O mlynářích Malo-Lhotských
Jak přišli Ondráš a Juráš do mlýna na peníze
Ti naši Benové, a Benám náležel mlýn v Malé Lhotě od dávných časů, to byli chytráci,ti uměli více ne koláče jísti. Dokavad ještě v oboře žili a hospodařili loupežníci, Ondráš a Juráš přišli raz do mlýna na peníze. Byli pěkně po pansku oblečeni v černých šatech. Na prstech měli plno zlatých prstenů, a Ondráš držel v ruce známý svůj čarovný obušek. Mlynář uhodl hned, kdo jsou a proč přišli, pěkně je přivítal, pozval se posaditi a přinesl jim na stůl "slaminku" plnou peněz. Ale divná věc! Ani Ondráš ani Jurášnemohli se peněz dotknouti. Kterak to Bena udělal, se neví, ale loupežníci nikdy potom se neodvážili již žádnému Benovi nic zlého udělati.
Jak mlynář Bena vytrestal mlynarčika.
Bylo ve žniva a mlynář Bena byl v poli. Doma zůstala jenom roba, sama jako prst. Tu přijde vandrovní mlynarčik i ptá se, nepotřebují-li mlynarčika anebo pomocníka do práce, Benka, žena mlynařova, pověděla mlynarčikovi, že chasníkův domě jest dosti a včil na malé vodě, že je mliva málo. Předce však vandrovnému dala, co se tehda mlynarčkum dávalo, ale mlynarčik jakýsi ti "zavěrucha" chtěl více, a že mu mlynářka hned nedávala, řekl sobě:"Počkej, šak ti ja posvítím." A zasvítil, Jen co z mlýnice vyšel, již se točil mlýn naopak.. Mlynářka všecka vylekaná chtěla mlýn zastavit, ale ani hni, mlýn se točí naopak. Proto hupky běžela pro mlynáře na pole. Mlynář honem přiběhl domů, ale ani on mlýna nemohl spraviti. I ptá se: "v kterú stranu šel mlynarčik"" Ku Vřesině," odpověděla roba. " No to ještě nebude na hranici. Počkej, já ti vypálím kotel!" To "řeci" honemutěkal pod komínek, nabral na vějačku žežavého uhlí a hodil do vody pod kolo, načež se odebral do světnice. Netrvalo dlouho i letí vandrovný mlynarčik všecek udýchaný a prosí pro Pána Boha: Mlynáři, pomozte mi vyhnat uhlí to ze záňadří, a povím Vám, jak se to dělá." Mlynář nespěchal mlynarčikovi ze záňadří vytřepávat, ale nevypadalo mu, dokud mu ho mlynář sám nevytřepal.
Jak hasrman dostal mlynářovu dceru
Mlynář Bena měl dceru tak pěknou, že jí široko daleko nebylo rovné. Do té se zahleděl hasrman, ale nevěděl, kterak by ji dostal, neboť běželo o to, aby se mlynář na hasrmanovi "popředy" provinil. Proto hleděl mlynářovi nějak "zaškvařiť". Jeden raz přišel k mlynařovi, který právě na oheň přikládal, i chtěl mu oheň udusiti. Mlynář dobře poznal, jaký host k němu přišel, proto oheň na oheň přeložil dřivka na kříž a hasrman odešel. Jindy zase, bylo to v zimu, milý hasrman proměnil se v zajíce a ohryzával mlynářovi pod samými okny stromky. Mlynáře to dopálilo, ale pro velikou zlosť nedal dobře pozor na dotěrného zajíce, a střelil po dotěrném zajícovi, jejž v nohu poranil. A postřelený zajíc místo do pole utíkal ku struze, skočil do ní a ji všecku zkrvavil. Bena věděl, že je zle. A bylo zle. Druhého dne pěkná jeho dcera šla pod lavečku na vodu a utopila se. Tak ji hasrman přece dostal.
