Historie
Obecná historie:
Ve Veverské Bítýšce vodní mlýny byly tři. Prameny sice naznačují, že ve středověku zde mohl existovat ještě čtvrtý mlýn – pro ten jednoznačné důkazy však chybí. Historická jména tří dosud – čí relativně donedávna – existujících mlýnů zněla Dolní mlýn, Horní mlýn – pro mlýny na Svratce a Mlýnek pro vodní mlýn na Bílém potoce. Na místě Dolního mlýna dnes stojí Tejkalův mlýn, Horní mlýn ve Veverské Bítýšce v 50tých letech zanikl a v místě Mlýnku se dnes nachází Jarošův mlýn, který ve 30tých letech nahradil Matouškův mlýn. Matouškův mlýn byl pojmenován podle svého zakladatele, kterým byl mlynář Matouš Tučný.
Na místě Jarošova mlýna už v roce 1635 stával tzv. mlýnek, o kterém se zachovaly jen písemné zmínky. Současná budova stojí na pozemku, kde v letech 1937–1938 proběhla demolice nefunkčních mlýnských budov. Jarošův mlýn je vybaven nejmodernější mlýnskou technologií a strojním zařízení firmy Jos. Prokopa a synové z Pardubic. O Jarošův mlýn se v současné době starají potomci původního stavitele Maxmiliána Jaroše. Ti také provázejí mlýnem při komentovaných prohlídkách. Ministerstvo kultury ČR v roce 2002 prohlásilo vodní válcový Jarošův mlýn se strojním a unikátním dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku.
Historie mlýna obsahuje událost z období:
Středověk – do nástupu Habsburků na český trůn (1526)
Novověk A – do bitvy na Bílé Hoře (1526–1620)
První zmínky o mlýně na místě toho dnešního pocházejí ze 17. století, kdy zde stával malý mlýnek. Jednalo se o jeden z mnoha mlýnů na Bílém potoce, jeden z posledních na jeho toku. Sloužil obyvatelům Veverské Bítýšky a blízkého (toho opravdu blízkého, tj. do dvou kilometrů) okolí.
První písemná zmínka o mlýně pochází z roku 1635, zakladatelem byl Matouš Tučný
1826 Ignác Strahon
Události
- První písemná zmínka o existenci vodního díla
- Vznik mlynářské živnosti
Novověk C – od zrušení poddanství (1848–1913)
První světová válka (1914–1918)
V roce 1930 byl majitelem pily E.M. Bachmann.
Objekty staršího mlýna v r. 1937 koupili manželé Blanka a Maxmilián Jarošovi, pocházející z mlynářských rodů Pippalů a Jarošů. V letech 1937 - 38 proběhla demolice původních budov a na jejich místě byla postavena současná budova nového mlýna. Čtyřpodlažní mlýn byl vybaven tehdy nejmodernější mlýnskou technologií a strojním zařízením firmy Jos. Prokopa synové z Pardubic. Vodní náhon přivádí vodu od stavidla z koryta Bílého potoka do vodní nádrže, ze které je voda spádem vedena na lopatky dvou Francisových turbin, které slouží k pohonu mlýnských strojů. Stavba Jarošova mlýna a úprava vodního náhonu byla ukončena na podzim roku 1938, kdy byl zahájen provoz
Od března 1939 po německé okupaci ČR bylo mletí pro potřeby obyvatel omezeno. Po skončení druhé světové války mlel mlýn pro potřeby zemědělců ze širokého okolí.
Od 1. 7. 1951 přešlo právo na provozování Jarošova mlýna na tehdejší Hospodářské družstvo v Brně a následně pak od 1. 1. 1953 na Středomoravské mlýny, n. p. Brno. V r. 1991 byl v restituci předán Blance Jarošové. Ministerstvo kultury ČR v roce 2002 prohlásilo vodní Jarošův mlýn se strojním a dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku. Mlýn představuje typickou průmyslovou stavbu z první poloviny 20. století a je názorným dokladem a výpovědí o tom, jak se zpracovávalo obilí a mlela mouka ve vodním válcovém mlýně.
Objekt prochází postupnou rekonstrukcí. Původním majitelům byl mlýn vrácen v roce 1991 a ti jej v roce 2003 zpřístupnili veřejnosti.
Příjmení mlynářů působících na mlýně:
- Bachmann
- Jaroš
- Tučný
- Strahon
- Strahan
Historie mlýna také obsahuje:
17. stol. Matouš Tučný
1826 Ignác Strahon (Strahan)
1930 - E.M. BACHMANN
1937 - 1951 - Blanka a Maxmilián Jarošovi
1951 - Hospodářské družstvo v Brně
1953 - Středomoravské mlýny, n. p. Brno.
1991 - Blanka Jarošová
Zobrazit více
První písemná zmínka o mlýně pochází z roku 1635. V této době se jednalo o jeden z mnoha mlýnů na toku Bílého potoka, kde byl vystavěn jako jeden z posledních. Mlel pro obyvatele Veverské Bítýšky a okolí. V roce 1937 mlýn a pozemky koupili Blanka a Maxmilián Jarošovi, potomci mlynářských rodů Pippalů a Jarošů. Ti nechali v letech 1937-1938 mlýn přestavět do současné podoby. Došlo ke zboření objektů chátrajícího a nefunkčního mlýna a vystavěna nová čtyřpatrová budova s nejmodernějším zařízením, které dodala firma Josef Prokop a synové z Pardubic. Voda je z potoka svedena náhonem do vodní nádrže a odtud pouštěna na lopatky Francisových turbín. Ty pohánějí mlýnské stroje. Na podzim 1938 došlo k obnovení provozu. Dne 1. července 1951 přešlo právo provozovat Jarošův mlýn na Hospodářské družstvo v Brně a dne 1. ledna 1953 na národní podnik Středomoravské mlýny Brno. Po následujících 40 let nebyla prováděna údržba mlýna. Do rodiny Jarošů se vrátil v roce 1991 a v provozu zůstal do roku 2002, kdy byl prohlášen za kulturní památku. Ve stejném roce byl formou muzea zpřístupněn veřejnosti.
(wikipedie)
Přepis z pramenů: inventář, nájemní či kupní smlouva, výpisy z matrik aj.
Mlýn je vyobrazen na:
Veduta, ručně malovaná mapa
I. vojenské mapování – josefské (1764–68)
II. vojenské mapování – Františkovo (1836–52)
III. vojenské mapování – Františko-josefské (1876–78 – Morava a Slezsko, 1877–80 – Čechy)
Císařský povinný otisk (1824–43)
Indikační skica (1824–43 a 1869–1881)
Mapa Pozemkového katastru (1923–1956)
Letecké snímkování (1936 - 1963)
Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:
