Z historie Panského mlýna v Miletíně

Průmyslový areál čp. 125 na konci Komenského ulice má za sebou his­torii trvající více než 7 století. Právě v těchto místech vznikl patrně již ve 13. století vodní mlýn, náležející k ho­spodářství miletínské komendy řádu německých rytířů, provozovaný od té doby až do let druhé světové války.

První písemnou zmínku o mlýnu najdeme v účetních knihách miletín­ské řádové komendy z roku 1404, po­zději v roce 1410 se ve smlouvě o prodeji Miletína Beneši z Choustníka do­čteme o mlýnu u rybníka pod městeč­kem. Zcela konkrétní zprávu však na­jdeme až v zemských deskách k roku 1560, kdy Jiří z Valdštejna koupil s mi­letínským panstvím také „mlejn ná­chlební s pilou pod rybníkem Peníž­kem".

Jak vypadal ten středověký mlýn, to nevíme. Předpokládá se, že byl pů­vodně poháněn vodou vytékající z ry­bníka Penížku, čemuž nasvědčuje směr starého mlýnského náhonu ve­deného kolmo k hrázi, zachyceno na katastrální mapě z roku 1841, viz níže.

Katastrální mapa nám však dovo­luje udělat si představu jen o pozdější novověké podobě mlýna, který zde stál až do přestavby v polovině 19. století. Je patrné, že šlo o zděnou sta­vbu o půdorysu písmene L, oriento­vanou rovnoběžné s hrází rybníka a doplněnou o dřevěný přístavek pily. Podle vodních knih (evidence vod­ních toků vedená okresním úřadem) se ve mlýně tehdy nacházela dvé oby­čejná „česká" složení poháněná jed­ním kolem na vrchní vodu a pila, po­háněná druhým kolem ve stejném ná­honu. „České složení" byl jednoduchý mlecí stroj s jedním párem pískovco­vých mlecích kamenů, jednoduchým vysévacím zařízením bez mechanic­ké dopravy zrna či šrotů do násypky. Nedalo se semlít na jeden zátah, po­lotovar se opakovaně domílal až na požadovanou jemnost. V mouce zů­stávala spousta nečistot, výsledný produkt bylo nutno přesívat.

Mlýn se nemohl dlouhodobé spo­léhat jen na vodu vytékající z rybníka, jehož hladina byla nestálá. Proto byla naproti mlýnu, za vnějším ohybem za­táčky silnice (na místě dnešního areá­lu sběrných surovin), zřízena protáhlá vodní nádržka, do které přiváděl vodu z Bystřice téměř tři kilometry dlouhý náhon.

V polovině 19 století, kdy se roz­hodlo o zrušení rybníka Penížku, zůstal tento náhon pro mlýn jediným zdrojem energie. Snad i proto došlo někdy poté k radikální přestavbě mlý­na. Staré stavení bylo zbořeno, voda nové vedena z nádržky korytem pod silnici přímo na vantroky a ke kolu. Novostavba mlýnice (která stojí do­dnes) byla z toho důvodu stavěna kol­mo k náhonu, šikmo k uliční čáře. Pila tehdy zůstala na svém místě.

Nový mlýn měl jedno patro a vy­sokou valbovou střechu s mansarda­mi. Budova sloužila k mleti i jako oby­dlí pro mlynáře, jeho rodinu a perso­nál. Modernizováno bylo i strojové vybaveni V roce 1878 byl ve mlýně kromě jednoho obyčejného složení a tzv. špičáku (na úpravu zrn před mletím) též jeden „amerikán", jinak zvaný též umělý nebo umělecký. To byl již zdokonalený stroj s tvrdým, tzv. francouzským kamenem (mlýnským kamenem s křemencovými segmenty po obvodu nebo umělým kamenem z křemenného písku).

V roce 1875 koupil mlýn Josef Hlavatý, původně chalupník z Vlkanova čp. 10 a v roce 1885 jej převzal jeho syn Josef (1856-1947). S jeho jménem je spojeno vrchol­né období panského mlýna. Mlýn přestavěl, zmodernizoval a celou živ­nost zvelebil.

V roce 1893 nechal Hlavatý vysta­vět novou reprezentativní obytnou budovu o jednom patře. Uvolnil se tím další prostor ve mlýnici, který by­lo možné využít pro rozšíření strojní­ho vybavení a instalaci nových válco­vých stolic na mletí krupice. Moderní válcový mlýn je soustava několika strojů umístěných nad sebou (zrní v nich putuje samospádem, mlýnice jsou proto obvykle několikapatrové), mele se prostřednictvím keramických či litinových válcových stolic. Chlebo­vá mouka se i nadále mlela na „ameri­kánovi".

Nové stroje však měly podstatně vyšší nárok na pohon, zatímco mlýn byl stále poháněn jedním kolem na vrchní vodu. Jako rezervu měl mlynář připravenu parní lokomobilu, bylo však třeba zajistit stálý a dostatečný výkon. Z toho důvodu koupil Josef Hlavatý parní stroj od Českomoravské strojírny Praha o výkonu 50 koňských sil a v létě roku 1900 nechal k mlýnici přistavět kotelnu se strojovnou, ze které byly mlecí stroje poháněny transmisí. Novou dominantou mlýna se stal 20 metrů vysoký cihlový ko­mín. 

