V první polovině 17. století mlynařil na Dražském mlýně Adam Novákovský. V roce 1636 se oženil se Zuzanou, dcerou zemřelého Adama Poborovského a jeho ženy Kristiny. Druhá dcera Adama Poborovského Maruše se provdala za Jana Zejvolda. Roku 1642 již pravděpodobně Adam Novákovský nežil, neboť se uvádí, že byla provedena smlouva mezi dražskou mlynářkou Zuzanou a Janem Zejvoldem. Zuzana měl doplácet 19 kop gr. míš. po Janu Brandovi a vlastního dluhu 20 kop gr.míš, naproti tomu Jan Zejvold jménem své dcery Zuzany a svého pastorka tvrdil, že kromě 19 kop gr. míš. neví o žádném jiném dluhu. Mezi oběma stranami došlo posléze k dohodě: dražská mlynářka souhlasila s 30 kopami gr. míš. a Jan Zejvold se svou dcerou si vzal dědinu pod 1,5 pluhu směrem k Vejhořici a druhou pod 3 pluhy s loukou ohodnocenou na 180 kop, která zůstala po Janu Brandovi. Sirotkovi po Janu Brandovi byla ponechána dědina o rozloze 1,5 pluhu.
V roce 1644 byla projednávána smlouva o pozůstalosti po Janu Beňovském mezi Annou Khünzlovou a Markétou Kasíkovou z jedné strany a Mikulášem z Drah na straně druhé, tedy mezi sestrami a bratrem, a také mezi poručníky Kašparem Stránským a Janem Čemínem ohledně sirotků. Jan Khünzl a Václav Kasík "k ruce manželek svých vyhledávali skrze spis, aby pozůstalost mezi ně rozdělena byla". Proti tomu se však postavila dražská mlynářka Zuzana. Došlo nakonec k narovnání sporu, statek byl ohodnocen na 600 zlatých rýnských a pozůstalosti se ujal nejstarší potomek Mikuláš s tím, že proplatil Anně, Markétě, Adamovi, Josefovi a Zuzaně celkem 500 zlatých podílu. Před rokem 1644, kdy zemřela mlynářka Zuzana, ještě složil Mikuláš Beňovský nájem z mlýna ve výši 45 strychů obilí. V následujícím roce došlo k rozdělení pozůstalosti po dražském mlynáři Adamu Novákovském a jeho manželkce Zuzaně mezi jejich děti Mikuláše, Adama, Josefa, Annu, Marii a Zuzanu. Louka pod Drážským mlýnem Samuela Bartoviče se nechala na zaplacení daní. Dále zdědili po strýci Janu Beňovském polovinu tvrze, dědiny, louky a vše, co k tvrzi náleželo, dohromady ohodnoceného na 600 zl., čehož se ujal opět nejstarší Mikuláš.
V roce 1648 byl proveden soupis nájmu z Dražského mlýna za léta 1646-48. Dalším mlynářem na Dražském mlýně byl do roku 1660 Mikuláš Hazovský, který dlužil za nájem 40 strychů, po něm tu hospodařil Adam Poborovský. V roce 1662 písemně žádal o snížení nájmu, nebylo mu však vyhověno a nájem byl ponechán v původní výši 40 strychů za rok.
Dne 27. dubna 1699 se rozhodla klatovská obec Dražský mlýn prodat, protože obci málo vynášel. Koupil ho Jan Zhorský z Hoře za 500 zlatých. Po jeho smrti tu hospodařila manželka Terezie Zhorská. 22.2.1725 vedla o mlýn spor se svým synem Františkem Zhorským. 8. června 1725 se jako nájemci uvádějí Jakub Blahník a Vojtěch Khünzl. R. 1726 podala vdova po mlynáři Jakubu Zhorském obci stížnost, v níž žádala navrácení mlýna a ten byl nakrátko pronajat Josefu Reissensteinerovi, ovšem brzy jej měli zpět v nájmu Jakub Blahník a Vojtěch Khünzl.
