Richard Hrdlička: O zaniklém mlýně „Záborníku“ u Mladé Vožice
Místopisné bádání v městě Mladé Vožici a okolí stíženo je nejen nedostatkem pramenů listinných, ale také tím, že velmi mnoho budov zmizelo úplně s povrchu země buď pohromami živelními nebo jinými příčinami.
Zmiňuje se tuto o zaniklém mlýně, jenž nazýval se „Záborní“ a o němž dosud nikdo neměl potuchy a proto také o něm dosud nikde psáno nebylo. V kupní smlouvě o panství Vožickém z let 1628, 1630 a 1636 jmenován je mezi ostatními mlýny i mlýn tento, ale to byla také jediná zmínka o něm.
Při své práci o minulosti Vožice pátral jsem po místě, kde mlýn tento stával a myslím, že nalezl jsem jej bezpečně tam, kde dosud říká se „u Záborníku“. Je to část louky vlevo od šebířovské silnice směrem od cihelny „Boru“, tam, kde můstek silniční přepíná slabou strouhu běžící z luk pod Noskovem do říčky Blanice. (Potok vytéká z rybníků v Noskově.)
Silnice v těch místech měla dřívěji jiný směr vybočujíc více vpravo (směrem k Šellenberku) a byla hlubší. Právě k tomuto místu vede také stará cesta od Noskova. Při stavbě nového můstku nalezena tu byla v značné hloubce silná břevna, snad zbytky nějaké stavby a o něco výše v louce vykopán široký dubový žlab.
Jakým způsobem mlýn zkázu vzal, nelze s určitostí říci pro nedostatek zpráv, ale možno tušiti, že byly to snad hrozné doby války třicetileté, jež přivodily jeho zánik.
O vlastníku mlýna tohoto nalezl jsem v staré gruntovní knize vožické zprávu z roku 1602 z níž zřejmo, že již v 16. století mlýn tento zde stál a měl jej tehdy mlynář Štastný Záborní. Roku 1602 v úterý den památný sv. Řehoře učinil tento mlynář, jsa již věkem sešlý, porovnání mezi svými syny Mikulášem, Janem, Václavem a Martinem, mimo něž měl dcery Kateřinu a Alžbětu. Porovnání toto z něhož vysvítá, že mlýn „Záborní“ byl dosti velký a jeho vlastník zámožný, zní takto:
Šťastného Záborního synům porovnání. Léta Páně 1602 v outerej po neděli, jenž slove Oculi, den památný svatého Řehoře předstoupil jest před nás purgkmistra, konšele v měst. si Mladé Vožici (Mlade Wozyczy) Šťastný mlynář Záborný, k měst. našemu přináležící a dožádal se nás, abychom toto porovnání jeho, kterýž jest mezi syny svými učinil, v knihy naše městský pro budoucí pamět a stálost vepsati dali; vida žádost jeho slušnou, tak jsme učinili a zápisem kněh našich to obsáhli, jenž slovo od slova v sobě zní takto:
Já Šťastnej Záborný mlynář, k měst. Mladé Vožici přináležící, k tomu prohlédaje, aby mezim dětmi mými všemi svornost zachována byla a aby snad po smrti mé mezi nimi nějaké soudy, nesnáze a nevovole nevznikly, skrze kteréžto statek můj jim ode mne zachovalý snad pomalu jim trhati a hynouti mohl, dobrým svým rozmyslem, s vůlí mou jistou, dobrovolnou, celou a dokonalou, uznávajíc já to dobře, že pro sešlý věk svůj v statku mém hospodařiti nemohu, řídím, jak by se jeden každý z synův ke mně, tak k sobě samým a k statku mému jim zachovalému chovati a čím kdo vládnouti a kdo bráti z téhož statku jak za živobytí mého, tak potom tolikéž i po smrti mé jměli.
Předně Mikoláše a Jana, syny mé, v týmž mým statku za hospodáře nedílné řídím a zvoluji, však bytu v témž statku a 50 kop grošů českých sobě do smrti zůstavuji. Při smrti mé abych mohl a moc jměl kšaftovati, odkázati, dáti, komu by se mně dobře vidělo a zdálo.
