O samotném původu dolnopeklovského mlýna nejsme nijak informováni. K roku 1654 se uvádí jako pustý . Až do třetiny 18. století byla vždy jeho vlastníkem sama vrchnost. Teprve 1. ledna 1739 prodala Marie Terezie vévodkyně Savojská emfyteuticky (tzn., že zdejší majitelé museli ročně platit vrchnosti nájem z pozemku) dolní Peklov za 150 zlatých Matěji Vondráčkovi z Kostelce . Snad mlýn nevynášel tolik, kolik si Matěj představoval, a tak ho už 27. února 1743 prodal za 150 zlatých mlynáři Václavu Herbichovi . Byl to ale jistě jen spekulativní kup, protože ještě téhož roku (18. prosince) vyměnil Václav tento objekt v hodnotě 365 zlatých s mlynářem Janem Kašem za jeho mlýn v Komorcích v ceně 165 zlatých . Po jeho smrti zde hospodařil Jan Veselý. O působení Jana Veselého na dolním Peklově mnoho nevíme. Jasné ovšem je,že se v Kostelci oženil a zanechal mlynářské živnosti. Tímto sňatkem vyženil roku 1786 dům čp. 154, který později prodal a postupně ještě vlastnil černokostelecké domy čp. 49 a 109. Dolnopekelského mlýna se pak ujala opět vrchnost. 1. prosince 1809 prodal vrchnostenský úřad mlýn i se vším příslušenstvím mlynáři Tomáši Langerovi za částku 3000 zlatých . Nedržel ho ale dlouho. Už 26. února 1812 jej totiž prodal za 4445 zlatých nové měny (tj. 22 230 zlatých ve vídeňských bankocetlích – roku 1811 totiž došlo v Rakousku ke státnímu bankrotu a následné měnové reformě) manželům Františku a Barboře Branišovským . Oni mu naopak prodali za stejnou částku svůj mlýn Botič na Dobřejovickém panství (de facto tak oba mlýny vyměnili). Neznámou kupní smlouvou následně Peklov přešel na manžele Václava a Augustu Hukalovy, kteří jej po krátké době prodali 12.března 1862 za relativně vysokou částku (svědčící i o výstavnosti kosteleckého mlýna) – 7500 zlatých – postaršímu pětašedesátiletému mlynáři Václavu Kuklovi († 24. 7. 1863) . 3. února 1867 zdědili pak mlýn manželé Václav a Anna Kuklovi, kteří tu pokračovali v mlynářské živnosti. Příliš štěstí jim ale mlýn nepřinesl – už roku 1869 totiž Anna Kuklová po porodu dcery Anny umírá. Mladý vdovec Václav se ještě téhož roku podruhé oženil a své druhé ženě Marii Kuklové 15. prosince 1869 daroval polovinu mlýna. Společně tu pak zplodili pět dětí, ale nakonec se rozhodli mlýn i se vším příslušenstvím prodat a odstěhovat se z města. A tak mlýn 20. června 1881 kupuje majitel Černokosteleckého velkostatku Jeho Jasnost kníže Jan II. Dobrý z Lichtenštejna († 1929). Po více jak sto padesáti letech se tak dolnopekelský mlýn navrátil zpátky rodu Lichtenštejnů,kteří ho ovšem přebudovali na hájovnu.
Majitelům Černokosteleckého panství pak objekt patřil až do roku 1937. Po první světové válce a vyhlášení samostatné Československé republiky roku 1918 byla uskutečněna známá první pozemková reforma, mající za cíl vyvlastnit majetek především bývalým šlechtickým rodům. Umožňovaly ji především dva zákony - č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (z 16. 4. 1919), podle něhož byla státem obstavena (nikoliv vyvlastněna!) veškerá půda jednoho majitele nad 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy, a zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, podle níž mohl stát prodat obstavenou půdu za tržní ceny z let 1913-1915 (asi třetinová proti cenám poválečným) a tuto strženou částku dal jako náhradu původnímu majiteli. Zásadní zde je, že tento majitel nemusel vůbec s prodejem souhlasit!Podle těchto zákonů také Československý stát prodal 8. ledna 1937 peklovskou hájovnu, jejichž vlastníkem byl princ František Josef (II.) z Lichtenštejna, městu Kostelec nad Černými lesy za směšných 12 tisíc Kčs. Po druhé světové válce se ovšem město rozhodlo celou stavbu zbourat.
Zdroj: MRVÍK, Vladimír Jakub. Dějiny černokosteleckých domů: historická topografie města Kostelce nad Černými lesy. Vyd. 2., rozš. Kostelec nad Černými lesy: Město Kostelec nad Černými lesy v nakl. a vydavatelství Lesnická práce, 2011.
