mlýn Na pile

Ve Vlkonicích po proudu Vlkonického potoka narazíme ještě na jeden mlýn. Ve Vlkonicích č.p. 19 se nacházel po pravém břehu Vlkonického potoka mlýn, jehož majiteli byli František Chytrý a manželé Jan a Marie Vaňkovi. Už v berní rule se jako vlastník mlýna o jednom kole zmiňuje Pavel Chytrej. Mlýn „Chitry“ zná i Sommer. „Mlýn postaven v 17. století rolníkem Chytrým z Vlkonic… Od něho koupil v dražbě s 5 ha pozemků otec p. Vaňka, ale mlýn tehdy stál a byla v chodu jen pila. Nový mlynář obnovil provoz mlýna a měl potíže s hořejším mlynářem Plháčkem skrze mlýnský náhon. Rolnické mletí i vody bylo málo. K pohonu válcové stolice, kamene s příslušenstvím bylo vodní kolo a plynosací motor. Pila v provozu nebyla.“ Manželům Vaňkovým byla stanovená nejvyšší výška vody normálním znamením 21. září 1883.
V živnosti pokračoval patrně syn Antonín Vaněk, kterému bylo vydáno okresním úřadem v Benešově živnostenský list. Také v tomto případě poslal okresní úřad v Benešově úřední připomínku na velitelství četnické stanice v Neveklově, zda dosud existuje normální znamení. Velitelství zjistilo, že normální znamení na mlýně Josefa a Marie Vaňkových, který je nyní majetkem Antonína Vaňka, tamtéž bydlícího, se nachází na jižní straně mlýnské budovy, neporušené a dosud dobře viditelné. K dalšímu šetření došlo 10. října 1941, po revizi vodní knihy a bylo upozorněno na to, že z vodní knihy a ze spisů není zřejmé vodoprávní schválení a normování podle předpisů vodního zákona pro Čechy.
Dále bylo nutné vyšetřit, zda nejsou v provozu zmíněné pily nová neschválená vodní díla jako turbíny, vodní kola, stavidla, jezy apod. Stanovisko Antonína Vaňka nebylo přiloženo. Naopak 11. října 1941 byl majitel vodního díla žádán úřední připomínkou o podání žádosti, týkající se vodoprávního schválení. Je tedy zřejmé, že dosud nedošlo k zmíněnému vodoprávnímu schválení. Protože v té době Antonína Vaňka sužovaly nemoci, pronajal mlýn panu Elznicovi, příbuznému jeho první manželky.
Elznic provedl rekonstrukci zařízení mlýna a díky protekci se ve mlýně mlelo převážně obchodně pro Prahu ale i námezdně. Oblast, ve které se mlýn nacházel, spadala k 31. prosinci 1943 do třetího vysídlovacího pásma a obyvatelé byli nuceni se vystěhovat. Elznicův nájem přestal platit. Odstěhoval se do Prahy. Mezitím Němci zlikvidovali zařízení mlýna a mlýn byl v roce 1945 prázdný. Na základě šetření za účasti  okresního národního výboru, mlynářských organizací a Svazu bylo 5. září 1945 doporučeno mlýn ponechat v provozu pouze do té doby, než se řádně obnoví Plháčkův mlýn ve Vlkonicích a Mandovcův v Krchlebech, tzn. do 31. ledna 1946. Ve mlýně chybělo strojní zařízení a komise se usnesla, že investice k jeho zakoupení by nebyly rentabilní. Přitom komise dospěla k názoru, že ze zásobovacích důvodů není nutná trvalá obnova mlýna. Proti dočasnému provozu mlýna ve Vlkonicích čp. 19 byli výše zmínění mlynáři Plháček a Mandovec. Svou žádost o zrušení vydaného povolení k stavbě a provozu Vaňkova mlýna zaslali v říjnu 1945 Svazu pro hospodaření obilím do Prahy.
Podle původního rozhodnutí měly nadále fungovat pouze jejich mlýny a Čapkův mlýn v Borovce. Ještě v listopadu 1945 žádala mlynářova žena Anna Vaňková u Mlynářského ústředí v Praze o povolení provozu mlýna natrvalo. Byla přesvědčena o tom, že před zahájením provozu mlýna je zapotřebí provést některé nákladné opravy, které by se při tak krátkém provozu nevyplatily.
Vaněk následujícího roku oznámil Společenstvu mlynářů provozování živnosti a zažádal o příspěvek na náhradu škod. Nicméně v červenci 1946 Svaz pro hospodaření s obilím rozhodl o zastavení jeho mlynářské živnosti. Vaněk také dostal nabídku odstěhovat se do pohraničí, ale to odmítl. Nemocen zemřel roku 1950, mlýnská budova sloužila pouze k bydlení. Vaňkova druhá manželka zdědila pozemky a zůstala bydlet ve mlýně, který zdědila jejich dcera. Nakonec mlýn koupil pan Loula, zaměstnanec Smíchovského pivovaru, který objekt zvelebil. Pozemky začalo bezplatně užívat JZD.