Kozičkův mlýn, Kalec č.p.5
Mlýn zvaný Kozičkův, leží v katastru obce Kalec a odedávna patřil ke vsi a dvoru Kalec. Nejstarší zápis o mlýnu pochází z roku 1623. Tehdy majitel dvora a vsi Kalce, pro účast na stavovském odboji, byl potrestán ztrátou poloviny jmění. Česká komora dopsala žateckému rychtáři Jindřichovi z Pergen, aby jejím jménem postoupil plaskému klášteru ves Kadlec se dvorem poplužním a mlýnem. Ke Kalci patřila vyřešením sporu z roku 1590 třetina říčky Střely s oběma břehy, jež se tehdy zvala Lososnice, nebo také v horním toku Žlutice. Dvě třetiny řeky patřily do Rabštejna. Roku 1646 po ukončení sporu přešel skutečně Kalec bez náhrady do vlastnictví kláštera.
Roku 1651 se v Kalci uvádí 6 domů, 2 chalupy, panský dvůr a mlýn spálený, celkem 38 obyvatel.
Dle soupisu poddaných podle víry v roce 1651 je na mlýně mlynář Jakub Pešek, stár 35 let s manželkou Annou 27 letou.
Mlýn byl vypálen pravděpodobně roku 1648, kdy oddíl švédského vojska vypálil pruh území s obcemi Strážiště, Velká Černá Hať, Kalec,Hluboká a Ledotice.
Plaský opat Eugen Tyttl obnovil roku 1710 pustý mlýn na řece, později zvaný Kozičkův. Tento opat, který řídil Plaský klášter v letech 1699 až 1738 pokračoval po svém předchůdci Ondřeji Trojerovi, ve velkolepých i hospodářských stavbách na klášterním panství.
V té době byla Hluboká již poněmčena, kdežto Kadlec zůstal až do roku 1945 českým. Pomník je dokladem, že ve mlýně se udržel český jazyk spolu se dvorem v Kalci. Kalec byl za vlády kláštera v Plasích pozměněn na dvůr. Na klášterním panství nedocházelo k poněmčování – obce patřící k Rabštejnu a k Petrohradu se vesměs poněmčily – Hluboká, Žihle, Přehořov a další.
V roce 1730 pracuje nový mlynář na pronajatém panském mlýně o 2 kolech a 1 stoupě na dosti stálé vodě.
Po velké vodě v roce 1872 má Kozičkův mlýn na řece Střele tři složení a pilu, ke mlýnu patří 60 strychů polí a luk. Jezy jsou napůl strženy a jsou již opravovány. Náhon je zanesený pískem a potok také. Ve mlýně stála voda na jeden sáh vysoko. Pec na chleby byla odplavena. Prkna a různé hospodářské nářadí vše odplaveno v ceně 800 zlatých. Všechny příjezdové cesty byly zaneseny štěrkem a blátem. Mlynář mohl mít, ale neměl zákazníky /mleče/, poněvadž příjezdové cesty nebyly průjezdné. Cena majetku odhadnuta na 20 000 zl., dluhy 5 000 zl. a škoda vyčíslena na 5 000 zlatých. Majitel je zámožný a nebyl dán návrh na výpomoc, poněvadž si tento majitel chtěl zažádat o půjčku.
Po druhé ovdovělý 53 letý Josef Baumgertl, nájemce zapadlého dřevěného mlýnského klepáče u Kozičků, požádal o ruku 23 letou Marii, spíše o její dvě pracovité ruce.
Stárnoucí mlynář se nenarodil na šťastné planetě. Vyučil se v Manětíně mlynářem a stárkoval po mlýnech. Když mu bylo 39 let, našel si v Dolní Bělé nevěstu Barboru Schilingovou a stal se pachtýřem na Karáskovic mlýně v Manětíně, kde se jim narodila dcera Františka dne 24. srpna 1868. Potom si Baumgertl pronajal mlýn U Kozičků pod Rabštejnem, kde mu vody horské říčky Střely přinášely jen samé neštěstí. V květnu mu zemřela na ochrnutí mozku žena Barbora.Jeho manětínští přátelé mu dohodli za ženu 32 letou vdovu po manětínském purkmistrovi Ludvíku Líbalovi. Měla dvě děti a dluhy přetížený dům č. 97 v Manětíně. V červenci, tedy za dva měsíce po úmrtí své první ženy byla svatba. V březnu roku 1881 se jim U Kozičků narodila Anička. Mladá matka ale 21. května 1881 umírá na zápal plic a je pochována na vesnickém hřbitůvku ve Strážišti nad řekou Střelou.
Když mlynář Josef Baumgertl se 23. května vrací z pohřbu pěšinou podél Střely domů, nevnímá kvetoucí nádheru jarní přírody. Je mu 53 let, dřevěný starý klepáč je nevýnosný, protože je těžko přístupný a v zimě se často ani mleči nepokouší dostat se do mlýna. Jsou zde finanční starosti spojené hlavně s dluhy po druhé manželce a a pak malé děti. Františka z prvního manželství, Pepička a Karel po nebožce a ve mlýně na kolébce plaká ještě dvouměsíční nemluvně. Ani to zdraví mu již neslouží. Po loňské jarní povodni zachraňoval z dravých studených vln nějaký inventář a zůstaly mu trvale silné revmatické bolesti. Ať uvažuje, jak uvažuje, vychází mu, že tuto tíhu starostí unese jen mladá žena, která se ustrne nad osudem čtyř sirotků.
