Roku 1556 získal mlynář Jakub Suchý od obce Stodu (Staab) stavební pozemek a pole u potoka (dnešní Merklínka), aby vybudoval mlýn. Suchý svůj plán v krátké době uskutečnil a položil tak základní kámen k panskému mlýnu. Při přidělování stavebního pozemku si obec vyhradila předkupní právo ke koupi mlýna (v případě, že by Jakub chtěl mlýn prodat). To se také stalo a roku 1563 přešel do majetku obce Stodu.
Krátce nato se mlynář Paul, tehdejší majitel panského mlýna, rozhodl stodskému svatostánku poskytnout dar. V roce 1573 tedy ve své závěti uvedl, že po své smrti věnuje půlku mlýna filiálnímu kostelu Máří Magdalény. Tento svůj dar svěřil pod ochranu probošta Haslera. Farář Köpl, místní historik, vyslovil na základě svých podrobných výzkumů oprávněnou domněnku, že tento dar byl převeden na peníze a výtěžek byl pak vložen do kostelní pokladny a tvořil tak základ stodského církevního jmění.
Jako příklad poplatků, jež majitelé pozemků museli odvádět vrchnosti, je možné uvést, že majitel nového mlýna každoročně klášteru odevzdával dědický úrok z jedné a půl kopy a obci odváděl kromě jedné a půl kopy míšeňských grošů také dvě libry vosku.
V pozemkových knihách najdeme poznámku datovanou 21. 4. 1857, kdy mlýn vlastnila Theresia Höschl.
Kalinovi se objevují v pozemkové knize už 5. července 1905. Než zakoupili stodský mlýn, za který zaplatili 45.000 Korun rakouských, hospodařili v mlýně ve Vojtěšicích (dnešní Otěšice). Tam měli půl dvora (asi 30 štrychů) a cihelnu. Později koupil ještě jednu cihelnu. Vojtěšický mlýn však vyhořel. Později na jeho místě byly vystavěny byty. Kalina tedy prodal obě cihelny a koupil stodský mlýn. V roce 1905 se tedy vlastníky stodského mlýna stávají Václav Kalina (7.7. 1857 – 21.7.1933) z Vojtěšic č.p.12 a Magdalena Kalinová roz. Langová (10. 2. 1863 - ?) s Vojtěšic č.p. 36. Václav s Magdalenou měli pět dětí. Nejstarší Václav, pak Barbora, Jan, Marie a Božena.
Jediným vybavením mlýna bylo jedno složení s pískovcovým kamenem zvaném „český kámen“, mlelo se přes pytlík a vše se muselo vynášet v násypkách nahoru na koš. Samozřejmě nechybělo vodní kolo a jednuška, což byla jednolistá pila na výrobu např. prken. Později V.Kalina koupil francouzský kámen na semílání žita a pšenice.
Kalinovi hospodaří na mlýně spolu se syny Janem (25. 12. 1891 – 13. 4. 1977) a Václavem ml. V létě 1909 rozšířili mlýn o pekárnu, která po válce sloužila jako chlév, kolna na krmivo (nyní kurníky) a kolna na palivo (spadla v roce 2002 při povodních) – dnes dvorek pro slepice. V roce 1910 koupil Kalina starší stolici na mletí (žitná šedesátka) od mlynáře ze Starého Plzence. Kromě Václava, Magdaleny a syna Jana se na chodu mlýna podílel ještě jeden (?) mládek. Po vypuknutí I. světové války pronajali pekárnu Františku Dvořákovi. Sami měli dost práce s obsluhou a údržbou mlýna. Navíc postavili v roce 1914 loupačku na obilí a výtahy. Do války ani Václav ani Jan nemuseli, Jan měl vadnou nohu a Václav úraz na noze z mlýna. Během války se smělo semílati pouze na povolení (mlecí výkaz) a byla přísná kontrola. Stávalo se, že někdo z Čechů během války kolaboroval a např. měl funkci komisaře. Ten během války s vojáky střežil mlýn, aby si nikdo neodnesl ani kg mouky. A po skončení války se zase hrdě hlásil k Česku. I mezi stoďáky byli bohužel takoví.
Mlýn čím dál více potřeboval zásadní modernizaci. V roce 1923 se rodinného mlýna ujímá syn Jan s dluhem od berní správy 99.644 Kč (daň z vodní síly, dávka z majetku, daň výdělková za dobu války, běžná daň) splatné do měsíce. Za manželku si bere Annu rozenou Arbes (26. 4. 1892 – 22. 5. 1973), dceru stodského kožešníka.
Václav Kalina ml. Přebírá hostinec „U Arbesů“ (nejspíše dům Palackého 123), který patřil Anně Arbes. Později vlastnil „Malý mlýn“ ve Staňkově a po jeho prodeji koupil mlýn v Mlynářovicích u Klatov.
S pomocí úvěru Spořitelny Jan rekonstruuje mlýn. Mlýn dostává současný vzhled přední části. Je přistavěna „dřevěnice“, která slouží jako místo pro mlátičku a vazač, rampa pro příjem, sušárna a ve spodní části dílna a sklad dílů. Ke dřevěnici přináleží kryté místo pro výmlat. Místo vodního kola mlýn od roku 1924 pohání Francisova turbína od firmy J. Kohout Smíchov a je vystavěn žulový vantrok. Mlýnské kameny jsou nahrazeny novými stroji od známé firmy Prokopa synové z Pardubic. Přibývá kůlna pro formanský vůz (spadla při povodních 2002) a konírna s kravínem (povolila provalená stěna v roce 2023). Hned v roce 1924 je zkolaudováno. Kalina přijímá dalšího mládka a formana. Dynamo umožňuje zavedení elektrické energie po celém mlýnu. V roce 1931 je přikoupen naftový motor pro případ sucha. Již následující rok 1932 je úvěr splacen.
