Ve „výstavní vesnici“ na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895 s příklady různých regionálních typů venkovských staveb měl své místo i vodní obilní mlýn. Z dobového tisku se o něm dozvídáme: „Mezi rybárnou a chalupou jihočeskou, v zátiší dvou vrb, které stářím shrbeny skláněly se k hladině potoka ve hlubokém korytu tekoucího, uzavíralo severovýchodní oblouk staveb venkovských skromné, ale při vší jednoduchosti vzhledné a útulné stavení, s oprýskanými stěnami a omšelou příkrou střechou, na níž rozsochaté růžice netřesku výmluvně svědčily o tom, že majitel nestará se valně o to, aby jeho obydlí skvělo se stále ve svátečním úboru. V hodinách odpoledních oznamoval již zdálí klapot, každému venkovanu povědomý, že stavba věnována jest starodávnému řemeslu mlynářskému, a každý, kdo blíže přistoupil, ihned seznal, že pan otec není statky pozemskými zbytečnou měrou přetížen.“
Stavbu mlýna však provázely od jejího počátku značné těžkosti. Nejprve se přípravy ujal spolek Českomoravských mlynářů, který začal shánět finanční prostředky. Zhotovení stavebních plánů však vyžadovalo takový finanční náklad, že se spolek úplně vzdal další práce. Po nějakém čase se o této situaci dověděl architekt Eduard Sochor, který začal sám znovu shánět další spolupracovníky pro realizaci mlýna. Podařilo se mu získat pány Rouze, Vávru a Prokopce a společně vymohli od výboru Českoslovanské národopisné výstavy finanční částku 3000 zlatých.
Architekt Eduard Sochor zhotovil ihned potřebné plány a ujal se i vlastního provedení stavby. Před jejím zahájením projel různé části Čech, aby nasbíral staré mlýnské zařízení, zejména tzv. české stolice a další materiál, potřebný k tomu, aby byl mlýn proveden co nejvěrněji podle starých venkovských staveb. Například větrák (starý mlejnek) přivezl z Břínkova na Klášterském potoce a staré pytlování tzv. „brabčáky“ z Brlohu na Smolnickém potoce (obojí okres Louny), další pak z mlýnů na Radotínském potoce nedaleko Prahy. Tak zvaná „zanáška“ – první vyšší podlaha vedle hranice – nebyla ve mlýně zřízena, protože byla součástí mlýnů z pozdější doby. Rovněž „hever“, který se používal v mlýnech „vystrácích“ (vystrkovacích) k zastavení mlecího kamene při současném otáčení vodního kola nebyl dán do mlýna, ale umístěn mimo něj.
Stavět začal Sochor 14 dní před otevřením výstavy a při hledání starého šindele pro pokrytí střechy přišel náhodou do Hlubočep, kde stavitel Potůček právě boural starý mlýn. Jeho mlýnskou hranici a vodní kolo dal převézt na výstaviště, kde je pan Prokopec mohl ihned znovu sestavit. Celá stavba byla provedena ze starého materiálu, sesbíraného s velkými obtížemi na různých místech. Například stará došková krytina byla přivezena mlynářem Menclem z Uhříněvsi a panem Kottem z Českého Brodu. Její části byly nejdříve, jako celé deky, na původní střeše i s latěmi rozřezány, pak uloženy na vozy tak, aby nebyl setřen jejich mechový porost a mohly tak být instalovány na střechu výstavního mlýna i s takovým detailem jako netřesk na kalenci, který byl přivezen až z Třebenic. Protože u každého mlýna rostly staré vrby, dal je architekt Sochor také přivézt, ale jejich život na novém místě skončil velmi brzy, když pro nedostatek vody uschly.
Vnitřní zařízení mlýna bylo věrně provedeno, a tak se zde mohlo předvádět i vlastní mletí. Mlýnské kolo na vrchní vodu bylo poháněno vodou, která byla čerpána pumpou z potoka přímo do vantrok, a tím se docílilo dojmu skutečnosti. Čerpací stroje dodala firma Waldek a Wagner zdarma a byly poháněny elektřinou z hlavní strojovny na výstavišti.
Pro nedostatek finančních prostředků se musel architekt Sochor omezit pouze na vlastní mlýn (tj. mlýnici a šalandu) bez obytné části pro mlynáře. Věrné zařízení „šalandy“, prostoru pro mlynářskou chasu a krajánky i s nářadím potřebným pro mlýnské opravy dodal Spolek mlynářských dělníků, který se také staral o pomocníky a krajánky, kteří si zde každý den ve výklenku u mlynářského stolu vyprávěli skutečné i vymyšlené příběhy, pověstné rozprávky, čímž bavili návštěvníky výstavy a udržovali zde dobrou náladu, dodávajíce jí svým hovorem a svým nestrojeným zevnějškem náležitý ráz a pravé ovzduší mlynářského života.
Mlýn tedy neznázorňoval typ z nějaké určité krajové oblasti Čech nebo Moravy, ale celé jeho stavební řešení vyplynulo čistě jen z půdorysu. Proto byl také zvolen valbový tvar střechy, který odpovídal dřívějšímu charakteru starých venkovských mlýnů.
Celá výstavní vesnice si získala velkou oblibu mezi návštěvníky a také mlýn se stal inspirací pro některé výtvarné umělce. Dokladem toho jsou reprodukce obrazů Rudolfa Béma a Jaroslava Špillara otištěné v časopisu Zlatá Praha.
Osud mlýna i ostatních staveb výstavní vesnice, přestože byla snaha o jejich zachování, byl ovšem po skončení výstavy zpečetěn výskytem dřevomorky, která se zde objevila již v době jejího konání, a také nedostatečnou údržbou. Některé chátrající objekty přetrvaly na výstavišti až do roku 1907, kdy byly rozebrány v době příprav velké Jubilejní výstavy pražské obchodní a živnostenské komory, pořádané k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I., jež byla slavnostně zahájena 14. května 1908. Její výkonný výstavní výbor se neodhodlal jen k odstranění „České chalupy“ ze Všeobecné jubilejní výstavy 1891 a zachránil také hospodu „Na posledním groši“ z valašské osady Národopisné výstavy českoslovanské. Podle dobového tisku byla tato stavba opravena, vyzdobena ornamenty z Valašska a přetvořena na moravskou vinárnu.
Podle písemných zpráv z dobového tisku i několika fotografií můžeme usuzovat, že se vodní mlýn poněkud odlišoval od ostatních staveb výstavní vesnice tím, že se architekt Sochor snažil o co největší autenticitu jeho vnějšího vzhledu. Zejména se lišil od staveb, jejichž architektonické konstrukce byly pouze volně inspirovány původními venkovskými vzory.
(ROMAN TYKAL, Český mlýn na Národopisné výstavě českoslovanské, Národní zemědělské muzeum, Prameny a studie 56, Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské 1895 v oblasti etnografie, muzejnictví a památkové péče, s. 191-195)
