Rodová pověst „Cikhájský zvonek“[1]
Na panství žďárském se konávaly slavné hony, zvláště na Cikháji, kde bylo sídlo polesného panství. Za posledního Kociána, který užíval dvorec, konaly se proslulé hony, které trvaly dva až tři dny. Všichni náruživí střelci byli zváni z celého kraje a z dědin se shromažďovali honci.
První den se honilo a večer připravovala jemnostpaní polesná s děvčaty velkou hostinu, která byla zakončena u starých pánů hrou v karty nebo „prachbroky“ prášením, u mladých potom tancem a jinými žerty. Znáte přece myslivce, když vypravují. Druhý den se střílelo do terče o ceny.
Výborným střelcem býval bohatý mlynář Beran[2] ze Světnova. Mladí „fraucimoři“ se museli od něho učit. To nebyly jen jelenicové kalhoty, žluté rukavičky a štětka, která přepadala přes frajerský klobouček. Beran byl střelcem každou žilkou. Říkával, že má zelenou i bílou krev.
Za jednoho takového honu se stala událost, kterou vypravovala babička paní Jeřábkové. Byla očitým svědkem. Druhý den po honbě, když střelci se hodně rozjařili, vsadil se mlynář Beran, že zasáhne srdce zvonku, jímž se vyzvánělo klekání na návsi. Polesný Kocián a vážnější hosté, kteří zachovali rozvahu po rozpustilém dnu, varovali Berana. – Nehrej si se svěceným zvonem. Můžeš být potrestán! – Beran, který si myslel, že mu patří celý kraj, zpupně odmítal. Polesný ho důtklivě žádal, aby upustil od ztřeštěnosti, kterou urazí všechno obyvatelstvo vesnice. Jak mohl Beran ustoupit? Vždyť by se třeba mnozí posmívali, že on, nejlepší střelec, dostal strach, že se vychloubal a že je mluvka. Namířil – a střelil. Zvonek smutně zacinkal. Jakoby ho skutečně zranili. Beran tedy opravdu zasáhl srdce zvonku. Polesný se rozhněval a zašel do dvora. Všichni hosté zvážněli a veselá nálada se již nevrátila. Marně Beran hulákal a snažil se je rozesmát. Pomalu se všichni rozjížděli domů.
Cikhájský lid se zle bouřil proti zpupnému mlynáři. Když odjížděl rouhavý střelec, zvonilo klekání. Ale ženy se rozplakaly nad jeho hlasem. Nebyl už stříbrný a radostný, jak ho dříve slýchávaly, ale chraptivě vyzváněl. Již nikdy neuslyšely jeho původní hlas.
Za rok týž den stál polesný na zahradě a najednou v neobvyklou chvíli zazněl cikhájský zvonek. Jako by někdo Kociána udeřil. Vykřikl: - Jistě je Beran mrtev!. – A skutečně, za několik hodin přišel posel, který oznámil, že Beran náhle a bolestně vydechl svou zpupnou duši.
[1] V. ŠACHA, U vyhaslých milířů, Brno 1990.
[2] Jan Beran (*11.4.1820, †7.4.1866) byl synem světnovského starosty téhož jména Jana Berana (*17.11.1790, †6.4.1866), který byl starostou Světnova v letech 1850-1863. Jan Beran ml. zemřel náhle při modlení v předvečer pohřbu svého otce. Srv. fond Pozůstalost učitele Františka Mokrého, nedatováno, nepublikovaný strojopis uložený v Knihovně Matěje Josefa Sychry ve Žďáru nad Sázavou, svazek č. 7, s. 137.
