Spisovatelka Tereza Nováková sem umístila část děje románu "Děti čistého živého", přičemž objekt nazývá Lexův mlýn.
"Trochu opodál malebné skály stál Lexův mlýn - lomenice jeho obrácena k cestě a na spodním prkně kukly červeným nápisem bylo napsáno, že tento krov byl znovu vyzdvižen r. 1871 (1781?) od Daniela Lexy. Nad datem mezi kvítím ještě namalována věta Předně Bůh jest hospodářem a já jenom šafářem. [...] Celé stavení bylo, až na chlévy a komíny, zbudováno ze dřeva, stářím značně zašedlého; stodola vynikala svou nepoměrně vydutou jehlancovitou střechou, pokrytou dochy, které přečnívaly k ohromným vratům; dlouhé a nízké sruby z černých již povalů táhly se nazad stavení, nízká byla i hlavní sednice, jejíž drobná okénka blyštěla se pod lomenicí, a hned vedle ní byl vstup do prkenné mlýnice. [...] Když vstoupila do rozsáhlé světnice, jejíž těžký trámový, do velikých čtverců spořádaný strop visel tak nízko nad hlavou, že vysoká žena mimoděk na prahu se shýbla, spatřila, jak mlynářka Lexová hovoří již s několika osobami usazenými na lajci před rozložitými kamny; a v protějším rohu u starobylého trnožového stolu, jehož deska vykládána byla uměle dvěma mlýnskými koly a dvěma mlynářskými sekerami, pod neumělými obrazy mistra Husa a Jana Žižky seděl Lexa. [...] Pekli sme ten boží chlebíček a stloukali, a tak sem i udála pár podplamínků s kmínem a solí a pomazala pomazánkou. [...] Odběhla hbitě do komory, odkud bylo slyšeti, jak klaplo víko truhly; přinesla plachtu z režného plátna, při lemu červeně vyšitou zvonečky a srdéčky, uprostřed prolomenou červeně tkaným pásem; za kličky připevnila ji na dvě okénka ústící na silnici, ona jdoucí na záprseň zůstala nezakryta. V sednici se nyní skorem úplně setmělo, jen otvory dvířek u plotny rudě svítil žhavý popel, z něhož tu tam jiskřička vylétla. Mlynář Lexa sáhl za sebe do rohu, s černé skříně koutnice sundal skleněný kahánek, kulatý, olejem naplněný, a sirkou rozsvítil v něm knůtek; Lexová zatím kmitla se několikráte mezi pootevřenými dveřmi a stolem, postavila naň toufarovou misku s pomazánkou, hrnec podmáslí, položila veliký černý pecen chleba, dva, tři starodávné, hrubé nože, pobízejíc shromážděné, by se neostýchali si ukrojiti. Konečně přinesla ještě na skleněném talířku z nedalekých hutí posekaneckých hnědého, průhledného medu."
U Lexů měli dnes po celý den velmi pilně: bylo před nedělí a zamýšleli, potrvá-li počas, dáti se v pondělí do sekání otavy, již značně vysoké. Hospodář zdržoval se s mládkem ve mlýnici, dědeček šel jednat sekáče, poněvadž sami nestačili, mlynářka poklízela po včerejším shromáždění — byli jí sednici značně zatlapali, déšť také za okénka zatekl — , a pak bylo ,při sobotě". Pocházela z městečka Svratky a dosud zachovávala některé městské zvyky jako sobotní úklid, kdežto vesnické hospodyně ‚dávaly stavení do pořádku' jen před posvícením a leda ještě zjara ,na červená vejce`. Při metení a drhnutí jen chvílemi jí pomáhala děvečka; mlynářka posílala ji k dobytku, nakosit trávy, s konvemi pro vodu (...) tak všichni v starodávném Lexově mlýně činili se a spěchali až do večera, odpočinuvše si na hodinku jen v poledne, kdy hospodyně vylila na mísu bandorovou ,poliuku` a postavila na stůl hliněný pekáč s jáhlovou nadívaninou. [...] Mlynářka zametši i záprseň, umyla se, hodila na sebe delší kartounovou sukni a oleánovou jupku, vlasy uhladila a vyšla před stavení; rozevřela obě průčelní okénka, aby sednice lépe vysýchala lahodným vzduchem, a podepřela maličká okenní křídla kaménky o římsu."