Nejstarší písemná zmínka o tomto mlýně pochází již z roku 1491(!), kdy Jindřich z Kostelce zapsal své manželce Anně ze Sulevic 1000 kop grošů českých na svém majetku, mj. i na mlýně pod hradem v Kostelci . Antonín Profous sice ve svém velkém díle uvádí, že se poprvé horní Peklov připomíná již roku 1439, kdy zde měl jistý Jakub z Brodu vlastnit poplužní dvůr, ovšem jedná se o omyl (už z toho důvodu, že zde nikdy takový dvůr nebyl) – jedná se totiž o nynější dvůr Čechov u Vlašimi, jemuž se do 17. století říkalo Peklov . Další zpráva o hornopekelském mlýnu je pak z 19. března 1544, kdy tehdejší majitel Černokosteleckého panství pan Diviš Slavata z Chlumu zapsal své manželce částku 7500 (!) kop grošů českých na tomto panství a hovoří zde také o mlýnu u Kostelce . Jednalo se tedy o jednu z nejstarších staveb v katastru města.V urbáři Černokosteleckého panství z roku 1564 se mluví o mlýnu v Peklovském údolí (Pod týmž zámkem jest mlejn o jednom kole, v němž se sladové k pivu vaření i jiné potřeby k zámku, když vody dostatek jest, melí, a v tom mlejně se mlynář náchlebný chová ), který může ztotožnit s horním Peklovem. Až na výjimky neznáme až do 18. století zdejší mlynáře jménem – jednou z oněch výjimek je jistý mlynář Landfeld, kterého v dubnu 1682 obvinil kostelecký starší sládek Václav Chvalovský z krádeže dvou konví piva .století zdejší mlynáře jménem – jednou z oněch výjimek je jistý mlynář Landfeld, kterého v dubnu 1682 obvinil kostelecký starší sládek Václav Chvalovský z krádeže dvou konví piva .století zdejší mlynáře jménem – jednou z oněch výjimek je jistý mlynář Landfeld, kterého v dubnu 1682 obvinil kostelecký starší sládek Václav Chvalovský z krádeže dvou konví piva .
Až do třetiny 18. století byla vždy jeho vlastníkem sama vrchnost. 1. ledna 1739 (ve stejný den jako dolní Peklov) prodala Marie Terezie vévodkyně Savojská emfyteuticky (tzn., že zdejší majitelé museli ročně platit vrchnosti nájem z pozemku) mlýn horní Peklov za 620 zlatých Janu Růžičkovi, za 26 zlatých ročního nájmu a za povinnost bezplatně mlít slady pro panský pivovar . Po smrti otce se mlýna 26. září 1774 ujal jeho syn František Růžička. Vedle tohoto mlýna vlastnili Růžičkovi ještě dům čp. 153 ve městě. V tomto domě snad žili trvale a chod mlýna jim zajišťovali podruzi. Před smrtí mlynář František rozdělil svůj majetek 22. listopadu 1808 tak, že starší syn Kašpar zdědil objekt čp. 153 a mladší syn Jan Růžička se svou manželkou Annou, rozenou Čermákovou (dcerou místního purkmistra) obdržel hornopekelský mlýn v ceně 2000 zlatých .Mladí manželé ovšem neměli zájem hospodařit na tomto mlýnu, a tak ho obratem ruky prodali 19. dubna 1809 Janu Břečkovi za poměrně vysokou částku 6000 zlatých . Manželé Břečkovi jej vlastnili až do stáří. Snad pro sešlost věku prodali roku 1836 mlýn i se vším příslušenstvím za 600 zlatých Františku a Maxmiliáně Muttichovým a přestěhovali se ke svým dětem do Kostelce. František Muttich zemřel bez závěti. Podle rozhodnutí okresního soudu z 26. května 1861 zdědil po něm mlýn v hodnotě 5600 zlatých jeho syn Karel Muttich s manželkou, kterým se zde narodily dvě děti. Ten se zde ale neusadil a místo toho převedl mlýn 27. března 1865 kupní smlouvou na Františka Víchu z Kostelce za sumu 