Josef Hlavatý tak vstoupil do no­vého století skvěle připraven. Mlyná­řskou živnost rozšířil o pekárnu a ob­chod s moukou, v roce 1906 zbořil starou pilu a na jejím místě postavil skladiště obilí. Před první světovou válkou stihl ještě zvýšit mlýnici o jed­no patro a dopinit stroje. Úřední revi­ze zjistila v roce 1914 „francouzský kámen, špičák a šest válcovacích sto­lic s příslušenstvím". To vše bylo po­háněno vodním kolem o průměru té­měř 7 metrů nebo parním strojem. Lze bez nadsázky uvést, že se v té do­bě jednalo o největší a nejmodernější mlýn v kraji, do kterého jezdili zákaz­níci ze čtyř okresů.

První světová válka zasáhla panský mlýn obdobné jako ostatní hospodáře, podnikate­le a obyvatele Miletína. Mlýn fungoval ome­zeně v režimu řízeného hospodářství, dědic živnosti Josef Hlavatý nejmladší (1883-1940) musel narukovat, ale z války se vrátil živ a zdráv. Hned v roce 1920 se oženil a v příštím roce mlynářskou živnost v čp. 125 od otce převzal. Počátek vlastního podnikáni mu však „zpestřila" událost charakteristická pro pová­lečné časy. 

V srpnu 1920 došlo v Holicích k vině de­monstrací reagujících na špatnou kvalitu chlebové mouky. Jelikož mouku dodával do Hořic právě miletínský mlýn, obrátil se hněv davu, řízeného zkušeným bolševickým pro­vokatérem Bohuslavem Kňourkem, k mlyná­ři Josefu Hlavatému. Dvakrát se táhlo na Mi­letín, podruhé, 17. srpna 1920, oblehl něko­likasethlavý zástup panský mlýn. Hlavatému vyhrožovali lynčem, skupina demonstrantů vedená Kňourkem vnikla do mlýna, kde rabo­vala a odvezla si několik pytlů nedomleté mouky. Nepokoje se dál stupňovaly i v Hořicích, demonstrace byly stále vyostřenější a starosta města Josef Springer byl již připra­ven povolat vojenskou asistenci. Vše se na­štěstí nakonec urovnalo. Následná revize zjis­tila, že mlýn dostal k semleli nedosušené o­bilí z poslední sklizně, což se na kvalitě mouky zákonitě projevilo. Organizátor nepokojů Kňourek skončil před Krajským soudem v Jičí­ně a pak jako známý recidivista ve Valdicích.

V letech mezi válkami mlýn prosperoval, z Josefa Hlavatého byl vážený podnikatel. V o­sobním životě se mu však nedařilo. Manžel­ství s o 17 let mladší Annou Bucharovou zůstalo nenaplněno a skončilo její předčasnou smrti v roce 1936. Josef se o rok později ože­nil znovu, novomanželkou se stala jeho dlou­holetá úřednice osmadvacetiletá Kamila Dur­stová. Ani zde však manželství dlouho nevy­drželo, neboť Josef Hlavatý, toho jména třetí, zemřel náhle v dubnu 1940 následkem one­mocnění ledvin. Mlýn po vyřízení nároků sta­rých rodičů a sestry Anny Blažkové zdědila právě Kamila Hlavatá.

Podrobnější vysvětleni rodinných vazeb zde má své místo, neboť objasňuje pozdější osud mlýna. Mladá vdova nebyla připravena mlýn sama provozovat, pronajala Jej tedy v roce 1941 Hospodářskému družstvu skla­dištnímu a výrobnímu v Hořicích. Později za­čala uvažovat o dalším rozvoji živnosti, po­čátkem roku 1942 plánovala zřízení vodní tur­bíny a pomocného elektrického pohonu. K tomu však již nedošlo s ohledem na vládni nařízení o přizpůsobení průmyslu a živností válečným poměrům, na jehož základě byl v dubnu 1942 provoz mlýna zastaven. I kdy­by se tak však nestalo, konec mleti by byl br­zy nevyhnutelný — s rozvojem dopravy a te­chnologií přála doba zejména velkým prů­myslovým mlýnům v dosahu železnice, které obsloužily velká území. Doba menších ven­kovských mlýnů definitivně končila. To po­tvrdila i poválečná léta, kdy se už s obnove­ním mleti nepočítalo, přestože technologie zůstala po celou válku zachována.

V prosinci 1942 se Kamila Hlavatá znovu vdala. Druhým manželem se jí stal úředník Alfréd Kristen. Sudetský Němec, avšak člověk čestný, odmítající německý nacionalismus a nezištně pomáhající potřebným bez ohledu na národnost (to potvrdil po válce i Mimo­řádný lidový soud). Přesto ale Němec a říšský příslušník, který se podle nacistických zákonů nesměl oženit s příslušnicí Protektorátu. S ře­šením přišel Kamilin starý otec, který měl ně­jaké německé předky a kvůli dceři se přihlásil k německé národnosti. Kamila obratem zís­kala nárok na říšskou státní příslušnost a svat­bě již nic nestálo v cestě.