Janu a Anně Kalinovým se postupně narodí čtyři děti:
Jeníček (17. 11. 1924 – 19.7.1925)
Anička (22. 7. 1926 – 17.11.1946)
Marie Terezie (3. 7. 1928 - ?) později provdaná Jahodová
ing. Jan Václav (2. 11. 1929 – 19. 12. 2016)
Mlýnice se zvětšuje o jednu třetinu v roce 1938. V den, kdy je podepsána nechvalně známá Mnichovská dohoda, je přístavba mlýnice zkolaudována. II. světovou válku setrvávají Kalinovi ve mlýně i přesto, že Stod se stává německým Staab a oni mají československé občanství. Dětem není povoleno navštěvovat české školy. Kalinovi tajně pomáhají krajanům. Připravuje se výměna francisky od fy Kohout za větší francisku od fy Jos. Prokop. To se ale nerealizuje. Ač po válce Jan Kalina vstupuje do JZD, jsou v roce 1947 Kalinovi odsouzeni za kolaboraci. Později je rozsudek zrušen. Jan Kalina ještě chvíli pracuje v JZD, ale v roce 1951 je z něj vyloučen a odchází do důchodu. V roce 1954 je Kalinům ukraden (znárodněn) mlýn, náhon, jez a pozemky. Naštěstí Ministerstvo vnitra rozhoduje zařadit mlýn do rezerv pro případ války. Díky tomu se dochoval i přes hospodaření a rozkrádání Státním statkem Stod. Přesto z mlýna zmizel šrotovník, který byl instalován místo jedné stolice, loupačka a množství drobných strojů a vybavení.
Jan Kalina ml. se stal inženýrem a pracoval ve Výzkumném ústavu mlynářství. Po roce 1989 se přihlásil o restituce majetku, který mu zabavili komunisté. Vráceny mu jsou pozemky a mlýn s vybavením. Naopak nevráceny mu byly některé odcizené stroje a vybavení. Místo vrácení oprávněnému restituentovi byl mlýnský náhon a jez převeden na obec, resp. Povodí Vltavy. Tuto křivdu se dodnes (zatím) nepodařilo vyřešit ani přes snahu současného vlastníka.
Ing. Jan Kalina prodává mlýn v roce 2008 Zdeňku Mlnářikovi. Mlýn bohužel dále chátrá a postupně se stává skladištěm. V roce 2022 kupují mlýn současní majitelé a pouštějí se do velkého vyklízení a úklidu obytné části i mlýnice, obnovují zahradu a postupně začínají s rekonstrukcí. V květnu 2024 se při příležitosti Dne otevřených mlýnů poprvé otevírá mlýn veřejnosti. Prostory mlýna zůstávají otevřeny pro komentované prohlídky. Během léta téhož roku vzniká v prostorách části mlýnice hra ve stylu populárních únikovek. Místnost v přízemí prochází rekonstrukcí a nově tam sídlí naše realitní kancelář. Zahrada se stávám místem společenských setkání, divadla a dalších akcí.
xxx
Kalinův mlýn je příkladem vodního válcového mlýna staršího založení, upravovaného ve 20. a 30. letech 20. století. Objekt má kompletně dochované technologické vybavení včetně Francisovy turbiny. Nedílnou součástí je vodní dílo.
Jeden ze tří historických vodních mlýnů na území města Stod byl nazývaný podle posledního majitele Kalinův nebo též Dolní. Mlýn údajně založen po roce 1556 mlynářem Jakubem Suchým. Stávající obytné stavení s mlýnicí je objekt barokního založení, upravený a rozšířený ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Mlýn o jednom složení s pilou zakoupila v roce 1905 rodina Kalinových, která držela mlýn až do jeho znárodnění v roce 1954. První z Kalinů, Václav, postavil v roce 1909 u mlýna pekárnu, která sloužila do konce druhé světové války (později využívána k hospodářským účelům). Po roce 1923 nechal Kalinův syn Jan upravit původní mlýn na válcový (stroje dodala firma Prokop a synové Pardubice), vodní kolo nahradila Francisova turbína od firmy J. Kohout Smíchov a byly postaveny žulové vantroky. Současně byla postavena zděná stodola (dnes již takřka zaniklá) a dále hospodářská budova pro mlátičku a vazač. Ta byla vystavěna pravděpodobně s využitím zdiva staršího v místě stojícího objektu a doplněna druhotně použitou dřevěnou konstrukcí patra a krovu (snad z bývalé pily - tato kvalitní konstrukce může pocházet již v 1. poloviny 19. století). Kolaudace proběhla v roce 1924. Do mlýna byla zavedena elektrická energie (dynamo) a v roce 1931 byl zakoupen naftový motor pro případ sucha. Další stavební úpravy proběhly v roce 1938, kdy byla rozšířena mlýnice (nastaveno patro a objekt rozšířen k severu o třetinu). V roce 1954 je mlýn znárodněn a zařazen do státních rezerv, po roce 1989 z větší části restituován.
