Vodník z Kozínku
Při soutoku řeky Metuje se Stekelnicí stával za starých dob dřevěný mlýn zvaný Kozínek. Mlýn je dnes u silnice a železniční trati.Byl krásný červnový večer. Měsíc svítil jako "rybí oko," jeho záře se rozlévala po celé krajině. Louka za Kozínkem byla posečená a ze sena byly nadělány kupky. Stálo jich tam řadami mnoho a mnoho.
Mohlo být tak před půlnocí, když tudy kráčel po pěšince, volným krokem, nějaký muž. Byl to z Vysoké Srbské sedlák Hubka, který byl za nějakou záležitostí v Náchodě a vracel se domů. Jak tak tiše šel, zpozoroval, že na jedné z kupek něco černého sedí a chvílemi se to vrtí. Tu s podivem rozeznal malého mužíčka v zeleném kabátku a červeném kloboučku.
Seděl tam, tváří obrácenou k měsíčku a něco kutil. Sedlák Hubka si řekl, že to může být jedině vodník. Vzpomněl si, jak mu jeho babička vypravovala, že se hastrman může chytit do lýkového oka. I řekl si, že to zkusí.
Odplížil se do lesa a uřízl tam několik kořenů. Seřízl z nich lýko a z něj potom pevné oko. Pak se k vodníkovi opět nepozorovaně připlazil po čtyřech, stále se schovávaje za kupky sena, až k hastrmanovi. Pak prudce vyskočil, hodil zelenému mužíčkovi lýkové oko kolem krku - a zatáhl. V tom okamžiku stál před sedlákem krásný šiml. Zařehtal divoce a chtěl se vytrhnout, ale Hubka pevně držel a nepustil. Babička měla předsi jenom pravdu, že jednou chytil v Mezihoří jeden krajánek vodníka do oka - pomyslel si sedlák a vedl si milého koně domů.
Doma všem řekl, že kůň byl velice lacino na prodej a tak ho koupil, že je to hastrman neřekl nikomu. Nikdo nic nepoznal a že mu chyběl spodní pysk u huby, to sedlák všem nějak vymluvil.
Vodníkovi se začalo zle dařit. Sedlák jej dřel jak mohl. Kdo zná vysokosrbský kopec, dovede si představit, jak je příkrý a tudy musel šiml sám ty nejtěžší náklady vytáhnout. A k tomu dostával ještě hodně bití. I vzdychal ubohý vodník a hledal příležitost, jak se k vodě dostat. Celý ten čas si ani jazyk neomočil. Sedlák jej sám krmil a nikdo jiný k němu nesměl. Tak prošel celý rok.
Na jaře přijmul nového čeledína a hned mu nařídil, že kůň nesmí dostat ani kapku vody, sice bude zle. Čeledín si dlouhý čas koně nevšímal, ale jednou zůstal na statku úplně sám. Tu zpozoroval, že kůň je nějaký neklidný, nohama hrabe, divně řehtá a otáčí po něm hlavu. Šel proto k němu a vidí, že má žlab úplně suchý.
Pohladil šimla za ušima a nalil mu z konve vodu. Sotvaže si "kůň" hubu ve vodě smočil, stala se s ním veliká změna - rázem se proměnil v hastrmana a děkoval čeledínovi za vysvobození. Pak odcházel rychle pryč, jen ve dveřích se otočil a hodil udivenému hochovi lýkový provaz, kterým byl uvázán. Pak zmizel.
Čeledín stojí, kouká jak vyjevený a koukal ještě více když zjistil, že má v rukou provaz, ale ten byl celý z ryzího zlata. Teprve po chvíli se vzpamatoval a zlato rychle ukryl. Přemýšlel, co řekne hospodáři až se vrátí - nakonec se rozhodl, že odejde ze statku sám, stejně by dostal výpověď. Sbalil si raneček a šel.
Zlatý provaz se mu podařilo dobře zpeněžit a stal se z něho spokojený a zámožný měšťan v Polici nad Metují.
Sedlák Hubka, když se vrátil domů a nenalezl koně ani čeledína si domyslel co se stalo a láteřil mocně a silně. Však co mu to bylo platné! Prošel nějaký čas a sedlák na všechno skoro zapomenul.
Jednoho dne se rozpoutala veliká bouře s průtrží mračen až se Stekelnice rozvodnila. Mnoho lidí se přišlo na rozlícený vodní tok podívati. Mezi nimi i sedlák Hubka. Tu pojednou se vzedmula obrovská vlna a vzala sedláka s sebou. Lidé se snažili mu pomoci, ale ten zmizel pod vodou ve vlnách.
Tak se hastrman pomstil svému trapiteli. Od těch dob jej u Kozínku nikdo již nespatřil. Mlynáři se po něm ani moc nestýskalo, zato jeho dětem velice chyběl, vždyť jim tak hezky vždy vyprávěl různé vodnické příběhy.
Jen se nesměly dát zlákat k vodě.
