Podhrázský, Podměstský, Špitálský, Marešův mlýn

První písemná zmínka o vrchnostenském Podměstském rybníku, vybudovaném na Příbramském potoce a zvaném nyní Dolejší Obora, pochází z roku 1527. Tehdy už pod ním stál mlýn zvaný Podhrázský, jinak Pod Hrází, Pod Městem nebo Podměstský.

V roce 1575 mlynář Matěj Podhrázský odkázal mlýn na Podměstském rybníku s loukou a sadem příbramskému špitálu pro zaopatření jeho chudých obyvatel. Na mlýn si ovšem dělala nárok Kateřina, vdova po Matějově bratru Janovi, o které příbramští radní během sporu o vlastnictví mlýna napsali svým nadřízeným: „Ještě ke všemu se znovu provdala za dobrého souseda, ale pak s ním nechtěla být a vedla si svou jako jiná všetečná a nestoudná a všecka daremná žena. Ježto ráčíte znáti, pokud žena po muži statkem a dětmi vládne, není toho potřeba mnoho opakovati, a zvláště pak kteráž jest do toho statku ani za peníz, leč ty hadry, kteréž na sobě měla, nepřinesla, a proto by chtěla dva mlýny míti.“ Česká komora rozhodla ve prospěch špitálu.

V lednu 1689 nový primátor Václav Štrof se souhlasem městské rady prohlásil, že je příhodný čas, aby se na opravu zpustlého Podměstského rybníka navozilo potřebné dříví. Mlynář Václav Labský dostal za úkol určit, kolik dřeva bude zapotřebí, a renovaci Podměstského rybníka zřejmě i řídil. O rok později začal stavět i nový Podhrázský mlýn, ve kterém se od konce 17. století mlely slady pro obecní příbramský pivovar. Dne 24. dubna 1699 městská rada rozhodla, že je nutné dolejší rybník „slovit“, aby se ukázalo, kolik je v něm rybího plodu. Po výlovu byl spraven splav a byla udělána nová stavidla. Práh čili hráz rybníka byl snížen o půl lokte (necelých 30 cm), o čemž byl učiněn zápis do městských pamětních knih, aby se na to jako na důležitou věc v budoucnu nezapomnělo.

Pro nedostatek pohonné vody v první polovině 80. let 18. století často stály nejen doly, které se pak bez odčerpávání spodní vody zatápěly, ale i Podhrázský mlýn. Podle ujednání s úřady z června 1785 byla proto mlynáři Skaličkovi, který nemohl mlít třeba i čtvrt roku v roce, snížena daň z mlýna. V tomto roce byl Podhrázský rybník stále využíván pro chov kaprů. Jeho střední hloubka činila 3,79 m. Nejpozději od října 1792 se v pramenech objevuje pojmenování Dolejší Obora. Měla rozlohu asi 2 ha 33 arů. Před polovinou 19. století byla rozšířena na 2 ha 97 arů, takže byla o něco větší než Hořejší Obora. V roce 1855 byly na náklady obce vystavěny na Dolejší Oboře tzv. koupele. Jejich dohlížitel, bývalý voják a mistr v plavání Jozef Ďupák, zde chlapce zdarma učil plavat.

V letech 1894–1911 parní umělecký mlýn přestavovali do podoby moderního objektu a Josef Mareš zakoupil Francisovu turbínu, která byla zkolaudována v roce 1913.

1913 už byl Podhrázský mlýn č. p. 2/IV a 147/IV v rukou rodiny Marešových.

1930 majitel Josef Mareš

Marešovi vlastnili mlýn ještě v květnu 1956, kdy KNV v Praze vydal národnímu podniku Středočeské mlýny souhlas s demontáží jejich mlýnského zařízení. Převzetí použitelného zařízení pro mlýnskou výrobu se mělo projednat s Marešovými – soukromými majiteli mlýna – tak, že neupotřebitelné kovové součásti skončí v Kovošrotu ve prospěch lidového sběru, tj. plnění sběrového plánu MNV v Příbrami.

V říjnu 1984 se začal budovat obchvat města od Příbramského potoka kolem pekárny a mlékárny. Druhou etapou výstavby, která jako vždycky trvala déle, než se plánovalo, protože „další komplikace kolem stavby vyžadovaly některé doplňky“, byl úsek od potoka ke kasárnám s napojením na mostě u Dolejší Obory. Dne 11. listopadu 1986 zahájil generální dodavatel stavby ZRUP Příbram demolici Marešova mlýna, ve kterém byl naposledy umístěn sklad nábytku. Část Dolejší Obory byla zavezena a během následujících let byla vybudována křižovatka s kruhovým objezdem. Zbytek haldy hlušin, vyvezených kdysi z puchýrny, je za ní pod náletovými dřevinami patrný dodnes.