Pověst o strašidle
Stará zkušenost říká, že kolik mlýnů, potoků a mostů, tolik hastrmanů. S těmito zelenými kumpány s mokrými šosy se setkáváme ve starých lidových pověstech všude a jsou tedy také na Chřibech a v podchřibském kraji. Poslechněme si, co se od pradávna vypravuje v Moravanech u Kyjova, jak to slyšel před sto lety nebožtík stařeček Domanský od svého taky stařečka:
Cestú z Kyjova k Cimburku musíš přes Moravany a kolem Kameňáka. Dnes sú tam na obúch stranách enom veliké skaly a kamenolom. Ale kdysi tam býval aj mlýn na potoku. V tem mlýně, který patřil Vitáskovi, prej tam strašívalo. Pravda, nadělalo jim to moc starostí a škody, protože na noc se kola dycky zastavily, takže mohli mlet enom ve dně. Mlynář mlél sám a k pomoci mňél enom svoju jedinú céru. Nemohl tam nikeho zehnat, kdo by mu pomáhal. Každý se tomu mlýnu vyhýbal, protože tam strašil hastrman.
Až tu jednú ide kolevá mlýna krajánek, takový mlynářský pomocník, který býl veseléj a nebojácnéj povahy a ve svojem díle se dobře vyznál. Tož ten tam ve mlýně zostál. A že voda teče aj i v noci a mletí bylo dost, řekl si, že by bylo škoda nechat mlýn zahálat. Pustil teda kola aj i na noc. A jak to už bývá, že strašidla ve dně nechodijú, tož aj i téj noci ke dvanástéj přišlo. Kola se zastavily a voda přetíkala na prázno. Šél se krajánek podívat, co v tem vězí. Uvidí mužíka ve slováckým kroji vystrojenýho a mokrýho od botú až po vlasy. Jak mlynářskýho uviděl, hned seskočil do tůňky a byl ten tam.
Druhéj noci se objevil znova, ale mlynářský, jak by nic. Dělál veselo svoje – hoblovál, vrtál cosi do dřeva a tak. Ale že ten hastrman byl velice zvědavý a huba mlynářskýho se mu zdála velice dobrá, tož se odvážil blíž a prej: „Co děláš?“. „No co bych dělál. Bude v Kyjově asenda a tož jim dělám míru pro legrúty,“ povídá mlynářský. „Já, tož to bych se chtěl taky změřat,“ povídá hastrman. „Tož poď, já tě změřám,“ mlynářský na to. Tož si teda hastrman stúpl pod tú divnú míru a v tem mu cosi kláplo přes hlavu a už býl v pasti. A dostál jich tolik, co se do něho vlezlo. Prosil, dušovál se, až ho ten mlynářský pustil. Ale musel slíbit, že se už nigdá nevrátí. A tak býl pokoj.
Ale ten mlynář mňél céru mlaďučkú a pěknú, jak obrázek. Jaký teda div, že se do sebe ti dvá zamilovali. Ale mladík nechtěl tú děvčicu zadarmo. „Až se ve světě ešče nečemu přiučím, tož se vrátím,“ povídá. A tak šél do rovin za řeku Moravu. U Veselí je takový dřevěný most a dyž tam ide, uvidí na něm zaséj teho vyšňořenýho hastrmana z Vitáskovýho mlýna. Mňél takový široký gatě, dúle otřepaný, z konopí pěknú lněnú košulu s vyšívkama a na hlavě klobúk s pestrýma krepinama. Tu se mlynářský nahl k tomu mostu a cosi tam začál vrtat a kutit. „Co děláš?“ ptá se hastrman. „Ale co, chcu tu postavit dřevěnú míru pro vojáky.“ Dyž to hastrman uslyšél, enom sa mihl a už býl v Moravě. Od tech časú ho tam už nigdá nigdo neviděl. Možná, že šél dál zaséj inší lidi strašit a zlobit.
Po čase se mlynářský zaséj vrátil na Kameňák do mlýna k Vitáskom. Tá cérka ešče na něho čekala slobodná. Tož se vzali, ale protože neměli děti, zostál mlýn bez dědiců. Až jednú došla velká voda a mlýn sebrala. Dnes tam po něm nenandeš ani památky.
Zdroj: https://hodoninsky.denik.cz/kultura_region/tajemstvi-vitaskova-strasidelneho-mlyna20081024.html?fbclid=IwAR2Mt5nLcf_MmeXmJdggW4ojyYIQjE6g9ZGE_z1V-gmnpvZxuDbknkuJos0