Ve starobylém městě Rožmitále pod Třemšínem založeném na začátku 13. století, již od středověku stávaly dva mlýny. První, o němž podrobněji psát nebudeme, se dodnes nachází ve Starém Rožmitále nedaleko kostela Povýšení svatého Kříže a má jistě zajímavou historii, srovnatelnou s druhým, tzv. Podbranským mlýnem, který stával v historickém jádru města, a v jeho budovách dnes nalezneme Podbrdské muzeum. Historie místa, kde stával Podbranský mlýn, je přes 630 let stará. Již z roku 1379 pochází písemná zmínka o rychtáři Peškovi, který za své služby městu dostal k dispozici mlýn, v němž mlel pro potřebu hradu. Tehdy měl mlýn dvě vodní kola. Je nanejvýš pravděpodobné, že se jednalo o námi sledovaný mlýn. Samozřejmě otázkou zůstává, zda už tehdy stál na stejném místě jako v druhé polovině 16. století nově vybudovaný městský nájemný mlýn, později nazývaný Podbranský. Zajímavou informaci o mlýnu v Rožmitále přináší Zikmund Winter, jenž ji uvádí ve spojitosti s mlynáři, kteří kradli, ale nebyli za to popraveni. Z dnes ztracené Rožmitálské knihy vyčetl, že „r. 1561 mlynář Adam, jsa na mlýně Floriana Griespeka v službě náchlební, ukradl spolu s písařem důchodním deset štrychů žita z obilnice. Dali ho katu, postaven již k mučidlu, ale na prosbu svou a přátel osvobozen všeho, slíbiv, že už nebude krást. Zůstal tedy mlynářem.“ Následující písemná zmínka pochází z roku 1565, avšak mlýn zde ještě není nazýván Podbranským. V Urbáři rožmitálském totiž stojí: K témuž zámku jest mlejn nájemný na předměstí rožmitálském v nově nákladem jeho m. páně vystavený v němž 4 kola moučná jsou. Obzvláštně Rožmitálští …….na tom mlýně slady mleti dají. A z těch na penězích platí z každého varu po 3 groších míšeňských. Schází se toho ročně okolo 3 kop…“ Oproti první písemné zmínce měl mlýn dvojnásobné množství vodních kol a jak je z výše psaného patrné byl vrchností nově vystavěný. Již tehdy se nejspíš jednalo o reprezentativní budovu, která stála přímo u Březnické brány, při hlavní cestě na náměstí a k hradu. O dalším majiteli mlýna se dozvídáme díky opisu důležitých zpráv ze staré Městské knihy od místního archiváře Václava Matouška. Na foliu 41 je zapsána smlouva z 13. června 1682. Zde se mlýn poprvé objevuje pod názvem Podbranský a jako majitel je uváděn Jakub Kerhard. S rodem Kerhartů se můžeme setkat i v bohaté historii tzv. Podhlubockého mlýna v Nesvačilech. Ve smlouvě žádné podrobnosti o vybavení mlýna nenalezneme, protože obsah pojednává o „handlu“ louky. Z kopie úpisu na mlejn Podbranský z roku 1698, se dozvídáme, že arcibiskup hrabě z Braunera nařídil „aby mlýny na panství Rožmitálském ležící, se vším a všelijakým k nim přináležicím příslušenstvím a případnostmi, jak se nyní vynacházejí, mlynářům poddaným zdejším, v ten čas na nich zůstávajícím, k dědičnému a pravému s manželkami a dítkami jejich užívání ku prodaji přivedené býti mohly… ... a ujímá mlejn slově Podbranský o dvojím složení, a stoupama Jann Báca pro sebe nynější, a budoucí jeho obojího pohlaví na ten a takový způsob, aby jedině dvaceti zlatých rejnských peněz hotových do důchodu rožmitálského za něj složil.