V letech 1622-24 tu byl mlynářem Martin Schmieder. V době třicetileté války byly mlýn i pivovar opuštěny . Teprve od roku 1668 je na mlýně uváděn Martin Röttig jako mlynář. Ten se 28. ledna 1674 oženil s Dorothou Briehlovou z Krupky. 31. března 1694 mlýn koupil Christian Witschel z Krupky. V roce 1718 mlýn v Trnovanech byl již v majetku panského mlynáře Josefa Ritschela, jak je uvedeno v pozemkovém katastru. Jeho nástupcem se v dubnu 1745 stal jeho nevlastní syn Anton Witschel. Ten však již 2. července téhož roku zemřel ve věku 42 let. Vdova po něm Kateřina se vdala za Petra Rittiga, který zemřel ve věku 51 let v roce 1754. A tak se 21. prosince 1754 mlýna ujal Anton Witschel II. za 250 florenů. Jím vymřelo 19. září 1791 mužské pokolení rodu Witschelů na sladovém mlýně č. 26 v Trnovanech. Vdova po něm Marianne se provdala podruhé 12. února 1794 za Sigismunda Rittiga, který pocházel z pily v Bílině. Jeho rodina se od té doby usadila na mlýně v Trnovanech.
Až do roku 1783 byly k trnovanskému mlýnu povinně přimlýněny i 4 km vzdálené Drahůnky, 1.1.1737 bylo rozhodnuto, že pokud budou mlít jinde, musí odvádět trnovanskému mlynáři 4 strychy obilí jako úrok.
16. února 1801 se oženil tesařský mistr Jakob Ritter se stejnojmennou dcerou Marianne Witschelové. Protože jeho žena byla ještě nezletilá, převzal od tchyně mlýn do pachtu s výhradou 2 1/2 strychu pole a 100 florenů. Pacht se omezil na provoz trnovanské hospody, zvané Ritterburg čp. 30, kterou jeho tchyně Marianne koupila roku 1791. Tato všeobecně známá hospoda stála přes cestu proti rybníku, který napájel mlýn, a kterému se též říkalo Šenkovní rybník. Mlýn však již nemohl Jakobu Ritterovi poskytnout dostatečnou obživu, přestože měl dvě složení, a to proto, že stál na nestálé vodě, která měla pouze 6 loktů spád a ještě se zkrátila provozem pivovaru. Jakob Ritter se tedy rozhodl vykonávat ještě tesařské řemeslo. V poslední vůli ze dne 18. ledna roku 1860 si tento mlynář a tesař stěžoval na převahu parních mlýnů, a když se stalo, že pivovar v Trnovanech vystavěl i parní stroj, takže odnímal mlýnu šrotování sladu, viděl záhubu vlastního vodního mlýna.
Syn Jakoba Rittera Anton, který převzal majetek po otci roku 1843, byl dost zatížen dědickými nároky sourozenců. Mlýn přenechal ženě a synovi Alfredovi a věnoval se jako otec tesařskému řemeslu. Mlýn v roce 1848 přestal být dominikálním majetkem a za 1 100 florenů se stal majetkem rustikálním.
