Podkostelní, Rosův, Městský válcový mlýn

1758-1778 Vojtěch Hovorka

1778-1797 Martin Hovorka

1797 František Hovorka

-1819 František Gabriel (poručník)

1819-1837 Martin Hovorka 

1837-1839 Jan Hovorka

1839-1862 Jan a  Mariana Hovorkovi

1862-1883 Jan Hovorka

1883-1887 Bedřich a Antonie Buškovi

1887 Václav a Kateřina Manaclovi

1887 Josef Kubelka

1888-1897 Josefa Hovorková-Slaninová 

1897-1906 Bedřich a Anna Hovorkovi

1906-1913 Bedřich Hovorka

1913- město Benešov

1930 Jan Král

Byli to právě mlynáři na Benešovském potoce, kdo vypouštěním odpadních vod trpěli nejvíce. Znečistěná voda jim poškozovala mlýnská kola a také infikovala retenční nádržky na náhonech při mlýnech. Konkrétně mlynář z Podkostelního mlýna trpěl jako majitel posledního objektu pod městem nejvíce. V prvních desetiletích 20. století poté, co byla do Benešovského potoka postupně svedena kanalizace z celého města včetně průmyslových provozů, byl jeho vodní provoz takřka nemožný a pohon kola musel být zajišťován ze záložních zdrojů.
Roku 1913 mlýn připadl do majetku městské obce, které jej prodal – stavem vody v potoce zcela frustrovaný – poslední zdejší mlynář Bedřich Hovorka. Obec mlýn nadále nabízela k nájmu, ale hned první pacht, podepsaný s Františkem Weishäuplem skončil podobně. Roku 1927 Weishäupel odmítl její trvání prodloužit pro nezájem městské obce daný problém řešit. Městská obec se s celou věcí popasovala po svém a do nově zveřejněné nabídky k pachtu byla zařazena i podmínka, která potenciálnímu pachtýři zakazovala si na vypouštění splašků z městské kanalizace stěžovat.
I tak se daly řešit soudobé problémy malého města v procesu modernizace. Dlužno dodat, že spíše než nezájem ze strany městské obce se jednalo o dočasná nevyhovující řešení daná omezenými finančními i jinými možnostmi tehdejší městské samosprávy

xxx

Podkostelní mlýn, jeden z mnoha mlýnů v Benešově a jeho okolí. V současnosti je známý i jako Rosův mlýn, přestože Václav Rosa, který měl jeho objekty v pronájmu po druhé světové válce, zde mlynářské řemeslo nikdy neprovozoval. Mlýn byl zrušen již roku 1941. 
V Benešově a jeho okolí můžeme i dnes narazit na pozůstatky více míst, kde se v minulosti lámal kámen. Obvykle pouze krátce a obvykle také nepříliš neúspěšně. Jeden z největších a také nejdéle provozovaných lomů se nacházel v prudké stráni nezalesněného vrchu Kavčína spadající k Benešovskému potoku. Na přelomu 19. a 20. století zde svůj lom na diorit provozoval Otokar Wolf z čp. 226 (jáma vlevo) a od roku 1910 i František Šturc, hostinský Na Špitále (jáma vpravo za velkým stromem). Kámen z lomů byl využíván nejen na soukromé stavby ve městě, ale zejména ke štětování městských ulic, silnic v jeho okolí i jinde.
Ve Šturcově lomu pracovala trojice dělníků, lámání kamene se dělo převážně dynamitem. Pro nákladnost těžby zde ale práce byly zastaveny již někdy v době první světové války a později nebyly obnoveny. Lomová stěna je dnes zarostlá náletovými dřevinami a bez podrobného průzkumu není její někdejší využití takřka patrné. 

2x Michal Horáček, Benešov technický a industriální