Tlučkův, Sulanův mlýn

Tento mlýn patřící k Borečnici vstoupil do psaných dějin roku 1405, kdy ho společně s mlýnem na Smetiprachu věnoval Mikuláš Volyňský nově založenému špitálu, stojícímu u píseckého kamenného mostu. Oba borečnické mlýny jsou také  zapsané v bemí rule z roku 1654. Šimonu Řebíčkovi patřil tehdy mlýn o jednom kole, Topinkovi mlýn o dvou kolech. V roce 1715 mlýn zabrala čížovská vrchnost a  vydávala ho za panský. Pod jménem Tlutschkůlv je zakreslen na mapě stabilního  katastru z roku 1837. Roku 1860 koupil mlýn od lobkovického panství borečnický statkář Jan Nosek pro svoji dceru Marii. Ta s bohatým věnem rychle našla ženicha Aloise Kubrichtu. 

Mlynářská rodina byla silně věřící a na žádost babičky nechal mlynář Kubrichta vylámat ve skále nad mlýnem po vzoru známého poutního místa v Pyrenejích kapličku pro Pannu Marii Lurdskou. K jejímu vysvěcení dne 1. května 1871 se  dostavilo mnoho lidí z okolí i s hudbou. Od té doby se vždy na 1. máje pekly v mlýně koláče na pohoštění poutníků. Poslední majitel mlýna při odchodu věnoval  dřevěnou plastiku Panny Marie do kapličky v Borečnici, kde byla později  odcizena. 

Starý mlýn měl tři vodní kola, která poháněla dvě česká složení na mletí pšenice  a žita. U mlýna bývala pila, hospodářství s 10 ha polí a  lesem, slup na chytání ryb a právo rybolovu v délce dva kilometry.

V roce 1920 se na mlýn přiženil Stanislav Sulan z Písku. Za tři roky mlýn, ale  zcela vyhořel. Během čtyř let Stanislav Sulan za přispění příbuzných vystavěl  moderně zařízený mlýn se čtyřmi válcovými stolicemi včetně generátoru na výrobu  elektřiny. Mlelo se pro lidi na obou březích řeky. Z levého břehu se v případě malé vody nechalo pod jezem přejet s vozem. Používání brodu se ostatně mohlo přenést na jméno nedalekého lesa a pole Brodný. Jinak se obilí a mouka převážely zákazníkům na prámu. Při mlýně byly zřízeny pokoje pro letní hosty, kterými  bývali zpravidla Pražáci, a menší výletní restaurace, která se pronajímala. V  roce 1930 za pobytu na Smetiprachu a v Borečnici mlýn namaloval spolu s dalšími otavskými zákoutími Václav Špála pro něj charakteristickou sytě modrou barvou. 

V roce 1931 si mlýn pronajal Jindřich Cais. Hned po skončení války převzal mlýn Václav Sulan, v roce 1951 Hospodářské družstvo v Písku a poté Jihočeské mlýny v Českých Budějovicích. Po katastrofální povodni v roce 1954, kdy voda vystoupila  až do prvního poschodí a zničila značnou část zařízení, došlo k uzavření  objektu. Po dvou letech byl sice provoz obnoven, ale jen do roku 1960, kdy v souvislosti s výstavbou přehrady byl objekt mlýna demolován.