Melmatěj, Juliusovský mlýn

První zmínka je z roku 1616. Tehdy mlýn byl zahrnut do městečka Strašice. Byl nazýván mlýnem Hradským nebo také Hradišťským pravděpodobně proto, že se nalézal v těsné blízkosti snad královského hradu, který pocházel pravděpodobně ze 13. století.

1616 Jan Drescher

Mlýn patřil původně k panství Zbiroh a od něj jej koupil Julius de Sarth. Proto se mlýn nazýval také „Juliusovský”. De Sarth byl také spolumajitelem strašické huti. Po smrti Julia jeho bratr Jindřich pronajal před rokem 1652 mlýn mlynáři Linhartovi.
V roce 1653 se pak vdova po Juliovi de Sarth, Marie, znova vdala za Matyáše Běšinského, který je v „Registru seznamu osedlých” vsi Strašice uveden. Jak se ve zmíněném seznamu píše, mlynář Běšinský byl povinen platit o svátku svatého Jiří a svatého Havla vždy 1 kopu 36 grošů míšeňských, dále pracovat robotou 7 dní v roce z toho 1 den na sekání luk a dále rozřezat 50 klád. Výše uvedená vdova Marie se za svobodna jmenovala Wildová a v květnu 1657 prodala mlýn svému bratranci Matěji Wildovi. V prodejní smlouvě se říká: „Mlýn s pilou a dvorem nad týmž mlýnem ležícím, též dědinami, jich při tom dvoře a mlejně pod 50 strychů luk pod 14 vozů sena se nachází”. Kupující složil 35 kop grošů hotově a musel zaplatit záduší kostela sv. Vavřince ve Strašicích 10 kop, nebožtíkem Juliem de Sarth odkázaných.

Prodávající měla dostat celkem 47 a půl kopy grošů, její 2 dcery každá také tolik a třetí dcera 30 kop. Kromě toho si prodávající vymínila do smrti užívání chalupy pod mlýnem se dvěma dědinami (dnes nespecifikovaná polní míra) a to nad studánkou pod dvě míry a k tomu dvě loučky. Jednu jdoucí k Hůrkám a druhou pod mlýnem směrem k Dobřívu. Teprve po její smrti měly se vrátit do majetku mlýna. Jak se ze stejného pramene dovídáme, tento
prodej zajistil klidné stáří nejen prodávající, ale i jejímu manželovi, který se stal učitelem v Žebráku. Nový majitel Matěj Wild tento závazek splácel až do roku 1676. Název mlýna byl od koupi německy psaný „Mühl Matieg“ čteno „mílmatej“ a z toho vznikl dnešní název Melmatěj.

Matěj Wyld měl s manželkou Dorotou celkem 10 dětí, syn Bohuslav koupil mlýn v Medovém újezdě na čp. 18 a Jiří koupil mlýn po otci ve Strašicích. Po Jiřím převzal mlýn jeho nejstarší syn Václav. 

(Poslední odstavec doplnila a opravila Petra Kalichová, podrobněji viz v příloze dole.)

Matěj Wild měl s manželkou Dorotou dva syny. Václava a mladšího Jiřího. Když zemřel, nastoupil na mlýn syn Václav. Když i ten v roce 1692 odešel na věčnost, převzal mlýn bratr Jiří. Ten hospodařil na mlýně do roku 1722, kdy jej předal synovi zemřelého Václava, také Václavovi, který v době smrti otce byl teprve pětiletý. O mlynářích Wildech nalézáme zprávy ve farní kronice Mirošova, kde figurují jako kmotři při křtech. Jedná se na příklad o Dorotu Melmatějovu či Jiříka Bylda (Wilda) z Mýlmatějovýho mlýna.

Velká voda v červnu roku 1824 vzala mlynáři Wildovi naložený vůz s nábytkem, který chtěl před vodou zachránit. Koně se utopili a nábytek byl vyplaven až v Klabavě. Jak zjistil pan Světlík, co se našlo, to mu lidé vrátili.