podle vyprávění Celestina Kose uveřejnil František Myslivec ve Věstníku Matice Opavské v roce 1895 (viz odkaz)
František Myslivec byl vnukem Josefa Beny, mlynáře z Benova mlýna
Ludvík Šimoš: Zkazky dolnolhotské (na základě prací žákovských podává Ludvík Šimoš)
1. Když ještě žil staříček nynějšího pana Beny, ten uměl čarovat a přihodilo se mu toto: Jednou přišli do mlýna loupežníci a poručili si jíst a pít. Pan Bena jim dal, co chtěli. Když pojedli, chtěli peníze. Pan Bena jim přinesl slaminku peněz, ale jak odešli, pravil: „ Však já jim osvítím“. Odklínoval mlýnské kolo a pustil je za nimi. Kolo jelo, a když přijelo k loupežníkům, všechny je rozmačkalo. Potom se vrátilo a mělo na každé lopatě peníze.
2. Kdysi každou noc panu Benovi kdosi kradl ze mlýnice obilí. A tak jednou Pan Bena šel na hlídku. Když se stmívalo, uslyšel jakýsi šustot. Za chvíli se otevřely dveře do mlýnice a do ní vešel zloděj. Nabral si měch obilí a šel domů. Když byl ve vrátkách, Bena vypadl na něho, zakřikl: „Stůj!“ Zloděj se zastavil a nemohl se už ani hnout. Prosil potom pana mlynáře, aby ho pustil. Ale ten šel do světnice a pustil ho teprve ráno. Zloděj byl od pytle celý hrbatý.
Jan Fojtík
3. Tatínek pana Beny uměli čarovat a již předem vše věděli. Jednou večeřeli a už cítili, co se stane. Proto vzali klobouk a dali jej doprostřed stolu. Svoji ženě kázali, aby šla k peci. Tu za chvíli břink a oknem vletěla kulka a spadla do klobouka. Pan Bena tu kulku vzali, plivli na ni a nabili ji do svoji flinty. Vystřelili tou dírkou v okně, kterou přiletěla. A ta kulka zastřelila v Hrabství u Bílovce myslivce, s kterým byli pohněváni.
Josef Mučka
1. Praděd pana Beny měl mlýn a k němu chodíval vodník. Jednou před večerem přišli k nim nocleháři, kteří měli opici a medvěda. Protože byli unaveni, usedli si na zem na slámu. Opice dychtivá tepla si vlezla na pec, medvěd zalezl pod postel. Vše bylo pohříženo v nejhlubším spánku, jen opice a medvěd bděli. Tu znenadání přicapkal do světnice vodník. Přinesl ryby, že si je upeče. Opice i medvěd vyjeveně hleděli, co se bude dít .Vodník vzal pekáč, dal na ně ryby a postavil je na plotnu aby se mu upekly. Opice pocítila vůni ryb a chtěla si na nich také pochutnati. Když vodník bral s plotny upečené ryby, opice seskočila a jala se vodníka olupovati. Vodník nechtěl dát svého a bránil e opici zuby nehty. Ale odvážná opice vodníka převalila a důkladně seškrábala. Kromě toho udřímaný medvěd přišel jí ku pomoci. Vodník zamířil ke dveřím, odkud hbitě vyskočil a utíkal do své skrýše. Medvěd opice si na rybách výborně pochutnali. Na druhý den přišel vodník ke dveřím a volal: „Benaři, máte ještě ty kotary?“ Paní mlynářka jej uslyšela a řekla: „Ó máme, máme a ještě víc než včera, neboť mají mladé“. Když to vodník uslyšel, vzal nohy na ramena a utíkal odtud. Od toho času se vodník ve mlýně neukázal.
Antonín Pála
Ze zdroje (školní almanach viz odkaz) nelze určit dobu zaznamenání pověstí, ale pan Ludvík Šimoš žil v letech 1859 – 1937, učitelem školy v Dolní Lhotě byl již před rokem 1890 (předtím působil v sousední Velké Polomi), do výslužby odešel v roce 1924. Byl i učitelem pana Františka Myslivce. (viz výše)