“ Tím na sebe vzal zodpovědnost za opravy na mlýně, které musel provádět ze svého a nadále musel platit roční nájem ze mlýna 14 zl., z valchy 4 zl. a 40 kr., pšenice 2 štrychy, žita čistého 45 štrychů a ječmene 3 štrychy. Po Janu Bácovi převzal mlýn v roce 1724 Bartoloměj Báca. Po jeho smrti dostal objekt roku 1727 jeho bratr Pavel Báca, jak se dozvídáme ze svatební smlouvy, kde je řešeno, jak bude naloženo s věnem Doroty Jelínkové, která se za Pavla Bácu v roce 1728 provdala. Rod Báců na mlýně hospodařil až do roku 1883. O vybavení mlýna v 18. století nám podává zprávu Tereziánský katastr. Nejprve jeho první část, tzv. český rustikál z roku 1711–1748, kde se píše: „panský mlýn o dvou kolech, 4 stoupách a jedné valše na stálé vodě.“ K tomuto období se navíc vztahuje inventář, který je uveden jako „Inventář v mlejně rožmitálským v léta páně 1725 dne 30. července“ a začíná větou „od nádobí truhlářského a mlynářského štos jen za 24 kr...“ Díky tomuto inventáři, který vznikl za účelem rozdělení nářadí po smrti Pavla Bácy, se dočítáme, jaké rozmanité nástroje se ve mlýně nacházely. Z těch známějších tu měli hoblíky, hlavatky, širočinu, úhelnici, rašpli a další. Z méně známých nástrojů můžeme uvést nebozez žlyčník, šnejdař pernák a malej šnejdárek, dále pak holejzník a šest rušnic. V druhé části Tereziánského katastru, tzv. českém dominikálu z let 1748–58, se uvádí: „Podbranský o jednom kole, třech stoupách a valcha.“ O dalším majiteli mlýna z rodu Báců, Matějovi, se dozvídáme díky smlouvě z roku 1780. Jistý Jiří Hlaváček, jenž se oženil s jeho matkou, vdovou po Pavlu Bácovi, se stal na mlýně řádným (právem uznaným) hospodářem. Po pozdějších neshodách ho Matěj Báca ze mlýna vyplatil osmi sty zlatých rýnských. O roku úmrtí Matěje Bácy se dozvídáme z litinového náhrobku, který dnes visí na jižní stěně kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále. Vyroben byl někdy po roce 1848 buď ve zdejších Arcibiskupských železárnách, nebo ho nechal zhotovit příbuzný Antonín Báca pracující v železárnách v Klabavě (o něm viz níže). V horní části se píše: „Matei Baza, Mlynář z Rožmitála, skonal 5ho lystopadu 1794 v 45tim roku věku svého.“ Dále jsou zde jmenováni i další členové rodu. Mezi významné postavy veřejného života bezesporu patřil mlynář František Báca, jenž se stal roku 1848 prvním starostou Rožmitála. Ne moc pěknou vizitkou jeho působení bylo (z dnešního pohledu) zbourání Březnické brány v roce 1855. K tomu ve svých pamětech R. R. Hofmeister píše: „Bácovi ta brána překážela a proto tak dlouho usiloval o její zboření, až se mu to podařilo.“ Otázkou však zůstává, jak si vysvětlit odvolání městské rady z 6. dubna 1844 proti výnosu okresního hejtmanství z 24. listopadu 1854 a 22. března 1854, které nařizovalo městskou bránu zbořit z důvodu, že je její stržení „sowohl zur Erbreitung der Pasage als auch deshalb höchst wünschenswert, weil das selbe feuergerfährlich und sehr baufällig ist.“ Zda stála v roce 1854 městská rada proti přání Bácy, starosty a mlynáře v jedné osobě, nevíme, každopádně Březnická brána dnes již nestojí a její podobu známe pouze z kresebné rekonstrukce Vladislava Hřímalého, který ji vytvořil až na začátku 20. století podle vyprávění pamětníků. Brána stála těsně vedle Bácova mlýna a stržena byla snad kvůli své nevzhlednosti a těsnosti, jak se o tom můžeme dočíst ve farní kronice. Přesně zakreslenou ji najdeme na Indikační skice z roku 1830. Staré věžní hodiny z brány pak dali přenést na věž radnice, jejíž podobu navrhl samotný Báca. Stavební materiál z demolice byl použit na stavbu školy. Z Březnické brány se nám do dneška dochoval pouze jeden kámen, o němž se dozvídáme mimo jiné z knihy pamětí R. R. Hofmeistera: „Trochu zastrčená byla ulice „U chrchlalky“ kde byl patrový dům pekaře Berana „Na chrchlalce“, a za ním, u zdi zahradní, stál rohový kámen bývalé brány rožmitálské, r. 1855 zbořené, upravený na sedátko, je tam dosud.