Poslední mlynář Wild měl však jen dceru. Ta se již postarší provdala za učitele ze Strašic Václava Svobodu. Nic jí tehdy nevadilo, že byl o 12 let mladší. Ve farní kronice strašického kostela je v roce 1875 připomínán jako dárce 15 zlatých na nákup nové křížové cesty. O jeho úmrtí v roce 1899 píše ve svých zápiscích strašický hutní a báňský lékař MUDr. Vilém Pobuda starší, že „dne 14. května 1899 zemřel tu pan Václav Svoboda, ve stáří 80 let, který před 55 lety byl ve Strašicích podučitelem asi do roku 1845, kdy oženiv se do mlýna Melmatějovic, učitelování zanechal. Poslední svá léta žil jako soukromník. Týž pracoval jako podučitel za plat málo skvělý. Jak se dočítáme ve zdejších písemných památkách ještě za 10 let po něm byl roční příjem podučitele 70 zlatých konvenční měny. A jak vypravuje na příklad zdejší poštmistr Josef Titl, že páně Svobodům nástupce, podučitel Tayerl jezdil po
vyučování s kravkami do lesa nabrat si dříví kolik potřeboval - což bylo tehdá dovoleno - a dělal šindel. Tak doplňoval prostředky k obživě“.

Majitelem mlýna v roce 1908, tedy v době, kdy mlynáři na Padrťském potoce bojovali proti rokycanskému vodovodu, byl Václav Karásek. Z tabulky související s přezkumem vodních poměru však plyne, že tou dobou měl mlýn již jen 2 kola. Jedno původní k pohonu mlýna a druhé k pohonu pily a to již větší o průměru 3 metry a šířce 1,23 metru. Pan Karásek, který byl současně nájemcem hostince v Plzni se rozhodl, že si poblíž mlýna postaví patrovou vilu. Tím se zadlužil a mlýn i vilu prodal. Po něm vlastnili vilu pánové Jančík, Kohout a naposledy dr. Svědínek. Mlýn, který měl popisné číslo 41 zakoupilo v roce 1910 panství hraběte Josefa Colloredo-Mannsfelda a dále jej pronajímalo. Nájemci byli pan Václav Bürger a po něm pan Emanuel Strnad. Ten se odtud v roce 1917 odstěhoval a mlýn začal chátrat.

Jeho odchodem byl mlýn zrušen. Kontingent mletí byl předán do mlýna pana Mikulíka ve Strašicích.

Majitelem mlýna v roce 1908, když mlynáři na Padrťském potoce bojovali proti rokycanskému vodovodu, byl Václav Karásek. Pan Karásek, který byl současně nájemcem hostince v Plzni se rozhodl, že si poblíž mlýna postaví patrovou vilu. Tím se zadlužil a mlýn i vilu prodal. Po něm vlastnili vilu pánové Jančík,
Kohout a naposledy dr. Svědínek.

Mlýn, který měl popisné číslo 41 zakoupilo v roce 1910 panství hraběte Josefa Colloredo-Mannsfelda a dále jej pronajímalo. Nájemci byli pan Václav Bürger a po něm pan Emanuel Strnad. Ten se odtud v roce 1917 odstěhoval a mlýn začal chátrat. Strnad se pak přestěhoval na mlýn do Skořic. Jeho odchodem byl mlýn zrušen. Kontingent mletí byl předán do mlýna pana Mikulíka ve Strašicích. V roce 1918 o objekt nepoužívaného mlýna projevili zájem plzeňští skauti, aby v něm zřídili Lesní školu. K dohodě nedošlo a tak v roce 1923 byl mlýn panem J. Bůchou ze Strašic zakoupen a zbořen. Z materiálu si potom jmenovaný postavil ve Strašicích na „Škvárovně“ dům. Na louce pod mlýnem na pravém břehu potoka pak v letech 1922 až 1928 pravidelně měl 13. oddíl skautů z Plzně svůj letní tábor, jak je vidět z pohlednice. Naneštěstí pro skauty si celý prostor Melmatěje pronajal v roce 1928 plzeňský hoteliér a restauratér pan J. Šramota, který skauty odtud vyhnal.

Dnes je z původních budov této osady funkční pouze vila, která byla po roce 1989 navrácena i s pozemky do majetku Colloredo-Mannsfeldů.