Jaroslava Pixová: Na břehu Blanice – k šumavskému prameni (Výpis)
Řeka Blanice se od Vodňan a Krašlovic stáčí údolím mezi Svobodnými Horami a skočickým polesím a protéká v blízkosti obce Svinětice, kde můžeme najít tři bývalé mlýny... K vesnici patří několik samot. Jedna z nich dosud nese půvabný název U Hudlivaňka. Stojí hned naproti Dejmkovu mlýnu, na druhé straně řeky. Jde o bývalý mlýn, který však již nikdo nepamatuje. Jeho činnost byla ukončena zřejmě začátkem 18. století. Mlýnské kolo poháněla voda z řeky Blanice, ale náhon či stoka byly vedeny do rybníka, který se nacházel malý kousek od mlýna a odtud pak náhon pokračoval kolem Hudlivaňka a vléval se zpátky do Blanice. Rybníček je ještě zakreslen na katastrální mapě z roku 1837, v současnosti již neexistuje. Odkdy tu rod Hudlivaňků působil, není přesně známo. V románu Zlatá stezka spisovatel Václav Písař líčí události na Vodňansku ve čtyřicátých letech 15. století a do děje umístnil i samotu u řeky zvanou Na Hudlivaňku, kde žil zrzavý Ondrák, rožmberský sedlák, který za dobrou odměnu ukazoval cestu mužům Jana Sedleckého z Prachatic, nepřítele Vodňanských. Za to jej pak vodňanští husité ztrestali smrtí. Opravdu se tu už v 15. století nacházel dvorec s názvem Hudlivaněk, či je to jen fantazie spisovatele?
V soupisu poddaných z roku 1630 se uvádí devítiletý Václav, syn zemřelého Vaňka Hudlivaňka, který zatím zůstává u matky. V matrikách, které jsou dochované od roku 1641, se často píše o Hudlivaňkovském mlýně, bohužel záznamy jsou velice strohé a profesi obyvatel nezmiňuje. Proto ani nemáme potvrzeno, zda v této době ještě mlýn skutečně fungoval, či jen přetrvávalo označení mlýn. Doložen však tu je Jan Hudlivaněk, který zemřel ve svém mlýně v dubnu roku 1674 ve věku 65 let, a jeho následník, také Jan, s manželkou Zuzanou rozenou Šrámkovou. Jejich svatba se odbývala v Hudlivaňkově mlýně 12. května 1668 a narodilo se jim tu nejméně devět potomků, z nichž Jiřík pak žil v Bavorově a Karel zůstal hospodařit ve mlýně. Jan Hudlivaněk zemřel koncem roku 1701 ve věku 55 let, syn Karel v roce 1722 v pouhých 35 letech. Manželka Dorota mu však ještě stačila porodit sedm dětí. Další zápisy potvrzují, že v mlýně bylo živo a žili zde další obyvatelé, zřejmě zaměstnanci.
Označení Hudlivaňkův mlýn se však od začátku 18. století objevuje v matrikách sporadicky, naposledy v roce 1720, ale i předtím už matrikář psal jen „ze Svinětic od Hudlivaňka“ či „ze dvora Hudlivaňského“. Postupně se jméno Hudlivaněk vytrácí i z matrik. Až po delší pauze je zde ojedinělý záznam, že se Anně Hudlivaňkové narodila v roce 1789 dcera Kateřina v čp.13, což nebyl jejich rodný statek. Anna byla zároveň místní porodní bábou.
O mlynáři Hudlivaňkovi se údajně vyskytla zpráva ještě v jakési kronice. V roce 1745 měl neshody s právy na svinětickém mostě a užíváním luk kolem Blanice, a tak se dostal před stolici sudí pánů z Růže.
Ve Sviněticích se pod Svobodnými Horami lámal vápenný kámen, právě v bezprostřední blízkosti Hudlivaňkova statku. Stála tu chalupa, která sloužila jako obydlí pro vápeníky, kterými byli i Hudlivaňkové. V třeboňském archivu je listina zaznamenávající kontrakt mezi Johanem Francem Hudlivaňkem a Matyášem Raabem ze 16. listopadu 1791. Za 100 zlatých postupuje Hudlivaněk tuto chalupu knížecímu hajnému Matyáši Raabovi a od té doby se z ní stala hájenka s číslem popisným 30, kde pak v několika generacích působili Raabové jako hajní. Říkalo se tu také Na Vápenici. Toto byl však poslední záznam, kde se jméno Hudlivaněk vyskytuje. Jako připomínka zůstal už jen název dost rozsáhlé zemědělské usedlosti, ke které patřilo velké množství pozemků. Ty však byla rozprodány mezi obyvatele Svinětic a Svobodných Hor.