1731 Friedrich Hazovský dostal od inspektora hospodářství výpověď z nájmu, protože údajně mlýn špatně spravoval, čímž obec poškodil a na zlepšení hospodaření nebyla naděje, ale nicméně žádal o prodloužení nájmu a snížení činže, v čemž mu samozřejmě nebylo vyhověno a výpověď zůstala v platnosti.
Dne 28. května 1733 koupil mlýn Němec Zachariáš Nahrhaft za 200 zlatých s tím, že se zavázal platit navíc roční činži ve výši 68 zlatých. 1734 byl mlynář Nahrhaft a jeho známí Hynek Prexler, Fousek ze Štěpánovic, Mayer a Vacovský byli vyslkýcháni úřadem, že prováděli "zaklínání špiritusa, by tudy mnoho peněz nabýti mohli" a přitom se ukázalo, že Zachariáš Nahrhaft je člověk nepořádný, a proto obec rozhodla, že Dražský mlýn se pronajme jinému mlynáři. Konala se tedy dražba a mlýn koupil Jindřich Kostecký, který se roku 1736 uvádí již jako cechmistr. Kostecký byl zřejmě dost bohatý, vlastnil chmelnici ůpod 1 hromadu tyčí, kterou pak prodal Františku Celestýnovi, další pod 3 hromady tyčí prodal Matěji Müllerovi a třetí, opět pod 3 hromady tyčí, Šimonu Chládkovi. 1735 dále prodal Jakubu Formánkovi chalupy za 500 zl. Roku 1735 Kostecký rovněž žádal, aby bylo soukeníkům zakázáno stavět koryto u Dražského mlýna, protože mu to odebírá příliš vody.
Dne 28. listopadu 1735 se Kostecký rozhodl Dražský mlýn prodat. Jako kupec se nabídl Vojtěch Khünzl, ten však nechtěl za mlýn zaplatit více než 230 zlatých. O rok později ale rozhodl klatovský purkmistr, že mu přesto Dražský mlýn bude prodán, i když "nechce vícejic za mlýn dáti než 230 zl.. Sneseno, by mu byl dopřán, ježto dobrý hospodář a solbvento jest". Khünzl však na mlýně nebyl spokojen a hned roku 1737 si stěžoval na soukeníky, že když přijdou pracovat na valchu u mlýna, musí mlýn stát, což mu pochopitelně škodí. A 15. listopadu téhož roku podal obci písemnou žádost, že by rád od kontraktu mlýna ustoupil (viz příloha). Svá tvrzení však mlynář Khünzl neprokázal, navíc stejného dne byla podána i stížnost primasa Forstmayera, že Vojěch Khünzl prodal kameny z Dražského mlýna podšibenickému mlynáři. Tím zřejmě trpělivost obce vypršela, načež se obec s mlynářem vypořádala tak, že dlužné nájemné mu bylo strženo z jeho závdavku na mlýn a navíc dostal pokutu. Nakonec byl Vojtěch Khünzl z mlýna vypovězen a objekt byl předán jeho synovi Jiřímu, který požádal o nájem. Ale ani Jiří Khünzl se neosvědčil jako dražský mlynář, navíc hned v roce 1738 žádal o slevu z nájemného 7 zlatých. Později byl proto mlýn pronajat Janu Formánkovi, jenž jej roku 1744 prodal za 420 zlatých Janu Fridlovi. Po něm na mlýně hospodařil Václav Kilián. Ten také 23. února 1756 žádal 66 kmenů na opravu jezu u Dražského mlýna.
Dne 17. března 1757 se již na Dražském mlýně uvádí mlynář Reissensteiner a od 28. srpna 1765 Kryštof Nejdl, jenž tehdy žádal 30 kmenů na opravu jezu. Dva roky nato však Nejdl nájem vypověděl a mlýn převzali manželé František a Anna Šafaříkovi. Ti koupili tehdejší obecní Dražský mlýn za 665 zlatých. Od Prokopa a Apoleny Nejdlových pak k mlýnu přikoupili ještě 29 strychů polí zvaných Klenovská za 700 zlatých. Šafaříkovým se tu zřejmě dařilo dobře, neboť roku 1782 přikoupili navíc za 600 zlatých dům čp. 117 od Ignáce Kestlera.