mlýn a elektrárna v Zámostí

1414 Václav Myška z Hrádku postoupil mlýn a sladovnu v Zámostí v dluhu 100 kop Petrovi z Palohlav a z Křídy a jeho ženě Zdeňce, po jejich smrti připadly obě živnosti, role, louky, zahrada u mlýna, řeka a struha králi Jiřímu Poděbradskému.

1466 si od krále tyto nemovitosti vyprosil Pavel Křižan z Hrádku (původní název Starého Stránova), který se v roce 1448 účastnil králova vítězného tažení na Prahu. (MH)

V 2. pool. 15. stol. byl Hrádek s pivovarem, mlýnem i pozemky připojen ke stránovskému panství.

V roce 1750 měl mlýn na základě pachtovní smlouvy s baronem Příchovským propachtován Václav Loudil za roční pachtovné 640 zlatých rýnských. (MH)

Další mlynář, Duchoslav Kohout, koupil v roce 1760 mlýn od hraběnky Rosy Příchovské do dědičného držení. Mlýn byl tehdy již kamenný, na jeho budovu byl použit kámen z nedalekého lomu pod Starým Stránovem. Měl 5 vodních kol, čtyři poháněla kamenná složení na mletí obilí, páté holendr na výrobu krup z ječmene. Ke mlýnu patřilo pole a zahrada, stáj s prostory pro koně, krávy a prasata. Mlynář mohl sklízet seno z ostrova mezi Jizerou a odpadním kanálem, mohl si tam i vysázet ovocné stromy pro svou potřebu. Nesměl však poškozovat břehy ostrova ani tam pouštět žádné zvířectvo. Za držení mlýna mlynář zaplatil 1400 zlatých, a dále roční platil činži 640 zlatých, která byla placena ve dvou pololetních splátkách. Mlynář Kohout vrátil mlýn po 4 letech vrchnosti, od které ho koupil František Kavalír za 2000 zlatých, nájemné zůstalo stejné. Po 10 letech František Kavalír zemřel ve věku 50 roků, vdova Rosalie se vdala za mlynáře Šimona Dlaska k Kokšína. (MH)

Mlynář byl povinen zdrama mlít a šrotovat pro potřeby panského velkostatku na Vančurově, všechny dvorské úředníky a dvorskou čeleď. Pro panský pivovar mlel bezplatně slad, z každé várky dostával půl vědra piva. Pod pokutou 10 kop nesměl kupovat jiné pivo a kořalku než stránovské  a  ani mleči nesměli do mlýna cizí donášet. V případě války byl mlynář zavázán semlít veškeré obilí jak vrchnostenské, tak z poddanských odvodů a odvést do císařských magacínů stejnou váhu mouky po srážce 6 liber na otruby a 4 libry na rozprášení. Otruby měl vracet zpětr vrchnosti nebo poddaným, za práci měl dostávat obyčejné měřičné. Převody mlýna schvaloval majitel panství, ten se rovněž zavázal k údržbě jezu a žlabů ke kolům, na náklady panství se prováděla i výměna hřídelů vodních kol. Opravy a údržbu vodních i palečních kol a dalšího zařízení  ale provádí mlynář na svůj náklad, vrchnost na to jen dodává každoročně 2 břízy a 6 bílých buků. Nákup, křesání a usazení kamenů probíhá v režii mlynáře, na náklad panství probíhá jen jejich doprava.

V roce 1785 přenechala Rosalie Dlasková mlýn své dceři Anně a jejímu manželovi mlynáři Františku Rocheltovi za 2000 zlatých. Jejich dceru Terezu si vzal Ignác Müller a Rocheltovi na něj převedli dědičné právo držení mlýna v roce 1801. Ignác s Terezou zde však hospodařili pouze jeden rok a již v roce 1802 prodali mlýn za 17 500 zlatých Františkovi a Magdaleně Říhovým Ani ti zde nebyli dlouho a v roce 1805 prodali mlýn Barboře Kalašové. Ta 1809 vyměnila mlýn s manželi Františkem a Dorotou Šmejkalovými za jejich mlýn nazývaný Hrázecký na panství brandejském. U mlýna byla v té době pila a mlynář dostal navíc na starost stránovskou podzámeckou vodárnu. (MH)

