Vodní mlýn stával na místě nynější samoty Budař u Kovářova čp. 201 (dříve čp. 31) nejpozději na počátku 16. století. Jeho tehdejší název „Hruškovský” pocházel nejspíše od vladyckého rodu Hrušků z Trkova, kteří se stali majiteli Kovářova na konci 15. století.
Prvním písemným dokladem o existenci mlýna je poznámka v urbáři z doby před rokem 1604, pojednávající o vesnicích, které se mají připsat ke kovářovské rychtě – pod vsí Vepice je zapsán jeden poddanský a jeden panský mlýn. Poddanský byl mlýn zvaný Trochovský, Kožíškův či Kožkovský (dnes Peštův mlýn). Jeden kilometr jižně od něj, níže po proudu Hrejkovického potoka, se nacházel panský mlýn Hruškovský.
V roce 1606 se na Hruškovském mlýně zakoupil mlynář Jan Šmejkal. Pocházel z horního Trochovského mlýna, který prodal roku 1604 Janu Kožíškovi (Kožkovi). Hruškovský mlýn však zanedlouho postihla těžká rána – na počátku třicetileté války byl zničen, patrně v souvislosti s tažením stavovského vojska pod velením Kristiána z Anhaltu v době okolo 30. září 1619.
Jan Šmejkal prodal pustý mlýn v roce 1635 Martinu Melovi za 10 kop (grošů). V krátkém čase, ještě před rokem 1638, pak Martin Melova postoupil bývalý mlýn Mikuláši Hadáčkovi, od kterého obdržel rovněž 10 kop. Nový majitel mlýn neobnovil, na jeho místě ale záhy vystavěl zemědělskou usedlost, která stojí dodnes. Roubená část domu byla podrobena dendrochronologickému průzkumu, který potvrdil, že trámy použité na stavbu srubu pocházejí z borovic pokácených v roce 1640. Jedlový krov byl opraven roku 1763. Dům tak patří k nejstarším dochovaným roubeným stavbám v ČR.
Protože k bývalému mlýnu patřilo málo pozemků (v urbáři z roku 1618 a dalších je uvedeno „Ze mlejna Hrušovskýho osedlý bez potahu jeden”), Mikuláš Hadáček přikoupil v roce 1638 od sedláka Jana Šejdy z Kovářova kus pozemku na „pahrbku u Hruškovského rybníka”. Podle urbářů platili držitelé samoty Budař z tohoto rybníka od roku 1642 ročně 30 grošů míšeňských. Tento velký rybník, který již zanikl, ale dodnes z něho zůstala zachována mohutná hráz v sousedství usedlosti, patřil zřejmě k bývalému mlýnu. Z něj byla voda přiváděna dřevěným korytem (vantroky) na mlýnské kolo. Rybník byl ještě zakreslen na mapě I. vojenského mapování z let 1764–1768. Mapa stabilního katastru z roku 1830 však již rybník nezobrazuje. Přesto na mapě II. vojenského mapování z let 1836–1852 je samota Budař stále označena symbolem mlýna.
V pozemkové knize je poprvé k roku 1642 uvedeno označení „Búda” – sedlák Jan Šejda prodal pozemek Mikulášovi Hadáčkovi „na Búdách”. Pojem „bouda–búda–budař” byl tehdy používán pro označení samot a jejich obyvatel, zejména v hornatých oblastech. Dosvědčují to v našem případě i zápisy o příslušnících rodu Fořtů–Budařů v matričních knihách, kde se střídavě objevují pro označení místa pojmy „samota” a „Budař”. O užívání tohoto názvu ve zdejším kraji svědčí též podobné pojmenování jiné samoty zvané „Budák”, ležící odtud nedaleko u obce Hrejkovice.
Po smrti Mikuláše Hadáčka asi v roce 1643 se novým hospodářem stal Lukáš Petříšek (či Petříček), který si vzal Magdalénu, vdovu po Hadáčkovi. V tomto záznamu se již píše jen o chalupě. Přesto v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je Lukáš označen (chybně) ještě jako mlynář. Je zapsán pod vsí Vepice jako Lukáš na Hruškově mlynář (müller), mělo mu být asi 26 let a jeho ženě Magdaléně 30 let. Všude jinde se však uvádí samota Budař pouze jako chalupa.
Pravděpodobně v roce 1666 (původně zapsaný letopočet 1659 byl škrtnut) převzal tuto samotu Lukášův pastorek (nevlastní dítě) Václav. Ten byl hospodářem nejdéle do roku 1671, kdy, i když chybí zápis o změně hospodáře, byl na této chalupě už jeho bratr Jiří. Po jeho smrti se novým držitelem usedlosti a novým Budařem stal podle zápisu z roku 1686 Jan Kovář, který se oženil s Dorotou, vdovou po Jiřím. V urbáři z roku 1682 je uvedeno u platby „Ze mlejna Hrušovského nyní Jan Budař”.
Od roku 1694 je hospodářem Pavel Buzický, u kterého podle pozemkové knihy není jasné, zda byl příbuzný předešlých hospodářů. Po něm následoval roku 1709 jeho syn Pavel, který samotu Budař přenechal v roce 1714 švagru Mikuláši Forstovi z Chrástu (manželu Anny „Budařové z Bud” – dcery Pavla staršího), narozenému roku 1686. Fořtové z Chrástu patřili k větším sedlákům – podle Berní ruly z roku 1654 měli 50 strychů (asi 14 ha) polí. Od této doby až do dubna roku 2011, tedy celých 297 let, Budař setrval ve vlastnictví rodu Fořtů.
Nyní o nemovitosti pečuje soukromá společnost ArcheVia, která v roce 2013 areál bývalého mlýna zpřístupnila veřejnosti v rámci nově vybudovaného Zážitkového parku Zeměráj.
Zpracováno podle archivní rešerše provedené na objednávku PhDr. Karlem Dudáčkem ze Státního oblastního archivu v Třeboni, a podle vzpomínek rodiny Fořtových (RA)
http://www.zemeraj.cz/dejiny-budare/
