0 čertu a vodníkovi ve Vítanově (podle vyprávění paní Voldánové při draní peří v Hlinsku u Štěpánů kolem roku 1938). Ve vitanovském mlýně dlouho mlynáře trápil vodník od stanského splavu. Ten rajtoval na vodním kole tak, že šlo špatně, až zuby na kolech ve mlýnici přeskakovaly. Když to mlynář jednou vyprávěl sousedům v hospodě, svěřil se místní kovář se svými potížemi, které měl s čertem. Nebylo týdne, aby mu nepropíchl kovářský měch nebo neucpal vítr do výhně. Společně pak uvažovali, jak se těch potvor zbavit. Časem to vymysleli tak, že je popletou, vodníka popálí a čerta namočí. Mlynář připevnil ke kolu veliké kladivo, aby tlouklo do železa jako v kovárně; kovář zase k ručnímu brusu přidal pružiny, aby klapaly jako mlýnský hasačert, a nařídil učedníkovi do půlnoci točit klikou. Tu noc mrzlo jen praštělo, tma byla jako černá poklice, a tak vodník i čert museli jít jen podle sluchu. Čerta přivedlo bouchání kladiva až k vodnímu kolu. Vtom mlynář pustil vodu naplno a čert byl rád, že se z toho proudu vydrápal. Vodníka zase přilákal klapot hasačertu až do kovárny, kovář naplno zadmýchal a zeleného mužíčka zasypala spousta jisker z výhně. Dopadlo to tak, že když ponocný u kapličky zatroubil půlnoc, nestačil se divit, co slyšel. Od stanského splavu to žbluňklo s hrozným zasyčením, to když konečně voda uhasila vodníkovi hořící kalhoty, a od cesty k Hradišti doléhal rachot, jak zmrzlý ocas utíkajícího čerta poskakoval po kamenité cestě. Vodníka ani čerta od té doby ve Vítanově již nikdy nikdo neviděl.