“ Další památkou na rod Báců je litinová deska s jedním z hesel J. J. Ryby, dodnes visící uprostřed ochozu kůru v městském kostele sv. Jana Nepomuckého. Nechal ji vyrobit příbuzný, Antonín Báca, který tehdy pracoval v železárnách v Klabavě na Rokycansku. Iniciály mlynáře a zároveň starosty Františka Bácy s letopočtem 1859 nalezneme také na kamenném podstavci litinové sochy sv. Jana Nepomuckého na mostku přes jalový potok, který stojí hned u budovy bývalého Podbranského mlýna. Mlynář Báca nechal sochu pořídit jako náhradu za zničenou kamennou figuru téhož světce, stojící zde od roku 1803 spolu s protilehlou sochou sv. Václava, jež se nám dochovala dodnes. Mimo jiné byl František Báca také kmotrem slavného rodáka a spisovatele R. R. Hofmeistera, který na něj vzpomínal takto: „Postavou mimo obyčej výraznou byl i můj kmotr, mlynář František Báca, první purkmistr po prohlášení konstituce… Jeho silná postava, obličej vždy vyholený a široká černá páska přes levé oko utkvěly mi velmi dobře v paměti, ačkoliv se nemohu upamatovati, že by byl kdy se mnou pohovořil, nevšímalť si mnoho dětí…“ Jeho starostování trvalo až do roku 1867. Zlomové období v historii mlýna začalo v roce 1869. Tehdy vyšel zákon, kdy po vyvázání všech břemen mlýna měl jeho majitel František Báca zaplatit částku 2054 zlatých. Do toho přišel roku 1871 požár, který zničil velkou část města. Po těchto nepříjemných událostech, nabídl Báca mlýn ke koupi rožmitálskému arcibiskupskému velkostatku. Koupě byla schválena až 12 let po požáru. Po získání budovy vydal velkostatek inzerát na pronájem mlýna. Poslední z rodu Báců, o kterém se v souvislosti s Podbranským mlýnem dozvídáme, je Prokop Báca, jenž se v roce 1883 spolu s dalšími zájemci ucházel o šestiletý pronájem tohoto objektu. Tehdy však nabídl nejnižší částku ročního nájemného, a tak spolu s mlynáři Bohumilem Malzou z Panenského Týnce, Tomášem Zachařem z Družce a Františkem Jerouškem v soutěži neuspěl. Vyhrál Bohumil Pitter, nájemce parního uměleckého válcového mlýna v Březnici. Pronájem získal za nabídku 2200 zlatých roční činže. Mlýn měl tehdy dvě složení, pilu a hospodářství o rozloze 16 jiter polí a luk. Soutěž vyhlásilo Pražské arcibiskupství, které Podbranský mlýn dne 24. července nebo 6. září (zde se prameny rozcházejí) roku 1883 koupilo od Františka Bácy za sumu 37 054 zlatých (za mlýn) a 1621 zlatých 12 krejcarů (za další budovu). Mlynář Báca se pak odstěhoval do Plzně, kde pracoval jako soukromník. Za nájemce Bohumila Pittera pokračovala ve mlýně modernizace vybavení. Již při koupi nemovitosti se zde nacházela dvě česká složení, ale vedle nich také jedna válcová stolice porcelánová a jedna na mletí žita; k nim patřily předčišťovací a čisticí stroje. V nájemní smlouvě dostal mlynář k užívání dvě pekařské pece, které později nechal přestavět a zmodernizovat. Díky němu byl také někdy po roce 1888 do mlýna přenesen starý parní stroj z rožmitálských železáren, a tak se mlýn stal méně závislým na vodní energii. Za dobu svého působení na mlýně prosadil Pitter ještě postavení konírny, koupelny a dřevníku. První nájemní smlouvu dostal na období 1884–1889. Smlouva mu byla ještě několikrát prodloužena, a proto další soutěž na pronájem mlýna vyšla v inzerci až na podzim roku 1899. Posledním nájemcem Podbranského mlýna se stal Bohumil Sloup z Bukové. Žádostí se sešlo opět několik, ale znovu rozhodovala nejvyšší nabídka - proto předchozí provozovatel se svou prosbou o prodloužení smlouvy o dalších šest let, s tím že by se mu snížil nájem o 400 zlatých, neuspěl. Jak se z pramenů dozvídáme, nový mlynář ihned po převzetí mlýna musel investovat nemalou částku do oprav strojů a nemohl tak včas zaplatit povinnou kauci 200 zlatých. Písemně si stěžoval na neutěšený stav budov a na hospodaření předešlého nájemníka. Mlynář Sloup měl nemovitost v nájmu od roku 1900. Z roku 1902 existuje smlouva, kde je mu mlýn pronajat na dalších šest let, ovšem už ne za 2000 zlatých, ale za 4000 korun roční činže. Bohužel, o dalším působení Bohumila Sloupa na Podbranském mlýně po roce 1904 (poslední zmínka) prameny zatím mlčí. Z kroniky obce Bukové víme, že se mlynář Bohumil Sloup po požáru mlýna roku 1912 odstěhoval do Hořovic. Dva roky po požáru Podbranského mlýna byl náhradou za něj postaven na rožmitálském předměstí nový automatický válcový mlýn Hermína, který provozoval Průcha a syn. Zrekonstruovanou budovu bývalého Podbranského mlýna využívala v roce 1913 firma „Ferrum, akc. spol. pro průmysl železářský, továrna na stroje“. U jejího založení stál pražský arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště a olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer. Ke strojírnám patřila i slévárna a Pátý hamr. Ředitelství se nacházelo až ve Frýdlantu nad Ostravicí u Frýdku-Místku. Při adaptování budov vyhořelého mlýna se zmodernizoval i vodní pohon. Místo původních čtyř vodních kol o průměru zhruba pěti metrů byla instalována Francisova horizontální turbína s mokrou savkou o výkonu 42 HP, spádu 6,1 metrů a hltnosti 700 l/s. Kromě turbíny měli v areálu umístěnou i lokomobilu. Ferrum uvedlo za první světové války do chodu automatické lisy na výrobu hřebíků a cvočků pro potřeby armády. S nápadem vyrábět ve Ferru cvočky přišel pravděpodobně spisovatel R. R. Hofmeister. Doslova ve svých pamětech píše: „Navrhl jsem inženýrovi, který byl řídící silou ve zdejší továrně „Ferrum“, aby v ní zavedl výrobu kovaných cvočků do vojenských bot, že mu ji povedu.“ Obráběna byla také pouzdra dělových nábojů a kompletovány granáty z lisoven v Komárově, Praze a ve Vídni. Za rok se jich zde dohotovilo přibližně 15 tisíc. Dělníci pracující pro armádu byli sice v relativním bezpečí před frontou, avšak málo placení. To se týkalo i úředníků. R. R. Hofmeister o tom vypovídá ve své knize Cesta člověka: „V tomto novém zaměstnání jsem pak strávil plné tři roky téměř zadarmo, jen abych se uchránil před povoláním do fronty válečné...“ Po první světové válce se firma Ferrum rozpadla, nastalo hledání nového uplatnění pro opuštěné haly. Strojírenský provoz koupil od Pražského arcibiskupství v roce 1924 průmyslník V. Tomášek z Poučníku u Karlštejna a spolu s Ing. Kašpárkem z Plzně vytvořili veřejnou obchodní společnost s názvem Ro-Ko – Rožmitálské kovozávody. V novém podniku, po nakoupení potřebného vybavení, začali vyrábět třífázové elektromotory, elektrické svařovací stroje a železné konstrukce. Nevíme, kdy byl odstraněn parní stroj a lokomobila, ale v této době už se zde (při nedostatku vody v potoce) využívaly naftové motory. Tři roky po založení provozu zemřel spolumajitel Ing. Kašpárek a do firmy nastupuje Ing. Vidman. V podniku Ro-Ko se pak začal vyrábět kovový nábytek, vzduchotechnická zařízení, ventilační potrubí, kancelářské skříně a výkresové registratury. Vlivem hospodářské krize podnik pomalu upadal. Po smrti V. Tomáška se Ro-Ko dostalo v roce 1932 do