Válečný sňatek však po osvobození při­nesl nepřekonatelný problém — mlýn se stal totiž německým, a tudíž nepřátelským ma­jetkem, ihned po revoluci dostal národní správu a začalo řízení o konfiskaci. Kamila, provdaná Kristenová, hájila svoji bezúhon­nost a národní spolehlivost, odvolávala se, takže řízení se protáhlo na několik let. Po ná­stupu komunistů k moci však ztratila naději na objektivní posouzení věci, neboť převá­žily společenské a hospodářské zájmy. Mlýn byl tak v létě 1949 definitivně konfiskován a přidělen dosavadnímu nájemci Hospodář­skému družstvu v Holicích. Kamila Kristeno­vá s manželem a dvěma dětmi žila po něja­kou dobu v Hradci Králové, později se vy­stěhovali do západního Německa.

Hospodářské družstvo skladištní a vý­robní v Hořících využívalo od roku 1942 mlýn Jako výkupní sklad obili. Zatím zde zůstaly mlecí stroje, takže ještě po válce bylo možné provoz mlýna obnovit, ne­bylo to však již v zájmu centrálně řízené­ho hospodářství. Započala se další, ten­tokrát spíš neradostná etapa panského mlýna.

K 1. lednu 1953 vešla v platnost do­dávková povinnost zemědělských pro­duktů, uložená zákonem Č. 56/1952 Sb., o dodávkové povinnosti a výkupu země­dělských výrobků, což byl další krok smě­řující k úplné kolektivizaci venkova. Hos­podářské družstvo v Hořících se stalo jedním z určených výkupních závodů, té­hož roku bylo po znárodnění zrušeno a jeho majetek, včetně miletínského mlýna, připadl Krajskému výkupnímu podniku, n. p., Hradec Králové.

Mlýn prošel bez odkladu úpravami, které Jej přizpůsobily novému využití. Ještě v roce 1953 byla přes ulici u špýcha­ru zřízena mostní váha. V letech 1954-­1957 pak byla mlýnice definitivně pře­stavěna na sklad. Vysoká okna byla z větší části zazděna, vnitřní dispozice mlýnice zcela změněna, zřízeny byly nové rampy a násypky obilí.

V roce 1957 byl dodán korečkový do­pravník a potrubní rozvody pro ukládání obilovin a luštěnin. Na střeše mlýnice se tehdy objevila plechová věž se strojov­nou. V letech 1954-1955 byla zbořena kotelna s parní strojovnou a komínem, v administrativní budově byly upraveny nájemní byty (v březnu 1971 zde došlo k požáru střechy).

Novému účelu sloužil bývalý mlýn až do roku 1994. Formálně se měnil pouze jeho provozovatel. V roce 1960 se jim stal Východočeský výkupní podnik, v letech 1961-1981 jeho nástupce Zemědělský nákupní a zásobovací podnik, n. p., Hra­dec Králové. Ten ve mlýně roku 1962 zru­šil družstevní výkup, dále zde provozoval pouze sklad. Od roku 1967 mlýn patřil pod odštěpný závod v Jičíně. Roku 1981 přešel mlýn do správy koncernového podniku Zemědělské zásobování a ná­kup, který se stal v roce 1989 státním podnikem, zrušeným v roce 1996. Maje­tek státního podniku tehdy přešel do Fondu národního majetku.

V letech 1996-1997 získala celý areál panského mlýna společnost S.A.M. s.r.o. Uvažovala o rozsáhlé pře­stavbě na výrobní halu pro hlavní obor své činnosti — renovaci kovových povr­chů. Nejprve plánovala přístavbu haly v prostoru parkoviště u administrativní budovy.

Nebylo však možné získat pozemek (při konfiskaci majetku Kamily Kristeno­vé ve 40. letech se na něj zapomnělo a ny­ní stále patřil původní majitelce), firma proto uvažovala i o přestavbě skladiště ve dvoře mlýna. Nakonec došlo jen k men­ším úpravám, v roce 1999 byla opravena administrativní budova, v příštím roce střecha mlýnice. Společnost později kou­pila objekt bývalého závodu Tiby na Tro­tince, své aktivity přesunula tam a areál mlýna využívala jen příležitostně.

Bývalý panský mlýn tak řadu let chá­tral. Teprve v roce 2022 o něj projevili zá­jem nadšenci z party kolem miletínské Pi­vovarské zahrádky a v létě toho roku se stala novým majitelem společnost Pivo­var Miletín, s. r. o. V průběhu dobročinné akce Michalův běh 20. srpna 2022 se po­prvé „z okénka" točilo miletínské pivo. A po vyklizen( dvora se zde na konci roku konalo tradiční silvestrovské setkání, při kterém se na výčep proměnily místnosti bývalé pekárny v suterénu. V současnosti připravuji „pivovarníci" otevření pivnice v přízemí bývalé administrativní budovy. Nezbývá tedy, než jim popřát mnoho úspěchů a držet palce.

Jan Hlavatý