Druhý mlýn, který stával v Lesních Albrechticích býval tzv. Albrechtický mlýn. První zmínka o něm v gruntovní knize pochází z roku 1711, kdy jej 16. dubna koupil od milostivé vrchnosti na místě pozůstalé vdovy a dědiců po předchozím mlynáři Ondřej Hanke za 50 tol. Ten prodal 6. března 1724 mlýn s jedním složením s veškerou půdou, loukami, užitky, právy, spravedlnostmi a povinnostmi jak od starodávna k tomu mlýnu patřily Jiřímu Vilčkovi za 200 tol. Z nichž 50 tol. bylo složeno jako závdavek a zbývající částka byla splácena ročně po 3 tol. K mlýnu tehdy náleželo 56 šeflů 2 čtvrtně pole a z ročně platil v penězích 20 tol. 23 gr. 3 hal. činže. O sv. Michaelu pak odváděl 28 šeflů žita a měl za povinnost chovat panského honícího psa. Z této povinnosti se mohl vyplatit 2 šefly žita. Mimoto byl mlynář zproštěn roboty.
Jiří Vlček zemřel 14. dubna 1757 a už 20. června 1757 prodali dědicové Albrechtický mlýn o 2 složeních ležící na řece Moravici se všemi k němu náležejícími pozemky, loukami, užitky, právy a spravedlnostmi Antonínu Satkemu za 400 tol. sl. Závdavek položil 100 tol., ročně měl splácet po 6 tol. Ze závdavku byly nejprve zaplaceny zasedělé činže a dluhy, které činily 52 tol. 28 gr. 11/2 hal. Zbývajících 47 tol. 7 gr. 101/2 hal. bylo rozděleno mezi šest dědiců po Jiřím Vlčkovi a to tak, že dcera Marina z prvního manželství dostala 7 tol. 31 gr. 71/2 hal., děti z druhého manželství Antonín (mlynář v Leskovci), Veronika, Terezie, Josef a Jan pak po 7 tol. 31 gr. 3 hal. Ze zbývajících 300 tol., které měl Antonín Satke ročně splácet, náleželo ještě 59 tol. 18 gr. dědicům po Ondřeji Hankem, zbytek pak dědicům po Jiřím Vlčkovi. Z těch náleželo pěti sourozencům z druhého manželství po 38 tol. 15 gr., dcera Marina z prvního manželství, pak měla dostat o celých 10 tol. více. Bohužel důvody, které vedly k tomuto zvýhodnění jedné z dcer pozemková kniha neuvádí, snad se jednalo ještě o dědictví po matce. Antonín Satke však nedržel mlýn ani 10 let a 30. září 1765 prodal mlýn za 1200 tol. sl. Antonínu Krčmáři.
Dalším majitelem Albrechtického mlýna se stal 21. září 1770 Antonín Heitel, který pocházel z oderského panství. Albrechtický mlýn čp. 29 koupil za 600 tol. Už po půl roce (1. dubna 1771) se novým majitelem mlýna stal Augustin Scholaster, který mlýn získal za 850 tol. Po šesti letech mlýn opět změnil majitele, když jej Augustin Scholaster prodal Josefu Poppovi z Dvorců za 850 tol. Když Josef Popp 11. července 1778 zemřel, převedla vdova Terezie mlýn na 18 let za 1000 tol. na Josefa Billera, syna Kašpara Billera, mlynáře v Brance. Už ale za dva roky (20. září 1780) kupuje mlýn Jan Herolt, který pocházel ze vsi Lesy u Oder (?) za 1550 tol. Od Jana Herolta získal mlýn 15. srpna 1783 Antonín Satke, mlynář v Melči za 1500 tol. V držení mlýna jej 20. září 1807 vystřídal jeho syn Josef Satke, který mlýn koupil za 2400 zl. Rychle změny majitelů mlýna v letech 1765-1783 (během osmnácti let změnil mlýn sedmkrát majitele) se zdají nasvědčovat tomu, že alespoň v některých případech při nákupu mlýna hráli roli spekulativní důvody. Dalším mlynářem v Albrechtickém mlýně byl Jan Theimer, syn mlynáře z Bělkovic na Moravě, který se oženil s Eleonorou, dcerou Josefa Satka.
V polovině 19. století měl mlýn už svá nejlepší léta za sebou. Kolem roku 1862 ho získal podnikatel Karel Weisshuhn. Karel Weisshuhn se narodil 27. února 1837 v myslivně Jeruzalém u Rybniku (dnes v Polsku). Poté co absolvoval vojenskou službu v pruské armádě odešel do rakouského Slezska. Zde si roku 1862 najal Albrechtický mlýn. Dne 7. února 1864 se oženil s Friderikou, dcerou Jana Breiera majitele rychty ve Větřkovicích. V Albrechtickém mlýně se také manželům narodily děti Emílie Friderika (* 19. února 1865), Anna Antonie (* 11. května 1866), Friderika (* 19. srpna 1867) a Karel Mořic (* 6. listopadu 1868). Karl Weisshuhn postupně koupil několik mlýnů a pil na Moravici. Postupně své podnikání rozšířil o stavbu silnic a železnic a podnikal i v jiných oborech. Byl také vlastníkem několika lomů a statků. Přestože Karel Weisshuhn patřil ve své době k nejvýznamnější podnikatelům na Opavsku, mnohem více se proslavila jeho pravnučka Friderika Gessnerová, která jakožto Joy Adamsonová dosáhla celosvětového věhlasu, a jejíž kniha o lvici Elze byla přeložena do více než třiceti jazyků.
V letech 1890-91 Karel Weisshuhn vybudoval v Žimrovicích papírnu k níž vedl vodu téměř 4 km dlouhým umělým náhonem. Během jednání o stavbě jezu v souvislosti se stavbou papírenského náhonu musel Weisshuhn prodal Albrechtický mlýn knížeti Lichnovskému, který mlýn přeměnil na hájenku, která pak spadala pod polesí Jelenice. Poslední hajným, který v hájence bydlel až do roku, byl Emanuel Černín. Poté budova sloužila jako ubytovna lesních dělníků, později sloužila jako rekreační chalupa a nakonec jí příležitostně využívali jako ubytování trampové. V roce 1977 byla bývalá obytná budova mlýna rekonstruována polesím Hradec nad Moravicí na loveckou chatu.
(Pavel Solnický)
