Karel Janáček v knize "Mlýny na horním toku Doubravy" z roku 1988 píše: "Asi roku 1957 občan koutník, soused a majitel chalupy vedle bývalého mlýna, narazil při kopání struhy pro odpad z koupelny na klenutý kanál. S Koutníkem jsem klenbu prorazil a prolezl a prohledal 17 metrů staré poctivě udělané stavby. Kanál byl prostorný, šíře 2 metry, výšky 1,5 m. Z obou stran zasypán slévárenským pískem, z původní slévačské provozovny, jenž se zde nacházela v budově před zřízením mlýna v 17. století."
--------
"Mlýn v Sobiňově, zvaný povšechně „hutský", o 2 složeních se stoupami na kroupy a olejnou, koupil 1. ledna roku 1761 od vrchnosti Václav Vepřovský za 2000 zlatých a 100 zlatých ročně zákupní činže. Tato na tehdejší dobu značná cena se vysvětluje, že byl mlýn nový, vystavěn teprve před nedávném roce 1756 na místě bývalé sobiňovské slévárny, že byly u něho pozemky, což u ostatních mlýnů byl řídký zjev. Náleželo k němu 11 korců polí a kopanin, ležících za starou cihelnou, nezatížených ani úrokem, ani desátkem, a tři korce luk. Neměl však vrchností zaručené mléče.
Majitelé mlýna byli oprávněni majetek od vrchnosti koupený prodati, odkázati, zastaviti, postoupiti neb vydražiti podle své vůle a libosti, avšak v nedělitelném celku.
Každou změnu držby byli povinni ohlásiti knížecímu úřadu a dáti je zanésti za stanovený poplatek do vrchnostenských pozemkových knih. Jinak ve všem všudy zůstávali pod pravomocí vrchnosti. Tato vyhradila si též právo prohlásiti mlynáře za zbavena mlýna a složené kupní ceny, kdyby se dokázalo, že přechovává a kupuje kradené věci jakéhokoliv druhu, že žije kacířsky, že podezřelé lidi toho druhu ukrývá a domácím lidem zaopatřuje zakázané knihy. Byl-li majitel mlýna postižen, že odebírá cizopanské pivo, víno neb kořalku, stihla jej pokuta 6 říšských tolarů. V pádu prodeje mlýna vyhradila vrchnost sobě a polenským poddaným předkupní právo. Kdyby Vepřovský aneb některý jiný pozdější majitel mlýna zemřel bez dědiců inclusive ad quartum gradům inulinea descendente ascendente et colaterali, „včetně do čtvrtého pokolení v čáře sestupné, vzestupné a odbočné" krevního příbuzenství a nezanechal žádné neb podle práva neplatné poslední vůle, tehdy mlýn se vším všudy připadne in cadmitatis (právem odúmrtí) opět vrchnosti. Mlynář obdržel dovolení zříditi u mlýna pilu vlastním nákladem k volnému svému používání. Jedině v případu, že by správa panství v Sobiňově, Bílku nebo v Sopotech něco stavěla, byl zavázán rozřezati jí třicet klad za obvyklý poplatek. Měřičnou mírku musel si dáti po každé cejchovati vrchním úřadem. Od panských zřízenců nesměl bráti měřičné ani zpropitné. Bylo mu uloženo obsloužiti mletím nejprve poddané panství polenského, aby nemuseli s velikými výlohami vyhledávati drahé mlýny cizí. Mlynář byl zodpověděn za škodu, která by jeho vinou vzešla na pozemcích vrchnostenských neb poddanských zadržováním neb vypouštěním vody. Hospodářskému úřadu polenského panství bylo nařízeno při lovení rybníka nad sobiňovským mlýnem přihlížeti k tomu, aby mlynář opět v šesti, nejdéle však v osmi týdnech mohl mleti. Kdyby tomuto požadavku nebylo lze vyhověti, měla se mu za dobu zahálky přes osm týdnů přiměřená částka ze 100 zlatých roční činže odepsati. K tomu cíli bylo ve smlouvách mlynáři ostrolovskému a řeckému uloženo, aby v čas lovu sobiňovského rybníka zdejšímu mlynáři vodu podle možnosti nadrželi. Plat nájemného podle smlouvy pominul na dobu, po kterou by vrchnost držela rybník vysušený.
