Prokop Dvořecký ztratil Vršovice v konfiskaci v letech 1621 -23. V taxe panství z 10. listopadu 1663, kdy Vršovice kupovala Kateřina markraběnka Bádenská, byl mlýn na Ohři mimo provoz kvůli zničenému jezu.
V témž roce uváděn jako dříve o 4 kolách, z toho dvě již zpustlá.
Podle urbáře vršovického panství z roku 1667 odváděl mlynář Jiří Kačírek z nově postaveného mlýna místo deseti vykrmených vepřů 100 kop míšeňských (116 zl. 40 kr.) a 200 strychů žita. Ty dávky odváděny až do r. 1781.
Tento dominikální mlýn měl původně jedno kolo, ve třicátých letech 18. století počet kol stoupl na tři, v sedmdesátých letech na čtyři a ke konci devadesátých let 18. století bylo zřízeno páté kolo a pila. V 19. století se mlelo většinou jen na čtyřech kolech.
Jako nájemci jsou jmenováni: v roce 1665 Martin Roubal, 1667 Jiří Kačírek, 1669 Eliáš Fiala, 1689 Jiří Böhm, 1713 Max Fischer, 1729 jeho bratr Václav Fischer, 1745 Jan Jiří Vokurka a od šedesátých let jeho syn Dominik Vokurka.
Od osmdesátých let 18. století uvažovala vrchnost o emfyteutickém prodeji vršovického mlýna, avšak neměla pro mlýn vhodného kupce.Dominik Vokurka byl již starý /62 let/, a měl tři nezaopatřené děti. Ani po Vokurkově smrti v roce 1788 nedošlo k emfyteutickému prodeji mlýna. Vrchnost / od roku 1783 kníže Schwarzenberg/ ponechala na mlýně vdovu Kateřinu, která se záhy provdala za stárka Václava Nováka. Nový nájemce se osvědčil, neboť mlynářství a vodním stavbám dobře rozuměl.
V roce 1788 byl mlýn znovu postaven s použitím vápna, náoeželo k němu 5 jiter polí a 2 jitra luk. 1782 změněna naturální dávka - nadále 2/3 bude tvořit žito a 1/3 ječmen (nebo náhradou 2 zl. za strych žita a 1 zl. 30 kr. za strych ječmene).V letech 1784-93 zaplatila vrchnost za opravu a stavbu mlýna a jezu téměř 7000 zlatých a v roce 1795-96 dalších téměř 3000 zlatých za zřízení pátého kola a pily, což byly veliké výlohy, které neodpovídaly dosaženému příjmu z mlýna. Proto se vrchnost rozhodla pro jeho emfyteutický prodej cestou veřejné dražby. Dražba se konala 24. února 1800 a nejvyšší podání na obilní dávku nabídl dosavadní nájemce Václav Novák / 260 strychů/. Mlýn tedy získal za 4 000 zlatých s tím, že si vrchnost v kupní smlouvě vyhradila právo zpětného převzetí mlýna do svých rukou a udržování pouze venkovních vodních staveb, tj. jezu, splavu a ledolomů. Vnitřní opravy ve mlýně měl mlynář provádět na svůj náklad. Mlynář Novák však nemohl dostát převzatým závazkům, proto již v roce 1803 chtěl mlýn prodat, což mu vrchnost nedovolila. Až v roce 1805 byl mlýn prodán bohušovickému mlynáři Matyáši Karáskovi, který jej koupil pro svého syna Antonína za 10 000 zlatých. 10. prosince 1809 však vršovický mlýn Karáskovi vyhořel. Měl být postaven do velikonoc roku 1810, lhůta se však prodloužila. Mlynář záhy upadl do dluhů a chtěl mlýn v roce 1812 prodat. Ale ani tento prodej vrchnost nepovolila, protože chtěla, aby nový majitel a jeho nástupci s mlýnem převzali povinnost hradit jednu třetinu všech nákladů spojených s udržováním vodních staveb. To se vrchnosti podařilo prosadit až v roce 1824, kdy Antonín Karásek prodal mlýn čp.37 brozanskému mlynáři Martinu Karáskovi a jeho ženě Anně za 28 000 zlatých vídeňské měny. Vrchnost souhlasila, neboť doufala, že nový zámožný mlynář opět pozvedne pokleslou pověst vršovického mlýna.
Martin a Anna Karáskovi prodali mlýn 1. července 1841 své dceři Anně, ovdovělé Liškové, znovu provdané Hrdličkové, za 12 800 zlatých konvenční měny s tím, že ho budou užívat do své smrti.
1843 Anna Hrdličková