7300 zlatých . Snad to byl jen spekulativní obchod nebo František Vícha přecenil své finanční možnosti – nevíme. Jisté ovšem je, že už 30.května 1866 od něj koupili mlýn čp. 191 v horním Peklově manželé František a Františka Polákovi za 8150 zlatých . Společně tu hospodařili deset let, až do Františkovy předčasné smrti v únoru 1876 (zemřel ve věku padesáti let). Vdova Františka se později podruhé provdala za mlynáře Josefa Mikoláška, kterého také 30. prosince 1880 učinila spolumajitelem svého mlýna. Ani ne do roka ale mlýn prodali manželům nově přistěhovalým Antonínovi a Ludmile Šestákovým (stalo se tak 14. července 1881) a přestěhovali se do města do domu čp. 334, kde pak Františka v září 1908 zemřela. Šestákovi se záhy značně zadlužili (jistě v této době už mlýn pomalu přestával být místními obyvateli využíván) a nebyli schopni své dluhy ve výši několika set zlatých splácet. Nakonec mlýn horní Peklov propadl exekuci a ve veřejné dražbě byl 10.ledna 1888 prodán manželům Josefu a Anně Sobotkovým, mlynářům z nedalekého Nouzova. Anna tady umřela 17. září 1894 ve věku čtyřiceti let a stala se poslední zde zemřelou osobou. Po jejím skonu zde nejprve hospodařil sám pozůstalý Josef Sobotka († 1920), který ovšem mlýn prodal 16. dubna 1898 Antonínu a Marii Konířovým a sám pak dožil přímo ve městě. To už ale byly pomalu dny hornopeklovského mlýna sečteny. 3. října 1901 ho totiž odkoupil majitel Černokosteleckého panství, kníže Jan II. Dobrý z Lichtenštejna († 1929), který jej po více jak sto šedesáti letech znovu připojil k tomuto panství. V této době byl ale jeho provoz už nerentabilní, a tak byl horní Peklov brzy na to zbořen.Po jejím skonu zde nejprve hospodařil sám pozůstalý Josef Sobotka († 1920), který ovšem mlýn prodal 16. dubna 1898 Antonínu a Marii Konířovým a sám pak dožil přímo ve městě. To už ale byly pomalu dny hornopeklovského mlýna sečteny. 3. října 1901 ho totiž odkoupil majitel Černokosteleckého panství, kníže Jan II. Dobrý z Lichtenštejna († 1929), který jej po více jak sto šedesáti letech znovu připojil k tomuto panství. V této době byl ale jeho provoz už nerentabilní, a tak byl horní Peklov brzy na to zbořen.Po jejím skonu zde nejprve hospodařil sám pozůstalý Josef Sobotka († 1920), který ovšem mlýn prodal 16. dubna 1898 Antonínu a Marii Konířovým a sám pak dožil přímo ve městě. To už ale byly pomalu dny hornopeklovského mlýna sečteny. 3. října 1901 ho totiž odkoupil majitel Černokosteleckého panství, kníže Jan II. Dobrý z Lichtenštejna († 1929), který jej po více jak sto šedesáti letech znovu připojil k tomuto panství. V této době byl ale jeho provoz už nerentabilní, a tak byl horní Peklov brzy na to zbořen.který jej po více jak sto šedesáti letech znovu připojil k tomuto panství. V této době byl ale jeho provoz už nerentabilní, a tak byl horní Peklov brzy na to zbořen.který jej po více jak sto šedesáti letech znovu připojil k tomuto panství. V této době byl ale jeho provoz už nerentabilní, a tak byl horní Peklov brzy na to zbořen.
Zdroj: MRVÍK, Vladimír Jakub. Dějiny černokosteleckých domů: historická topografie města Kostelce nad Černými lesy. Vyd. 2., rozš. Kostelec nad Černými lesy: Město Kostelec nad Černými lesy v nakl. a vydavatelství Lesnická práce, 2011.
