článek z plzeňské Nové doby z roku 1907: (jedná se o sociálně demokratický tisk).
Píše se o mlynáři Janu Hájkovi: „Tento chlebodárce patří mezi tlustokožce a vydřiduchy. Tento exemplář pijavice si účtuje od mlečů 20 krejcarů za semletí 100 kg obilí. Přitom svým dělníkům platí dohromady pouze 11 krejcarů. Ale nepolepšíte-li se pane Hájku, budeme se muset vámi příště zabývat podrobněji, abyste získal popularitu v celém kraji.“
(Autor článku „opomněl“ napsat, že dotyčný mlynář musí z každých 100 kg obilí sám zaplatit 5 krejcarů daně, takže vlastně jeho příjem před zdaněním z této činnosti jsou pouhé 4 krejcary.)
xx
Ve Strašicích žil již před válkou básník, učitel a ryzí vlastenec pan Karel Vokáč. Pocházel ze Zbirohu a ve Strašicích se usadil. Jeho život a dílo by vydalo na samostatnou knihu. Proto jen krátce. Jako mnozí i on se zapojil do ilegálního odboje proti Němcům. Byl napojen na odbojovou skupinu ve Zbirohu přes svého bratra. Informace, že bude zatčen, přišla nejdříve na německou četnickou stanici. Němečtí četníci nebyli již tak komisní a snaživí, jako na počátku války a v roce 1943 bylo i Němcům jasné, že válka je prohraná. Četníci to věděli nejlépe. Měli informace přímo od pramene. I hospodářská situace jejich rodin v Říši byla stále svízelnější. Proto za benevolentnější přístup k výkonu služby dostávali nejen od mlynářů, ale i od sedláků aprovizaci, kterou posílali domů. Jeden z nich dokonce v roce 1942 při takové cestě za rodinou použil služební motorku v jejíž „sajdě“ vezl pytel mouky, havaroval u Dobříva a zahynul.
Když se dozvěděli Němci z německé četnické stanice o Vokáčově zatčení, jeden z nich přišel k Hájkům a z jejich telefonu zavolal na protektorátní četnickou stanici do vsi, že pan Karel Vokáč bude odpoledne zatčen. Jaký důvod ho k tomu vedl se dnes již těžko dozvíme. Napětí v rodině Hájků se dalo krájet. Nemohli si být jisti ani zda nejde o možnou provokací ze strany Němce. Telefonický hovor přijal již míněný velitel stanice nadstrážmistr Josef Pišl. Se zprávou naložil jako uvědomělý Čech. Okamžitě navštívil domek básníka a rodině vyřídil, aby pan učitel přišel odpoledne na četnickou stanici, kde bude zatčen. Dal mu tak čas, aby mohl zmizet. Karel Vokáč byl v době návštěvy četníka ve vedlejším pokoji, všechno slyšel. Mohl klidně uprchnout. Úkryty pro něho byly již dávno připraveny, například v místní slévárně, nebo v lese poblíž milíře uhlíře Jana Mráčka. Ani jedné možnosti však nevyužil z obavy o životy manželky a dcerky. Při pozdějších výsleších nikoho ze spolupracovníků neprozradil, a tak zastavil řetěz zatýkání. V roce 1944 byl popraven. Telefonický rozhovor měl posléze zvláštní dohru. O telefonátu se musel dozvědět někdo z osazenstva pošty, kdo nebyl zcela přesně informován o účastnících hovoru, protože anonymní udání o varování poslal právě německým četníkům. Ti posléze vedli sami vyšetřování do ztracena.
xxx
I přes sledování poskytovala rodina mlynáře Hájka v letech 1950 až 1952 možnost kněžím a bohoslovcům z 52. PTP ze Svaté Dobrotivé, kteří pracovali na výstavbě vojenských bytovek ve Strašicích, setkávat se tajně se svými biskupy v jejich domě. Útvar měl 6 rot a z toho 5. a 6. rota byly „farářské“. Svědectví o tom podává jeden z nich, slovenský kněz Vincent Petrik v knize „Čudná vojančina“ vydané po roce 1989.
Rozvoz chleba až do důchodu v roce 1985 zajišťovala jeho dcera Bohumila Hájková. Jako řidič pekařského automobilu Garant se v roce 1969 aktivně podílela na záchraně vzácných zvonů z 15. století, které vojáci místního dělostřeleckého pluku nalezli při ostrých střelbách ve VVP na Doupově. Zakopali je tam s největší pravděpodobností později odsunutí sudetští Němci. Místo upadlo v zapomnění a až dělostřelecká činnost je náhodně odhalila. Byly vyzdviženy a dopraveny do kasáren.
Jejich osud však neskončil v místní provozovně Sběrných surovin, jak rozhodli někteří nálezci, ale díky odvaze dalších důstojníků, zvláště pak posádkového lékaře MUDr. Václava Dědka ve spolupráci s místním duchovním Karlem Bobou, byly zvony vyvezeny v pekařském autě Bohumily Hájkové a uschovány. Veřejná Bezpečnost spolu s StB vedla vyšetřování, kdy vůbec nebyl šetřen případ nálezu zvonů a jejich plánovaná šrotace, ale zjišťovaly se okolnosti jejich odvozu a podíl duchovního na této akci. Pouze znalecký posudek a odvážné vystupování kampanologa profesora Jaroslava Dobrodinského z Pelhřimova spolu s památkáři v Plzni, bojujícími za záchranu vzácného nálezu a hlavně intenzivní snaha velitele dělostřelecké brigády celou věc „zamést pod koberec“, vždyť v aféře figurovali jemu podřízení důstojníci, vyšetřování ukončila. Jediným potrestaným byl místní duchovní, který byl přeložen do jiného kraje. Měl štěstí, protože to byl v očích církevních tajemníků „potížista“, který pro svoji aktivní činnost v podzemní církvi po roce 1960 získal souhlas k výkonu duchovní správy až v roce 1968. V letech 1949-1960 byl jako mnoho jiných kněží vězněn. Po propuštění nemohl vzhledem k vážnému poškození páteře, které bylo způsobeno výslechy po zatčení, vykonávat namáhavou práci. Proto pracoval většinou jako kostelník na Příbramsku a v Mariánských Lázních. Jak mi při jednom rozhovoru sdělil duchovní Antonín Hýža (také politický vězeň propuštěný v roce 1960), uvažovalo se krátce před rokem 1968 o vytvoření biskupství v Plzni. Páter Karel Boba měl být jedním z kandidátů na tento úřad. Ještě před přeložením v roce 1971 stačil iniciovat znovu postavení sochy svatého Antonína Paduánského „V Aleji“ při cestě na Huť a zajistit rekonstrukci varhan. Svobody a nezávislosti církve se nedočkal. Zemřel po těžké nemoci na jaře 1989. Je s podivem, jak podobné osudy měl jeden z jeho předchůdců duchovní František Štverák, který se zasloužil o instalaci kostelních zvonů v roce 1937.
