O zavražděné mlynářce
V Horních Bojanovicích, tam co je teď obecní smetiště, stával kdysi mlýn. Muselo to být ale už hodně dávno, protože ani ti nejstarší, co ještě žijí, ho nepamatují. Pamatují však, že na tom místě strašívalo.
On totiž v tom mlýně žil jeden bohatý a žárlivý mlynář. Dlouho žil sám, ačkoliv si mnohá dívka dělala zálusk na jeho peníze. Až na stará kolena se zbláznil a zamiloval se do krásné, ale velmi chudobné Kristýnky. Kristýnka nechtěla o starém a ošklivém mlynáři ani slyšet, i kdyby měl peněz sebevíc. Matka však nedala jinak a ubohá Kristýnka si ho musela vzít.
Protože byla zbožná a poslušná, byla mu dobrou ženou. Porodila mu dva syny a vše se zdálo v nejlepším pořádku. Mlynář kvetl i mlýn vzkvétal, ona ta ženská ruka byla znát a kvetla i Kristýnka, když viděla, jak jí synáčci rostou do zdraví a do krásy. Jenže žádné štěstí netrvá věčně. Jednou přišel do mlýna nový chasník, odkudsi zdaleka, až z Čech. Mlynáři se nelíbily jeho „čertovské oči“, jak říkával. Kristýnce se zamlouval, a tak se přimluvila u mlynáře, aby ho ve mlýně nechal. Chyba byla v tom, že se chasníkovi zamlouvala také Kristýnka. Milý mlynář začal žárlit. Marně mu Kristýnka přísahala při všem, co je jí svaté, že jednou slíbila, že bude jeho ženou,a že to dodrží. Mlynář se nenechal ukonejšit. Chasník musel ze mlýna, ale hádky zůstaly na denním pořádku. Mlynář vyčítal své ženě každý pohled, každý úsměv, který věnovala někomu jinému, než jemu.
Jedné noci měl být úplněk. Přesně o půlnoci přišla mračna a zakryla všechny hvězdy i měsíc. Druhý den brzy ráno mlynář odjel do Brna na trh. Asi s ním odjela i mlynářka, neboť ji nemohli nikde najít. Všem to bylo sice divné, protože mlynářka na trh do Brna nikdy nejezdila, ale že bylo před hody, řekli si, že asi jela koupit látku. Přišel večer, přišla noc, přišel nový den. Mlynář nikde.
Přešlo několik dní. Mlynář se stále neobjevoval. Když to trvalo měsíc a dva a tři, cháska si rozebrala, co ve mlýně zbylo a rozutekla se do všech koutů. Mlýn začal chátrat, až zchátral docela. Zůstal jen vysoký topol, „Linda“ zvaný a jméno „Pode mlejnkem“.
Přešla léta. Jednou šla Mařka s Franckem kopat na pole pode mlejnek. Přišlo poledne, i usedli do stínu k lindě a vytáhli něco k jídlu. Jak tak sedí a jedí, zjeví se před nimi paní, taková bleďoulinká, průsvitná a jestli by jí také nedali něčeho zakousnout. „Málo máme, ale dáme“, říká Francek, ulamuje kus ze svého krajíce a podává jí ho. V tu chvíli paní zmizela. Francek s Mařkou se tak polekali, že vzali nohy na ramena a utíkali domů, motyky nechali na poli. Když doma vyprávěli o tom zjevení, všichni se jim smáli: Úpal to byl a ne zjevení.
Až jednou strýc Jordánek vezl lidi do Hustopeče na vlak do Brna, na trh. Zpátky se vracel pozdě, bylo už k půlnoci. Dojede až „Pode mlejnek“, on je tam trošku kopeček, a tu se koně zastaví. Strýc je pohání, švihá bičem, koně stojí jak zařezaní. Je zataženo, ani hvězdička neblikne, měsíc skryt za hustým závojem mraků. Tu se strýci zdá, že pod Lindou je něco bílého, jako ženská postava. Pomalu se ten bílý stín blíží a blíží. Strýc ani nedýchá, neschopen jakéhokoliv pohybu, neschopen prásknout bičem. Hledí na ten bílý bod a najednou v něm poznává to zjevení, o kterém mluvili Francek s Mařkou. Paní se blíží až k vozu a vztahuje na strýce ruku. V ten okamžík vykoukne měsíc z mraků, koně se zběsile rozběhnou, strýc padá dozadu do vozu. Koně zastavují až doma u vrat, pot z nich jen lije a u huby mají pěnu.
Od té chvíle lidé věřili, že „Pode mlejnkem“ straší. Prý tam jednou jeden náramně bohatý, ale tuze žárlivý mlynář za jedné úplňkové noci bez měsíce zabil a zakopal svoji krásnou mladou ženu. Ona se teď zjevuje lidem a hledá vysvobození.
[https://www.hornibojanovice.cz/pamatky-a-zajimavosti-povesti 02.02.2021]
