Mlýn zvaný Klecánecký, někdy i Skalní, s číslem popisným 1, najdete o samotě v údolí mezi obcemi Klecany a Klecánky, 4 km severně od hranice Prahy. Jeho mlýnské kolo bylo napájeno vodou z nedalekého rybníka na vodoteči dvou sbíhajících se údolí, z nichž jedno se ještě dnes nazývá Mlynářovka. Oběma údolími protékají vydatné potoky, které ústí do řeky Vltava.
Nejstarším známým vlastníkem mlýna byl v 80. letech 19. století František Tomše. Za něho se mlýn stal rovněž jakýmsi společenským střediskem. Scházeli se zde besedníci, v jejichž kruzích nechyběl ani prozaik kněz Václav Beneš Třebízský, když v letech 1876 až 1884 v Klecanech kaplanoval. O tom nám milé svědectví podává spisovatelka Božena Hofmeisterová v publikaci Osm let s Třebízským.
Zvláštní kapitolou bývaly „táčky“ v Klecáneckém mlýně. Bylo to důkladné starosvětské jednopatrové stavení na samotě směrem dolů od Klecan k Vltavě. Scházívala se tam podobná společnost, jakou líčí Svatopluk Čech v básni Ve stínu lípy.
Besedníci sedávali v létě kolem stolu pořízeného z vysloužilého mlýnského kamene. V čele pan otec, dále pak řídící učitel, pan správce statku, kaplan a učitelský pomocník. Zvláště veselo bývalo, když byl náhodou ve mlýně některý světoběžný krajánek. Byl to zvláštní nárůdek, tihle krajánci. Cestovali od mlýna ke mlýnu podle potoků a řek, křížem krážem široširým krajem. Mluví-li se o „myslivecké latině“, pak krajánci bývali mistry „mlynářské latiny“. Třebízský chodil do mlýna rád, pana otce si nesmírně vážil. Brával s sebou svůj nerozlučný notes a přinášel si pravidelně z mlýna nějakou tu „kořist“ do kaplanky k zpracování. Často s nimi sedával i některý malíř. Zvláštní zálibou pana otce byla láska k výtvarnému umění. Poskytoval proto pohostinství kumštýřům od štětce.Jeden z nich mu za odměnu namaloval na přilehlé skalní stěně obraz Panny Marie. Matný obrys postavy se tam dochoval dodnes. Hosté ve mlýně nikdy neseděli „na sucho“. Na pantátův povel do otevřeného okna kuchyně se po chvíli objevila panímáma a před každého hosta postavila důkladný hrnek chlazeného mléka a na stůl položila ohromný pecen voňavého domácího chleba.
Zimní večery bývaly řidší, obyčejně někdy v neděli k večeru. Třebízský nikdy nechtěl do parádní světnice a dával přednost sezení v kuchyni. Připomínala mu fortelným dubovým nábytkem a obrázky namalovanými na skle rodnou světničku u nich doma. Po občerstvení se pan kaplan obyčejně zvedl, sebral notes a šel se podívat mezi bílou mlýnskou chasu na šalandu. Za ním se tam obvykle přemístili všichni. Třebízský byl výborným společníkem, žádný žert nepokazil a bývalo mu dobře mezi prostým lidem, z něhož sám vyšel.
Pan otec pak vyprovázel celou společnost až nahoru do Klecan. Byl přepečlivým otcem pěti dětí. Nezapomněl se nikdy při loučení pozeptat kantorů i velebného pána, zda ta jeho havěť seká ve škole dobrotu a zda jí to učení leze do hlavy.
Vydatným inspiračním zdrojem pro spisovatele Třebízského byly také „Dračky“ konané mimo jiné i ve mlýně. Při draní peří bylo možno vyslechnout nepřeberné množství pohádek, písní, pověstí a všeho toho, co Třebízský sbíral.
Po Františku Tomšovi hospodařil na Klecáneckém mlýně František Hansl, který provedl přestavbu mlýna, jak dokazuje stavební protokol z 13. dubna 1885. Obsahuje rukou psaný záznam komisionelního řízení na místě stavby s podpisy starosty Tovara, stavitele Hladkého a vykonavatele stavby Srba. Zachoval se originál tohoto „stavebního povolení“ a dobová fotografie postaveného mlýna.
Později se stala majitelkou mlýna Anna Soukupová, manželka Václava Soukupa, majitele pekařstvi z Klecan. Ta mlýn též pronajímala. Z nájemců jmenujme mlynáře Votavu a Klimeše.
V roce 1935 si Klecánecký mlýn – tehdy již pracující na elektrický pohon - najal mlynář Antonín Bassy. Ten později, v roce 1941, mlýn také koupil. O Antonínu Bassym, posledním mlynáři na Klecáneckém mlýnu, si povězme něco více. Narodil se v roce 1899 na Kladensku. Měl pět sourozenců, z toho dva další též mlynáře. Mynářskému řemeslu se vyučil u svého strýce Josefa Bassyho . Poté působil na dvou místech na Českomoravské vrchovině a později se usadil v Klecanech. Mlýn za jeho hospodaření dobře prosperoval, a tak jej mohl postupně zvelebovat. V roce 1942, kdy už mlýn svým výkonem nestačil poptávce, přistavěl další dvě podlaží, kde umístil mimo jiné dvě válcové stolice od firmy Prokop. Navýšil výkon pohonu o dalších 25 HP. V roce 1946 k mlýnu přistavěl ještě skladiště o ploše 160 m a vybavení firmy doplnil o nákladní automobil Peugeot, kterým byly mlýnské výrobky rozváženy.
Od září 1943 až do konce války byl Antonín Bassy - nadporučík v záloze - členem ilegální odbojové skupiny BARTOŠ, působící v oblasti Praha sever.
Mimo mlynařinu, které se věnoval s velkým zaujetím, patřila k jeho zájmům hra na harmoniku, na kterou hrával až do svých devadesáti dvou let. Dožil se sto čtyř roků a stal se jedním z nejstarších obyvatel republiky. Podle doposud zjištěných informací o původu jméno Bassy pochází z francouzštiny a již v období po třicetileté válce v letech1650 až 1705 se nositelé tohoto jména v Čechách vyskytovali.
Po únoru 1948 byla tehdejším režimem živnost zrušena, přiřazena ke Kralupským mlýnům a Antonín Bassy se stal jejich zaměstnancem. V roce 1953 byl provoz zastaven. Zařízení nejprve zůstalo až do roku 1962 v pohotovosti jako „válečná rezerva“ a poté bylo povoleno provozní prostory využít na rozšíření bytu. Tomu předcházela nákladná demontáž tehdy plně funkčních mlýnských strojů, jejichž díly byly dány k dispozici Sběrným surovinám za 5 haléřů za 1 kg.
V budově bývalého mlýna se vystřídalo několik socialistických organizací. V roce 1994 objekt koupil vnuk Antonína Bassyho ing. Pavel Lyer. Ten po čase začal zdevastovaný mlýn rekonstruovat Uprostřed rekonstrukcí se stal dům, spolu s dalšími pěti objekty v okolí, předmětem požárů založených žhářem. Ten se nejprve k činům přiznal, později svou výpověď odvolal a zůstal nepotrestán. Nyní budova slouží pro bydlení a majitel zde má také projektový ateliér.
