kteří mlýn vlastnili. V roce 1913 se stala vlastníkem mlýnské usedlosti firma Josef Višňák, obchodník s obilím v Jilemnici, která vlastnila mlýn do roku 1918, než se vlastníkem mlýna stala Karolína Bártlová, z Pasek nad Jizerou č. p. 199.94 Ve sběrném archu domovním z roku 1921 je doloženo, že mlýn pouze pronajímala Františku Hnykovi, který ve mlýně bydlel společně s manželkou Marií Hnykovou, dvěma dětmi, služebnou, pekařským učněm a provozoval zde pekařství.95 Podle Seznamu a map vodních děl Republiky Československé bydlel ve mlýně v roce 1930 další nájemce. „Za podnikatele vodního mlýna je uveden Ladislav Potůček a mlýn byl v té době poháněn jedním kolem na svrchní vodu. Množství vody
bylo 70l/s; spád byl 5,4m a normální výkon vodního díla 3,5 HP.“ Podle vzpomínek Milady Štěpánkové v Paseckém čtení se uvádí, že se „Potůček staral o koně a o malou stodůlku. V té době se při mlýně nacházela pekárna, kde se kromě chleba, housek, koláčků a vánoček pekly za Hnyka a Potůčka dokonce i anýzy. Po Potůčkovi přišel asi v roce 1930 nebo 31 odněkud z Posázaví Josef Mikula, který ve mlýně zavedl obchod se smíšeným zbožím.“
V dalších vzpomínkách Milada Štěpánková uvádí, že „František Bartl byl ve mlýně poslední, kdo tu mlynařil a pekařil. Ve mlýně pracoval společně s nájemci a svým pečivem zásoboval pouze Havírnu, neboť Paseky nad Jizerou měli svého pekaře. Mezi lidmi se proslavil také svojí ochotou a čistotou ve mlýně. Mlynářské řemeslo provozoval až do roku 1938, kdy musel živnost ukončit.“ Teorií k ukončení živnosti se dochovalo více, ale jak moc jsou jednotlivé vzpomínky pravdivé, se dá už dneska těžko ověřit. Současný majitel roubené stavby stojící na místě původního Bartlova mlýna, Jiří Tomsa, mi sdělil, že se od jiných pamětníků doslechl, že „posledních 50 let před spadnutím se tu pouze pekl chleba a mouka se sem pouze dovážela.“ Paní Slávka Hubačíková mi sdělila, že se ve mlýně mlelo nejspíš do začátku druhé světové války a jako důvod ukončení mlynářské živnosti uvedla vybudování vodní nádrže.
„Potok tekl na mlýn a pod mlýnem udělali později vodní nádrž a tím pádem mlýn dost o tu vodu přišel. Tou nádrží se zlikvidoval proud potoka k tomu mlýnu a přestalo se mlynařit.“98 Jaký je skutečný důvod ukončení živnosti, nebo kdy přesně k uzavření mlýna došlo, se mi nepodařilo zatím nikde přesněji zjistit a ověřit. Nejspíš k jeho uzavření došlo v roce 1938, kdy se podle Andrey Bariakové, odborné pracovnice Krkonošského muzea v Pasekách nad Jizerou, ve mlýně naposledy pracovalo.
Po druhé světové válce byl Bartlův mlýn i nadále v dobrém technickém stavu, ovšem v 50. letech začal postupně chátrat a rozpadat se100 až nakonec v roce 1956 pod tíhou sněhu spadl. Pan Jiří Tomsa mi sdělil následující osud mlýna podle jeho zjištěného výzkumu. „Po válce tady nechali bydlet nějaký dva nájemce, který to tady docela devastovali, a kvůli nim to tady spadlo, co se vypráví. Protože oni chodili hodně chlastat a oni si topili tím, že vyřezávali tady dřevo. No a jelikož vyřezávali víc a víc, tak přispěli k tomu, že to pod tou tíhou sněhu spadlo. Potom, když to spadlo, tak mlýn Bártlům vrátili a řekli jim, ať si to daj ňák dohromady. No a takže jim nezbylo nic jiného, než to tady zbourat. Tenkrát se Bartlovi rozhodovali o tom, co s tím, když jim to vrátili. A že jako prachy na tu opravu neměli, no tak to nechali zbourat.“
Z mlýna zbylo pouze zbořeniště a stodola. I přesto se našel někdo, kdo se rozhodl pozemek v roce 2012 odkoupit a splnit si sen mít vlastní mlýn. Jiřímu Tomsovi bylo sice povolení ke stavbě nového mlýna vydáno, jenže Krkonošský národní park nedovolil, aby byla postavena replika původního mlýna. „Chtěl jsem udělat zmenšeninu toho, jak to tu vypadalo, ale to mi na KRNAPU zamítli. KRNAP chtěl pouze, abych stavěl původní část mlýna, bez ostatních pozdějších přidělaných částí. Oni vycházejí z těch jejich norem, co mají, a to je chalupa 150 m². Tak jsem se toho chytil a to původní je zhruba těch 150 m², tak jsem šel vlastně s tím původním. Není to pro mě nic než volná zábava v mezích, co oni mi povolí. Nakonec je to asi lepší, ten původní rozměr a možná to třeba časem dopadne stejně, jako to dopadlo tenkrát, že časem někdo něco přistaví a vlastně se to do té původní podoby časem třeba dostane.“
Pod troskami původního mlýna se dochovaly původní základy stavby, zbytky kruhového základu od pece, lednicová jáma s odtokovým kanálem, palečnicová jáma a mlecí kámen Hübner - Opitz. V blízkosti mlýna se u potoka zachovalo v neporušené podobě i normální znamení. Z mlýnské technologie se nedochovalo vůbec nic. Snem současného majitele roubené stavby je vyrobit a rozhýbat mlýnské a palečnicové kolo a zařídit starobylou místnost, kde by byl například sklářský brus, nebo nějaký soustruh na dřevo. „Já to nestavím jako rekreační objekt, protože to nešlo, já to stavím jako technický objekt. Takže já to mám nazvaný jako soukromý mlynářský muzeum.“ Velkou část stavebního materiálu na stavbu roubenky je použito z továrny ve Vilémově, především staré trámy a cihly, které dotvářejí vzhled „staré“ roubenky.
Z osobního sdělení paní Slávky Hubačíkové jsem se dozvěděla, že měla v Havírně babičku a jako malá holka za ní často kolem mlýna chodila. Takto vzpomíná na původní stavbu mlýna. „Bylo to úžasné stavení, architektonicky velice pěkné stavení a ta chalupa byla vždy černobílá a měla pavlač. K babičce jsme začaly se sestrou chodit, až když skončila druhá válka, jelikož do Pasek se dříve nesmělo. Chodilo se tam načerno šachtami.“ Slávka Hubačíková si nepamatuje dobu, kdy se ve mlýně ještě mlelo, nebo provozoval krámek, ale pamatuje si poslední majitele a vodní kolo, které zůstalo u mlýna nehybně stát. V době, kdy se mlýn pomalu začal rozpadat, vydala se Slávka Hubačíková naposledy do mlýna, kde už bylo vše vykradené. Zbyly tam pouze malované skříně, stůl a několik židlí a poté mlýn definitivně spadl.
(zpracovala Aneta Mikšová)