Po Vepřovském nacházíme na mlýně sobiňovském od roku 1778 rodinu Janáčkovu z Markvartic. Dne 26. března 1813 převzal mlýn od dědiců Antonín Janáček, zaplativ vrchnosti 5 % laudemia z odhadnuté ceny. Nový majitel přistoupil na požadavek správy panství, že si povede vodu z rybníka na mlýn vlastním nákladem, že tudíž všechny vykopávky, kladení rour, správky a úpravu hráze obstará sám beze všeho odmlouvání a bez příspěvků vrchnosti. Toliko potřebné dříví bylo mu panstvím slíbeno, nikoliv však železné potřeby jako skoby a pod. Kladení rour byl povinen po každé ohlásiti vrchnímu úřadu, aby tento mohl dohlédnouti na práci. Zodpovědným za vzniklé škody protržením hráze v místě položených rour následkem špatného upěchování a upravení zůstával mlynář sám.
Podzimními dešti roku 1818 vystouplá voda protrhla hráze sobiňovského rybníka. Událost tato přivodila konec trvání sobiňovského-hutského mlýna. Oprava hrází rozpočtena byla na 2500 zlatých. Nebylo peněz a vhodného času na opravu. Hned z jara příštího roku oseli obyvatelé Sopot, Sobiňova a Nové Vsi velkou část rybníka, který měřil 396 a půl míry. V těchto třech vesnicích bylo všeho všudy 66 domků se 600 obyvateli, vesměs chudými, kteří dosud se živili hlavně pasením dobytka v panských lesích. Knížeti poslali úpěnlivou prosbu, aby jim ponechal k obživě prostoru rybníka, za pole a luka nabízejíce mu ročně 2000 šajnů nájemného. Mimo to nabízeli za každou pronajatou míru dva dny práce v případu, kdyby se upravovala nová struha pro vodu na mlýn. Zároveň oznamovali, že by nepociťovali nedostatek mletí, kdyby se mlýn zrušil, poněvadž v okruhu jedné míle nachází se na panství polenském a hornostudeneckém devět mlýnů. Správa panství seznala, že za těchto poměrů vynášela by rybničná plocha více než chov ryb, nepospíchala proto s definitivní úpravou rybníka. Nestarala se také o poddaného mlynáře, který se musel nedobrovolně řemesla zříci. Nenamítal ničeho proti vysušení rybníka, zaopatří-li mu vrchnost jiný, stejně dobrý mlýn. Když ta nejevila ochotu s ním se vyrovnati, stěžoval si krajskému úřadu. Ten, zjistiv na místě všecky okolnosti, vytýká v červenci 1820 vrchnímu úřadu liknavost a nedbalost v jednání. Jeho věcí ba povinností prý bylo dříve než započal vysušovati rybník, otázati se mlynáře, zda se spokojí s odepsáním činže neb novou struhou vedoucí vodu na jeho mlýn a s ním se dohodl v dobrotě. Vrchnost nebyla na žádný způsob oprávněna voliti o své újmě to, co jest k očividné škodě poddaného mlynáře a jej tak z jeho řemesla vysaditi. Vysušením a pronajmutím rybníka knížecí důchod značně získává. Jest proto věcí povinné slušnosti, aby vrchnost mlynáře za ztrátu živnosti náležitě odškodnila. Vrchní úřad byl vybídnut, aby v krátkém čase podal důkaz, že knížecí vrchnost má zalíbení v slušnosti a jest odhodlána po dobrém se vyrovnati. Jinak byl by politický úřad nucen předati věc fiskálnímu úřadu a projednati ji cestou soudní.
Kníže, aby se vyhnul všem nepříjemnostem, koupil roku 1822 sobiňovský mlýn čp. 11 s pozemky k němu přináležejícími za 8000 zlatých vid. měny (šajnů) a připojil ho k svému nesvěřenskému statku. Sloužil za příbytek sopotskému revírníku. Později byla budova mlýna pronajímána."
Poddanství lidu vesnického na bývalém panství polensko-přibyslavském, dle archivních zpráv sestavil MUDr. František Půža, vydáno: V Přibyslavi 1937