Item z téhož statku za živobytí mého co by se koliv (peněz) sešlo, mimo obilí, od Mikoláše a Jana třetí peníz mě aby od nich vydán byl. Obilí co by se pak z požehnání božího na polích urodilo, z toho mně třetí mandel aby vycházel, po smrti pak mé aby Mikoláš a Jan společně sami užívali. Já pak naproti tomu z téhož obilí mého na mne v témž podílu tak přišlého Mikolášovi a Janovi abych dával k setí každoročně třetí zrno do smrti mé, jiných pak nákladův, platů, starostí, o nic aby od týchž synův mých na mne skládáno nebylo za živobytí mého. Nýbrž to vše povinni budou synové moji Mikoláš a Jan bez všelijaké mé k tomu starosti opatřiti..
Co se pak dotejče jiných dvou synů mejch Václava a Martina, těm oběm v podílu odevzdal jsem z téhož statku po 50 kopách grošů českých, z kteréhožto podílu svého vzal jest ode mne Václav již 40 kop grošů českých, takže jemu pozůstává v týmž statku na jeho podíl 10 kop g.č. Martin pak již jest tolikéž vzal na svůj podíl 7 kop 30 grošů českých, i pozůstává se jemu ještě v týmž statku mém k vydání jemu 42 kopě 30 grošů českých.
O tom nařizuji, aby Mikoláš spolu s Janem byli jim takovými penězi povinni a aby Václavovi a Martinovi každoročně při vánocích a neb při posudcích do mé smrti na podíl jejich platili po 3 kopách grošů českých, z těch aby bral Václav po 1 kopě a Martin po 2 kopách. Po mé smrti, aby jim placeno bylo z téhož statku mého po 5 kopách grošů českých. Z těch tolikéž aby bral Václav po 1 kopě a Martin po 4 kopách do vyplacení sumy podílu jednoho i druhého.
Item při vánocích nejprv příštích aby povinni byli držitelé statku mého vydati Martinovi jalovičku roční a jestliže by pak z těch dvou synů mých Mikoláše a Jana Pán Bůh prostředkem smrti z tohoto světa povolati ráčil za živobytí mého aneb po smrti mé, tehdy jeden každý z nich aby mohl a moc jměl, o svém podílu kšaftovati, vodkázati manželce, dítkám svým aneb komu by se jemu dobře vidělo a zdálo.
Co se dotejče Kateřiny a Alžběty, dcer mých, ty jsou ode mne z toho statku náležitě vybyty, tak že jim se v tom statku podílu žádného nepozůstavuje.
Co se pak tuto ode mne z vůle mé vlastní, dobrovolně řídí a poroučí, to vše tak a ne jináč mezi nimi zachováno bylo, toho taky jeden každý z nich aby podle mé vůle vlastní svrchu psané užíval bez všelijakých odporností, nesnází a hadruňků. Na tom tolikéž aby jedna každá strana podílu tak ode mne odděleném přestala ztracením dílu svého.“
Brzy potom asi starý Šťastný Záborní zemřel. Léta 1603 – 1607 položili Mikoláš a Jan wejrunku po 3 kopách grošů č. z čehož puštěno Václavovi po 1 kopě a Martinovi po 2 kopách. Léta 1608 zůstává Mikoláš Záborní wejrunku doložiti 4 kopy míšenské, kterýž Martinovi poražen jest.
Mikoláš Záborní, soused vožický v letech 1615 – 1618, prodává pole za Sukdolcem, Blatina, Za městem a louku za brodem. Přes to však zbylo ještě mnoho pozemků vdově jeho Dorotě Záborní (Šmejkalce), jejíž jméno dosud uchovalo se na mapě katastrální, kde označena jím část parcel polních blíž sv. Mikuláše a nad Brodem.
Další zprávu o Mikuláši Záborním nalezli jsme v urbáři J.B. Fünfkirchnera a dovídáme se z ní, že 7. srpna 1620 byl Mikoláš Záborní již mrtev, neboť majitelkou domu kdysi Jana Pionkotského z Bialoblot (dnes Občanská záložna) jmenuje se tu „vdova Mikuláše Záborního, u Šmejkalů“. Jest to ona „Dorota Šmejkalka“,*) od níž koupil dům ten wachtmeister vojska Marradasova (potom regent) Šimon Kostelecký k ruce Dona Baltazara de Marradas dne 1. března 1624.