V roce 1821 se Šmejkalovi rozhodli mlýn prodat. Koupil ho mlynář Josef Krouský, který v té době hospodařil na nedalekém, menším mlýně v Krnsku v „Podjiří“. Cena činila 14.400  zl. konv.m. (resp. 36.000 zl.v šajnech), stránovská vrchnost nečinila námitek. Krouský však již v roce 1825 zemřel a vdova Dorota se 4 dětmi a pátým na cestě nemohla hospodařil na dvou mlýnech současně. Sirotkům byl určen poručník Josef Podlaha, který měl dohlížet na mlýn v Zámostí, zatímco vdova Dorota, která se provdala za Ferdinanda Klomínka, hospodařila na mlýně pod sv. Jiřím. Poručník Podlaha propachtoval mlýn v Zámosti mlynáři Františku Hilšerovi, který převzal všechny povinnosti a platby, a navíc odváděl sirotkům do sirotčí kasy panství Stránov 726 zlatých ročně Po něm měl mlýn propachtován Václav Krouský, strýc sirotků, a do sirotčí kasy odváděl 1200 zlatých ročně. (MH)

1833 při náhlé oblevě ledová dřenice strhla jez, museli jej znovu vybudovat robotníci.

V roce 1838 dosáhl dospělosti syn zemřelého mlynáře Josef Krouský, mlýn mu byl přiřčen s tím, že zaplatil dluhy ve výši 15 200 zlatých a vyrovnal se se sourozenci. Josef hned v následujícím roce mlýn prodal, a to  Prokopovi a Anně Urbanovým z Chotětova za 18 650 zlatých. Výše činže zůstává na 640 zl. (MH)

V roce 1850 koupil mlýn Josef Kuchta ze selského statku v Jizerním Vtelně s manželkou Kateřinou. Dle vodní knihy měl mlýn v té době 6 vodních kol ve 3 žlabech, z toho jedno pro pilu a jedno pro krupník. Pravděpodobně za Josefa Kuchty byla ke mlýnu přistavěna třípodlažní kamenná obytná budova se základy na dubových pilotech. V roce 1864 postavil Josef Kuchta společně se synem Františkem na protilehlém břehu v Krnsku nový válcový mlýn, oba mlýny byly pak provozovány pod hlavičkou „F a J Kuchta válcové mlýny v Krnsku“. Ve firmě byli kromě majitelů zaměstnáni dva stárkové, devět mládků a na pile v Zámostí pilař. Ve mlýně se zároveň pekl chleba. (MH)

Po 1. světové válce převzala mlýn s hospodářskými objekty dcera Františka Kuchty Gabriela, provdaná od roku 1910 za Josefa Düricha z mlynářské rodiny z Kláštera nad Jizerou (jeho otec Josef Dürich byl poslancem říšské rady ve Vídni a splupracovníkem T.G.Masaryka, za nímž 1915 odešel do Švýcarska). Mletí se soustředilo do novějšího mlýna v Krnsku, mlýn v Zámostí měl propachtován Žid na mletí kosti. Později se nedohodli na výši nájemného, nájemce odešel do mlýna na Šumavě a zámostský mlýn byl odstaven. Sloužila dál hospodářská část a v obytné budově bydlela rodina mlynáře a všichni mládkové. (MH)

V roce 1930 byl majitelem Josef Dürich.

Josef Dürich zboural pilu a na jejím místě postavil elektrárnu s jednou Francisovou turbínou od firmy J. Kohout Praha Smíchov o spádu 2 m, která při hltnosti 8,6 m3/vteřinu dávala výkon 174 HP. Elektrárna zásobovala elektřinou obce Zámostí, Dolní Krnsko, Písková Lhota, Strašnov, Libichov a Nepřevázka. Elektrárna však byla zadlužená a v roce 1934 ji v dražbě koupily Družstevní závody Dražice, které v roce 1935 instalovaly další Francisovu turbínu od firmy Kohout s výkonem 88 kW a zvýšily tak výrobu elektrické energie. (MH)

Po válce zůstala elektrárna ve vlastnictví Družstevních závodů Dražice, ostatní objekty včetně polí byly předány JZD Rozsévačka se sídlem v Bezděčíně. V budově mlýna bylo skladováno obilí, v obytné budově byli nájemníci. (MH)

V roce 1984 koupil od JZD objekty bývalého mlýna určené k demolici Jaroslav Šimonek, který zde provozuje štukatérskou dílnu a objekty postupně rekonstruuje. Předně vybudoval úrotipovodňovou zeď kolem celé usedlosti, budova již má i novou střechu, vyměňují se okna. (MH)

Jaroslav Šimonek (od roku 1984) objekty bývalého mlýna (kromě elektrárny) opravuje a provozuje zde štukatérskou dílnu. (MH)

Elektrárnu koupil v roce 1998 Ján Berceli EURO SPRO, a.s. a provedl její modernizaci. V poslední době došlo opět ke změně majitele elektrárny, kterým se stala společnost ENER J2, ta provozuje i elektrárnu na druhé straně jezu v bývalém mlýně.  (MH)

Elektrárna je stále v provozu.