A tak 26. října 1881 byla v žihelském kostele třetí svatba 53 letého mlynáře s 23 letou Marií, dcerou kameníka Vojtěcha Hoťka z Přehořova. Mladá žena se ujala obětavě osudu rodiny, dvouměsíční Anička našla novou maminku, ale po 6 měsících si zákeřný psotník vyžádal v mlýně další oběť.
Snad v té době také vyhořel starý dřevěný mlýn a nemocný mlynář neuvažoval o mlynaření na jiném klepáči, odstěhovali se do Manětína, koupil si bryčku a koníka a hospodařil, dokud mu to zdraví dovolovalo. Mladá žena obešla každý den několik okolních vesnic, nakoupila máslo, vejce, tvaroh a starý mlynář pak dvakrát týdně nakoupené odvážel hlavně do Karlových Varů.
Od roku 1896 starý mlynář již lůžko neopouštěl. Koníka a bryčku museli prodat a ženě trpitelce zůstala jen nůše.
Dne 11. března 1901 dotrpěl starý mlynář. Zemřel téměř v 73 letech na chronickou chorobu míchy a vodnatelnost. Zůstala po něm žena Marie a děti.
Mlýn v této době vlastní a již dříve zakoupil manětínský obchodník Václav Křesadlo. Celá léta zde u řeky stál starý dřevěný mlýn. Nájemci se na něm střídali. Jeden z posledních nájemců tam přišel Leopold Kastl, který byl znám tím, že se vždy dobře pojistil a pak vyhořel. A tak se stalo, že potřetí vyhořel právě Kozičkův mlýn. Dal zřejmě nějaký hrnec s petrolejem, postavil svíčku a šel do Žihle. Když se tam dostala správa, že jeho mlýn hoří, tak hrál úlohu nešťastného a padal jako do mdlob.
Majitel mlýna Václav Křesadlo postavil pak mlýn zděný v dnešní podobě. Kastl si pak zakoupil v Žihli nějaké hospodářství, ale žihelští mu přímo řekli: „Jestli vyhoříš i tady, tak si pamatuj, že tě chytíme a hodíme do ohně“.
Kozičkův mlýn čp. 5 v Dolním Kalci stojí na levém břehu řeky Střely a na pravém břehu mlýnské strouhy. Přehradní zařízení sestává z pevného přepadového jezu přes celou šíři Střely, který je v koruně dlouhý 32,5 m a šíře jezu obnáší 13,20 m. Stavidlo na začátku přívodní strouhy nad jezem je 1,40 m široké a 0,97 m vysoké. Mlýnská strouha podél levého břehu řeky má šíři 1,40 m. Voda v přítokové strouze slouží k pohonu 3 mlecích složení prostřednictvím tří kol na svrchní vodu a pily prostřednictvím jednoho kola na svrchní vodu (celkem 4 vodní kola). Vantroky jsou 5,95 m dlouhé, 3,32 m široké a 0,54 m hluboké. Na jejich konci stojí 4 stavidla.
Dne 7.9. 1895 bylo dle protokolu provedeno vyměření, normování a osazení cejchu.
Na Kozičkův mlýn přišel pak starý Vébr, který dosud byl nájemcem u Spálenků (mlýn u Mladotic). Byl na tom špatně. Často vyprávěl, že když se stěhoval ke Kozičkům, tak žena nesla majetek v nůši, vedli řadu dětí a jen jednu kozu a ta si ještě cestou zlomila nohu. Ale starého Vébra znal sedlák Jiřík Koza z Potvorova, který obchodoval s koňmi. Ten mu dal pár pořádných koní a řekl: „Tady máš koně a až budeš mít, tak mi je zaplatíš“. A ty koně Vébrovi skutečně pomohli.
Manětínský Vébr byl za světové války účetním u regimentu. On koupil od obchodníka Karla křesadla z Manětína Kozičkův mlýn asi v roce 1915 za 16 000 zlatých. Ale v roce 1919 tento mlýn hned prodal svému švagru Horákovi, který však byl velký karbaník.
Vébr si v Manětíně pak koupil Karáskovic mlýn od mlynáře Hubky. V některém věkovém období v Kozičkově mlýně – Ziegenmühle byla také sklárna nebo brusírna skla.
Ve mlýně se mlelo až do roku 1940, ale poslední roky za nového majitele (který mlýn silně zadlužený koupil od Horáka) J. Knedlíka, se mlelo již málo. Při mlýně byla vybudovaná turbína a ještě v třicátých letech provozoval námezdní mletí.
Mlýnská budova je zachována, ovšem již bez mlýnského zařízení a stala se soukromou rekreační chalupou.
