mlýn ve Zvíroticích

Na Vltavě se zmíníme o mlýně, který stával v osadě Zvírotice. Tuto osadu postihla ve 20. století hned dvakrát událost, dotýkající se její samotné existence. Nejdříve došlo k částečnému vystěhování obyvatelstva z důvodu zřízení vojenského cvičiště a poté byla původní osada kvůli stavbě Slapské přehrady dokonce přesunuta na jiné místo.
Zvírotický mlýn stával vzdušnou čarou asi 600 metrů severně od obce na pravém břehu řeky Vltavy při jezu. Dnes již neexistuje, neboť byl zatopen vodami Slapské nádrže.
Mlýn o dvou kolech je při Zvíroticích zachycen již v berní rule, kdy jej držel mlynář Jakub. Součástí mlýna byla i pila.
Podle opisu z vodní knihy byl vlastníkem mlýna Josef Lerch a uživatelem Adalbert Zima, následně mlýn patřil manželům Bohumilu a Vincencii (tj. Čeňce) Dolejšovým. Jak vyplývá z popisu k situačnímu plánku mlýna a okolí stavitele Josefa Veselého, vlastnil mlýn na začátku roku 1875 tehdy nezletilý Josef Kelch. Na konci 70. let 19. století, nejspíše od roku 1877, patřil mlýn Josefu Lerchovi, který v dopise určenému okresnímu hejtmanství z 26. února 1879 zdůrazňoval, že podle sdělení předchozího držitele mlýna určila komise normální znamení již roku 1875.

V březnu 1882 žádali vlastníci mlýna, Bohumil a Čeňka Dolejší, o povolení postavit u mlýna mřížovou pilu na místě původních dvou obyčejných pil. Místní šetření bylo v té věci stanoveno na 14. dubna téhož roku, k němuž se měli dostavit účastníci řízení, mj. dolejší i hořejší mlynář, a vznést případné námitky. Při tomto šetření se patrně nevyskytly větší spory, neboť už 30. dubna téhož roku bylo dekretem okresního hejtmanství v Sedlčanech manželům Dolejším dovoleno, aby pilu přestavěli. Dokončení přestavby oznámili Dolejší okresnímu hejtmanství 9. srpna 1882; kvůli vysokému stavu vody v řece nemohli sice zcela dokončit opravu jezu, žádali však přesto o ustavení komise za účelem schválení stavby a o zasazení normálního znamení. Odůvodňovali to tím, že stav vody pravděpodobně v blízké době neklesne a neopravený úsek jezu zároveň provozu pily nebrání. Určená komise provedla ohledání na místě už 18. srpna téhož roku., přičemž zjistila některé menší odchylky plánu, schváleného 26. dubna 1882 místodržitelstvím.
Dolejšovi v mlýně nebydleli, provozovali velkoobchod s dřívím na Smíchově. Asi v roce 1884 přešel mlýn do vlastnictví firmy „Bohumil Dolejš a syn.“ Ta od roku 1902 působila jako veřejná obchodní společnost se sídlem v Praze – společníky byli Bohumil Dolejš a Čeněk Dolejš, obchodníci v Praze. Roku 1904 si změnili firmu (název) –„Bohumil Dolejš a syn“, „Gottlieb Dolejš & Sohn“ a roku 1907 zanesli do obchodního rejstříku jakožto hlavní závod adresu Smíchov, Hořejší nábřeží č. p. 4 a jako činnost obchod dřívím a výrobu beden.
Mlynářskou živnost v objektu provozovali do roku 1906, kdy se živnosti vzdali. V této době byly v pile dva katry a tři cirkulárky, vyráběla se v ní prkna, šindele, bedny a dřevitá vlna. Dříví se na pilu plavilo z Šumavy, produkty se z pily dostávaly do Prahy rovněž po řece. Na pile pracovalo v příznivých dobách okolo padesáti dělníků, před první světovou válkou ale začala výroba na pile upadat a po první světové válce skončila.
Zemské místodržitelství povolilo firmě „Bohumil Dolejš a syn“ 2. června 1909 na základě výsledku místního šetření postavit ve lhůtě dvou let ve zvírotickém mlýně č. p. 19 namísto dvou vodních kol Francisovu turbínu.787 Nicméně se zdá, že k instalaci turbíny nedošlo, alespoň ji pozdější popisy mlýna neuvádějí.
Situace za první světové války zřejmě přiměla Dolejšovi obnovit provoz mlýna. Na podzim, 30. října, 1917 ohlásila firma „Bohumil Dolejš a syn“ v zastoupení advokáta Antonína Schauera obnovení živnosti k 1. listopadu 1917 a zároveň požádala o živnostensko-policejní schválení provozovny v co nejkratší lhůtě. Poněvadž nebylo právně možné naráz ohlásit živnosti i žádat o schválení provozovny, odpovědělo okresní hejtmanství tak, že podání považuje pouze za ohlášení živnosti a vyzývá k podání zvláštní žádosti o schválení provozovny. Při tom byla firma „Bohumil Dolejš a syn“ vybídnuta, aby doplnila i ohlášení živnosti, neboť to může provést buď fyzická osoba, nebo obchodní společnost.