likvidace, přesto se ale ve výrobním programu pokračovalo až do roku 1935, kdy Ladislav Vidman provoz zastavil. S další činností začali až synové V. Tomáška, Jan a Jiří. V roce 1937 vznikla společnost Kovoprůmyslové závody a až do roku 1943 se pokračovalo ve výrobě kovového nábytku a vzduchotechniky. Kolem roku 1940 byl areál (původně složený ze tří historických objektů) účelně spojen montážní halou. Za protektorátu musel závod nuceně převzít strategicky významnou produkci generátorů na výrobu dřevoplynu pro nákladní a osobní auta. Po druhé světové válce se závod specializoval na senomety, v menší míře vyráběl ventilátory a vzduchotechnická zařízení. V roce 1947 Kovoprůmyslové závody v Rožmitále předložily a později realizovaly projekt na novou turbínu systém Praga – Reifenstein o výkonu 45,5 HP. Po znárodnění, se sortiment rozšířil pouze o výfuky zrna (vlastní konstrukce) a podnik byl přičleněn do skupiny Agrostrojů. V roce 1949 měl být postaven na předměstí Rožmitálu nový závod za 9 000 000 Kč. Projekt i finance byly zajištěny, ale nakonec k výstavbě nedošlo. A tak továrna nadále trpěla nedostatkem výrobních ploch a skladovacích prostorů. Od 1. 1. 1950 se Kovoprůmyslové závody staly pobočným závodem n. p. Prostějov a výrobní program byl rozšířen o další hospodářské stroje např. pračky a mačkadla na brambory. V témže roce byla přikoupena sousední budova se stodolou a přestavěna na obrobnu, dále zavezena část rybníka čímž se alespoň částečně rozšířila kapacita podniku. Rok 1954 se stal velmi důležitým mezníkem, tehdy byly zrušeny Chodské pily na předměstí a areál byl přičleněn k závodu. Stejně tak o rok později byla přiřazena i slévárna, a proto se strojní odlitky již nemusely dovážet z Prostějova. Ve slévárně se i nadále vyráběla kanalizační a stavební litina. V rozšířeném závodě se vyráběly senomety, zrnomety, krouhačky řepy elektrické i ruční, pračky brambor, náhradní díly. Výrobky se dodávaly především do Švýcarska, Holandska, Vietnamu, Číny a SSSR. V 70. - 90. letech se sortiment příliš nezměnil. Od roku 1971 se z areálu bývalého Podbranského mlýna, kde se říkalo „na jednotce“ stala obrobna. Nastěhovaly se sem těžké kovoobrábějící stroje. Výrobky se pak kompletovaly v dalších dvou částech Agrostroje na předměstí Rožmitálu. Na podzim roku 1992 Agrostroj a. s. Pelhřimov prodal závod 01 v Rožmitále pod Třemšínem do vlastnictví Bohemia Art spol. s. r. o. Tato firma však o pár měsíců později byla podle zákona nucena areál vydat v restituci Miladě Tomáškové a Jarmile Hartlové. Výroba „na jednotce“ definitivně skončila v roce 1994 po neshodách mezi restituenty a majitelem podniku. 28. 12. 2000 prodaly obě restituentky část areálu bývalého Agrostroje městu za 1,5 miliónu korun. Po zakoupení hledalo město pro tento poměrně zajímavý industriální objekt vhodné využití. V jedné části byla zamýšlena knihovna, která se nakonec realizovala v jiné budově. První část areálu, kterou město zrekonstruovalo pro AERO muzeum, byla pro veřejnost zpřístupněna v říjnu 2002. O tři roky později vznikla myšlenka vybudovat důstojnější a reprezentativnější muzeum, jehož hlavní náplní měl být život a dílo nejslavnější osobnosti Rožmitála, skladatele Jakuba Jana Ryby. Rozšířit se měly i sbírky etnografické, vytvořit depozitář a podrobněji referovat o historii regionu. Na druhý pokus město uspělo s žádostí o grant, a tak byly budovy za částku přesahující 70 miliónů zrekonstruovány a nové muzeum koncem června 2010 slavnostně otevřeno.