O bratru Mikolášově Janovi Záborním víme z jmenovaného urbáře, že byl roku 1620 vlastníkem sousedního domu „Vlkovského“ (který pak byl spojen s domem Pionkotským) po Matěji Vlkovi. Tento Jan Záborní byl v r. 1622 již mrtev, neboť toho roku 10. ledna vdova po nebožtíku Janovi Záborních Kateřina prodává dům Jakubu Brodníčkovi.
O Václavu Záborním nalezli jsme zprávu v gruntovní knize vožické, že r. 1609 koupil grunt Plemenáčovský „Václav švec, syn Záborního“. Synem tohoto Václava byl snad onen Adam Záborník švec, který připomíná se r. 1633 na domě čp. 177 v Táboře. Na domě tom měl spravedlnost Jan Šťastný Přehořovský z Kvasejovic a na Mladé Vožici a postoupil ji Andresovi Kobliczovi z Mladé Vožice (Thir: Staré domy táborské 442). Manželka Adamova se jmenovala Judita.
O synu Martinovi jsme dosud zpráv nenalezli.
Z Fünfkirchnerova urbáře dovídáme se, že od 23. března 1620 byl na mlýně Záborním mlynář Jakub, který odváděl vrchnosti žita 20 strychů a za krmení vepřů 7 kop grošů a má do dvorů panských, též poddaným do Noskova, Voldřichova a Zhoře mlítí zadarmo. Jan Bernat Fünfkirchner poznamenal vlastní rukou: „Kuba Záborní dluhuje Pavlovi za vejce 14 kop, Šamšovi 14 kop, pokut za syna 10 kop, Samuelovi obročnímu nájem dvouletý, žita 28 strychů. Léta 1620 1. augusti dal mně 8 kop míšenských.“
Jan Bernat Fünfkirchner stěžuje si 6. června 1621 císařským komisařům, že na svém statku vožickém utrpěl veliké škody vojáky a rejtary Maradasovými a možno že i mlýn „Záborní“ neušel řádění nevázané soldatesky. Ve zmínce z 13. června 1636 připomíná se ještě „mlýn Záborní s pilou při něm“, ale zkázu jeho dodělali bezpochyby Švédové, když po bitvě u Jankova r. 1645 tudy táhli.
Dle zápisu trhové knihy koupil r. 1648 Andres Koblic od Svatka z Noskova ložní louku pod vožickou obcí (t.j. obecní pozemky) mezi loukami noskovskými nad rybníkem Záborním. O mlýně se tu nemluví, což svědčilo by o tom, že v té době (po švédském vpádu) již ho zde nebylo.
Také z roku 1674 máme zprávu, že vrchnost darovala Jiřímu Křížovi pole s paloukem k požárům nad rybníkem „Záborním“. Rybník tento udržel se zde až do roku 1764. V Kuenburgském archivu nalezl jsem zprávu, že roku 1740, 26. dubna osazen rybník Záborní 40 kapry. Roku 1757 mluví se o 30 štikách a 2 ½ kopy (150 kusů) kaprů, roku 1758 je v něm 15 štik. Roku 1764 byl rybník stržen a v louku proměněn. (Zaborni bei Woschitz ist abgerissen und wird dermahl mit Grasserei genossen.) V Josefínském katastru z roku 1785 (Zem.arch. 2521) popisuje se „panská louka vedle louky pod Záborním“.
Po mlýně a po rybníku není tu dnes památky mimo název „u Záborníka“, který jediný vydržel.
Když byli ve Vožici Prušáci r. 1866, hledali prý zde nějaký mlýn, jak vyprávěla r. 1898 šestaosmdesátiletá paní Štibralová. Důkaz to, jak podrobně byli o všem informováni. Nikdo jim tu ovšem nemohl nic pověděti, protože o mlýnu neměl nikdo ani potuchy.