O schválení provozovny tedy bylo firmou zažádáno 17. listopadu téhož roku s tím, že plány budou předány, jakmile je dodá civilní geometr. Rovněž se v žádosti zdůrazňovalo, že činnost bude obnovena ve stejném rozsahu a stejnými stroji jak tomu bylo před deseti lety. Následně 30. listopadu podala firma, opět prostřednictvím advokáta, dokonce žádost o povolení výroby ještě před živnostensko-policejním schválením provozovny. V žádosti se zdůrazňovalo, že jde o veřejný zájem, protože v blízkém okolí není jiný mlýn a další mlýny jsou přeplněny. Přes tyto důvody okresní hejtmanství v Sedlčanech odmítlo toto povolení s odvoláním na § 25 živnostenského řádu vydat; řízení mělo být zahájeno až po dodání plánů a popisu výroby.
Jak vyplývá z protokolu sepsaného komisí na základě místního šetření ve Zvíroticích 21. března 1918, schválení provozovny se o něco protáhlo. Protokol obsahuje také stručnou „historii“ a popis mlýna: „Mlýn č. p. 19 ve Zvíroticích jest položen na pravém břehu řeky Vltavy a tvoří samotu ca 1 km severně od obce položenou, kde na levém břehu osada Županovice se nachází. Mlýn jest zde zřízen od nepamětných dob a udržoval se také jako takový v chodu. Před 34 roky přešel mlýn v majetek fy Bohumil Dolejš a syn, která při něm zřídila také pilu. Pro tuto byly přechodně zabrány také místnosti mlýnské, staré zařízení mlýna bylo odstraněno, uloženo (…) Přestávka v chodu mlýna potrvala od r. 1906 až 1918. Budova mlýnská byla vrácena opětně svému původnímu určení a jest v ní opětně postaveno původní, staré mlýnské zařízení.“

Objekt mlýna byl v dobrém stavu, krytinu měl částečně taškovou, částečně lepenkovou. V mlýně se nacházel jeden český a jeden francouzský kámen. Mlýn byl vystavěn z kamene, objekt pily byl dřevěný na kamenné podezdívce. U mlýna bylo i zděné obydlí pro správce mlýna a pily a také byt pro dělníky v dřevěné budově s kolnou pro stříkačku, skladiště na dříví a prkna s místností pro hlídače. Mlýn pohánělo kolo na spodní vodu, druhé takové kolo sloužilo k pohonu pily. V mlýně byl jen jeden zaměstnanec, stárek, který tam i bydlel. Komise nebyla proti živnostensko-policejnímu schválení mlýna, pouze stanovila několik podmínek bezpečnostně pracovního rázu, což následně potvrdilo i okresní hejtmanství.
V první polovině 20. let měl mlýn od Bohumila Dolejše pronajat Karel Semerád, pila tehdy již nebyla v provozu.796 V roce 1928 byl mlýn spolu s pilou zničen požárem a zůstal déle neobnoven. Pozemky na místě získal na základě trhové smlouvy z dubna 1933 Emil Engelmüller, který odkoupil trhovou smlouvou z 27. června následujícího roku od Čeňka Dolejše za 44 000 korun i vodní stavby (jez a náhon), jež příslušely k někdejším objektům mlýna a pily. O zápis těchto vodních staveb do vodní knihy však žádal Engelmüller okresní úřad v Sedlčanech až v březnu 1943. Záležitost však nebyla hned provedena, takže Engelmüller musel vyřízení žádosti urgovat ještě na začátku května 1943 u okresního úřadu a úřad mu provedení zápisu sdělil až na konci května.
Ale už 7. června 1943 požadoval Bodenamt na okresním úřadu v Sedlčanech výtah z vodní knihy, týkající se vodního díla Emila Engelmüllera; výtah měl být zaslán okresnímu soudu v Sedlčanech. Revident Vinš opis převzal 16. června téhož roku. Zvírotice byly vysídleny ve IV. etapě vysídlování cvičiště SS na základě vyhlášky z 24. června 1943, vystěhování mělo proběhnout do 31. října téhož roku.