Přístavba k původně gotickému mlýnu je renesanční z doby před rokem 1580. V interiéru je zachována černá kuchyně a celá řada architektonických prvků a detailů. Na fasádě jsou zbytky sgrafitové výzdoby. Ve zdech jsou otvory po dělových koulích, které byly zazděny jako ozdoby.
po r. 1547 mlýn byl v majetku rodiny Roudnických z Mydlovaru, Cyprián Roudnický, dcera Kateřina s manželem Viktorinem Škopkem z Elentperku. Cyprián Roudnický užíval vlastní pečeť.
V roce 1530 vypukl v Toušeni požár a hořel i mlýn. Toušeňský hrádek byl přestavěn na raně renesanční zámek a jeho vlastníkem se stal Adam Lev z Rožmitálu. Roku 1536 bylo vše, včetně „mlýnu při témž zámku“, prodáno Krajířům z Krajku. Ale o jedenáct let později král Ferdinand I. z politických důvodů ono „vše“ zabavil. Na mlýn udělil majestát Janu Rohanovi a jeho choti Ludmile ze Spálených mlýnů v Praze. Za dalších sedm let připadl mlýn mlynáři Cypriánovi z Kochánku, který předtím hospodařil na mlýnu v Brandýse nad Labem.
Ten toušeňský mlýn prodal roku 1556 za 300 kop českých grošů mlynáři Cypriánu Roudnickému „i s dílem zámku starého, s kusem ostrova z druhé strany od mlýna“. Tehdy měl mlýn již čtyři kola moučná, jeden stupeň a pilu. Zřejmě dost vynášel, neboť Roudnický peníze nejen ukládal, ale také půjčoval na úrok. Mlýn i s polnostmi, z nichž se platilo 20 kop grošů ročně, „nedílně“ odkázal svým dětem Fridrichu, Bohuslavu, Matěji, Anně a Kateřině. Tehdy patřilo k povinnostem mlynáře „opatřovat vrata v jezu a vodě“, a dá se předpokládat, že již za Cypriána Roudnického bylo překopáno řečiště Jizery směrem k Toušeni. Listinný materiál z roku 1615 uvádí, že „čtvrt míle vzdáli nad městečkem Toušeň scházejí se dvě řeky v hromadu, Labe a Jizera“.
Za Roudnických a poté Škopkových byl toušeňský mlýn přestavěn, upraven na zemanský příbytek a vyzdoben renesančními sgrafity, okna zdobily bohaté rozvilinové ornamenty a první patro mělo na rozdíl od jednoduššího přízemí psaníčkovou kresbu. Od rodiny Škopkových z Elentperka koupilo budovu brandýské panství. Mlýn byl tehdy od roku 1655 již bez polí.
