Přímo pod majestátným hradem, později přestavěným na zámek, který dál celému městu jméno se v místní části Podolí nacházely dva mlýny. Prvním z nich byl Podolský mlýn. Ten už v polovině 17. století patřil mlynářské rodině Heroltů. Prvním nám známým byl Baltazar Herolt, který zemřel 4. prosince 1654 ve věku asi 50 let. Dalším byl Jakub Herolt (+7. března 1703 v 70 letech) a po něm následoval jeho syn František Herolt, který 17. března 1704 koupil Podolský mlýn.
František Herolt se 2. května 1706 oženil s Veronikou, dcerou šlechtice Jana Adama z Hartungu.
Hartungové patřili k drobnější šlechtě a Jan Adam držel v druhé polovině 17. století svobodný dvůr v Jamnici. Přestože tyto nerovné sňatky byly v tehdejší době spíše výjimečné, v případě že se nedostávalo ženichů s „modrou“ krví, což byl i případ tohoto zchudlého šlechtického rodu, stávali se ženichy měšťané, vrchnostenští úředníci, a zřídka i bohatší sedláci nebo mlynáři. Veronika ale již za rok po svatbě zemřela a téhož roku zemřel i jejich jediný syn Stanislav (* 7. května 1707).
Začátkem roku 1728 koupil mlýn o 2 složeních v dražbě Kašpar Heitel, který pocházel z oderského panství. K mlýnu tehdy přináleželo 18 vratislavských šeflů půdy v trati „Na Tylovách“ a 6 vratislavských šeflů na kopci „Viliš“. Mlynář ročně odváděl do vrchnostenských důchodu na penězích ve čtyřech termínech celkem 23 tol. sl. a 6 gr. Kromě toho byl mlynář povinen chovat jednoho honící psa nebo místo toho dát 2 šefly žita. Dále musel odvést 72 šeflů žita. Když ale bylo zapotřebí, aby mlynář šrotoval slad pro panský pivovar, byla mu výše uvedená povinnost odevzdat 72 šeflů žita snížena na 24 šeflů žita. Protože byl mlynář držitelem i pekařské lávky odváděl z ní ročně o Vánocích 2 zl. 24 kr. Mimoto byl mlynář zproštěn roboty, musel ale na vlastní náklady udržovat jez.
Po smrti Kašpara Heitela provdala se vdova Rosina 13. února 1741 za Jana Jiřího Rottera, syna mlynáře v Rázové. Po něm převzal mlýn 19. června 1756 jeho nevlastní syn Kristián Heitel za 1400 zl. Ten hospodařil na mlýně následujících třicet let než ho 1. července 1786 koupil Antonín Adamec. Laudemiální mlýn v Podolí čp. 72 změnil svého majitele za 1400 zl. Antonín Adamec byl už od 19.listopadu 1782 ženatý s Josefou (1768-1841), dcerou mlynáře Kristiána Heitela. Zatímco ženichovi bylo v době svatby 24 let, nevěsta měla pouhých 14 let. Nový mlynář ale dlouho nehospodařil, protože již po devíti letech 21. února 1795 zemřel na souchotiny ve věku pouhých 36 let. Stále ještě mladá vdova se 19. ledna následujícího roku provdala za Jana Hoju a v rámci svatebních smluv na něho převedla Podolský mlýn za 1400 zl. Z této částky připadlo při převzetí mlýna 563 zl. 45 kr. sirotkům po Antonínu Adamcovi, 35 zl. 33 kr. mlynáři v Kajlovci, 108 zl. majiteli Horní pily, 19 zl. 42 kr. řezníkovui Josefu Střižíkovi, 2 zl. Viktorii Střížkové, 25 zl. Balcarovi v Odrách, 5 zl. Karlu Füslovi, 18 zl. podolskému kováři, 5 zl. vinopalníkovi, 16 zl. hlavnímu fořtu v Hradci, 2 zl. Josefu Fričovi, 98 zl. jednomu blíže nespecifikovanému handlíři, 20 zl. na mše za zemřelého mlynáře Adamce a 4 zl. hradeckému pilaři. Zbývající částku měl Jan Hoja splácet v každoročních splátkách po 30 zl. až do vyplacení celé sumy. Z nich připadlo 50 zl. Kateřině Heitelové a 510 zl. ze „starého kupu“ Josefě Hojové, roz. Heitelové. S mlýnem převzal kupující i k mlýnu přináležející příslušenství „vše jak leží a stojí“, jak o tom všem obšírně svědčí inventář ze dne 13. dubna 1793. Nový mlynář převzal také výměnek s Kateřinou Heitelovou.
Výměnek obnášel svobodné bydlení ve vedlejší místnosti, dále ročně 2 šefly pšenice, 4 šefly žita a 1 šefl ječmene vše vrchovaté míry, každoročně podsvinče v ceně 5 zl., každý týden 1 čtvrtku másla, každý den 1 čtvrtku mléka, dále každoročně 1,5 vědra zelí, 12 loktů plátna, 4 sáhy palivového dříví, a kdyby s tím ona nevystačila, tak jí musí kupující potřebné dříví koupit, bez toho aby ona za ně musela platit. Potom také jednu švestku a jednu hrušeň v zahradě.
Dalším vlastníkem mlýna byl Josef Adamec, kterého později vystřídal ve vlastnictví Podolského mlýna jeho syn Valentin. Ten se 22. dubna 1856 oženil s Marií, dcerou Jana Filípka, statkáře v Kateřinkách a poslance slezského zemského sněmu. Když se manželům 18. června 1860 narodil syn Hugo Jan, a také když se 20. prosince 1861 narodil druhorozený syn Štěpán Emanuel, byl jejich kmotrem baron Hugo Sedlnický z Choltic.
Na konci 19. století byl mlýn ve vlastnictví mlynáře a obchodníka s dřívím Jana Werbera, který jej snad v průběhu 1. světové války prodal. Novým majitelem se stal Winkler. Tehdy mlýn dále technicky zaostával až byl jeho provoz po Winklerově smrti v letech 1922-1923 úplně zastaven. Vdova mlýn prodala a budovy koupili bratři Schlesingerové, Němci pocházející někde z Bruntálska či Jesenicka. Ti v budovách vyráběli různé druhy kartáčů, smetáků a jiné podobné zboží. Kolem roku 1930 prodali budovu mlýna i s přilehlým prostranstvím opavskému podnikateli Alfrédu Lichnofskému. Ten nechal zchátralou část mlýna zbořit a zbývající část přestavěl na pilu.
Během přechodu fronty v roce 1945 pila vyhořela. V roce 1946 byl majetek rodiny konfiskován a rozlehlý pozemek byl přidělen místním sportovcům, kteří na jeho místě zřídili fotbalové hřiště.
V průběhu několika následujících let byl zavezen mlýnský náhon, statné olše, které rostly na jeho břehu byly vykáceny a splav zlikvidován. Dnes už prakticky nic nepřipomíná, že v těchto místech stával několik století Podolský mlýn.
(Pavel Solnický)
