Tasovický mlýn

Tasovice čp. 93[i]
Mlýn se nachází 6 km po proudu řeky Dyje pod Znojmem na 1100 m dlouhém náhonu, na jihozápadním okraji historického jádra vsi, na levém břehu obou vodotečí. Svého času patřil spolu s mlýny ve Slupi a Jaroslavicích ke třem největším na Znojemsku a současně k největším na Moravě.

                Trojkřídlá dispozice obklopující dvůr o dvou úrovních přiléhá svojí nejdelší 55 m dlouhou jižní stranou k náhonu. Zde se nachází i mlýnice o půdorysu 27 x 14 m. Obytné prostory vedle ní mají na dvorním průčelí přízemní arkádovou chodbu se zbořenou dřevěnou pavlačí. V jihovýchodním rohu dvora se nalézá hranolová věž se schodištěm. Do mlýna se vjíždělo průjezdem ve východním křídle.

Mlýn byl založen na pozemcích náležejících klášteru znojemských klarisek již koncem 13. století a k usnadnění provozu byl církevní vrchností opatřen devíti poddanskými usedlostmi. První písemná zmínka pochází až z roku 1520, kdy klášter klarisek snížil mlynáři Štěpánovi každoroční naturální plat z důvodu opakujících se povodní. Mlynář současně klášteru postoupil feudální právo nad devíti poddanými, které do té doby patřilo k mlýnu.

                Stavebně historický průzkum vyhotovený PhDr. Janem Eliášem odhalil, že do první čtvrtiny 16. století zde bylo samostatně stojící dvoupatrové stavení obdélného půdorysu, dnes tvořící jádro jižního křídla. Šlo o nejstarší zděnou obytnou budovu mlýna. Poblíže stojící či přiléhající mlýnice byla zřejmě dřevěná. Dodatečně byla k obytnému objektu přistavěna raně renesanční jižní část východního křídla. Obytné stavení bylo provedeno bez kamenicky opracovaných prvků, s výjimkou konzol arkýře vysunutého nad náhon. Při vjezdu do mlýna byl vyhlouben vinný sklep, později prodloužený.

Před polovicí 16. století držel mlýn znojemský měšťan Kryštof Hynkl. Tomuto období můžeme připsat zhodnocení a rozšíření mlýna. Pozdně gotické obytné stavení bylo k východu prodlouženo o částečně klenutou rohovou jižní část východního křídla.

V polovině 16. století získal mlýn nobilitovaný měšťan Václav Ryšan z Rozenštejna (poprvé zmíněn roku 1551). Tolerantní náboženské ovzduší na Moravě umožnilo usazení nekatolických novokřtěnců přicházejících ze západní Evropy. Působení této řemeslně zdatné skupiny, na niž se jihomoravští i dolnorakouští feudálové obraceli se stavbou a řízením mlýnů, cihelen, pivovarů, rybníků, ovocných zahrad a vinařských hospodářství je spojováno i s dalšími mlýny v okolí (Slup, Micmanice aj.).[ii] Modernizace a přestavba tasovického mlýna, provedená v poslední čtvrtině 16. století, je dílem novokřtěnců přivedených Václavem Ryšanem.

Dřevěná mlýnice byla nahrazena zděnou, jejíž okna byla, stejně jako u obytné části areálu, opatřena ostěními s parapetními a většinou i nadokenními římsami. Okno v levém výstupku dvorního průčelí mlýnice ozdobil reliéfní erbovní štítek stavebníka. Zásadního rozšíření doznala i hospodářská část areálu. V nově vystavěném severním křídle vznikl vinný i pivní šenk, pivovar, stáje, chlévy a lisovna. Změn doznal i interiér již stojících zděných staveb. Do rohu dvora byla vložena věž se schodištěm, komunikaci v rámci třípodlažní obytné části jižního křídla zajišťovala klenutá arkádová chodba nesoucí dvoupatrovou dřevěnou pavlač. Dvorní fasádu obytné části ozdobila sgrafita, včetně ornamentálního a nápisového dekoru. Vstup do mlýna ozdobil dnes druhotně osazený půlkruhový reliéfní tympanon se symbolickým nápisem a rodovým znakem stavebníka.[iii]

Další známý majitel, znojemský měšťan Tobiáš Alman z Amštejna, pozbyl jako účastník stavovského povstání mlýn roku 1624 konfiskací. Novokřtěnci byli nuceni opustit Moravu, či konvertovat ke katolictví již o dva roky dříve.

Při příležitosti konfiskace byl vyhotoven odhad, který nám umožňuje získat přehled o nebývalém bohatství tasovického mlýna. Dozvídáme se z něj, že svobodný mlýn v pachtu znojemských klarisek, řadící se k největším na Znojemsku, pracoval se sedmi moučnými a dvěma prosnými složeními a několika krupnými stoupami. Majitel dále disponoval zemědělským dvorem s pivovarem, vinařským hospodářstvím, chlévy pro řádově desítky vepřů a krav, stájemi, ovčínem pro stovku ovcí. K mlýnu patřily i dva vinohrady a svobodný vinný šenk, rozlehlé polnosti, čtveřice ovocných sadů, zelinářská zahrada, cihelna a přilehlý tok řeky Dyje, jenž majitel pronajímal rybářům. Stavby však byly částečně poškozeny, vlastní mlýn vyžadoval opravu a z vyrabovaného dvora zmizelo mnohé vybavení, nářadí a hospodářské zvířectvo. Celkový roční výnos z mlýna činil 1 574 rýnských zlatých a jeho cena byla stanovena na dvanáctinásobek ročního výnosu, tedy 18 896 zlatých.

Roku 1627 zakoupil od kláštera klarisek mlýn mikulovský purkmistr Jan Guldenmüller. Chráněnec císařského správce Moravy a olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna zaplatil 9 250 kop moravských zlatých, 30 dukátů klíčného, roční plat činil 12 kop zl. mor. Lze předpokládat vyplenění mlýna katolického majitele švédským vojskem roku 1645, během obléhání nedalekého Znojma. Po skončení války mlýn třikrát změnil majitele, naposledy roku 1668, kdy jej za 10 000 rýnských zlatých zakoupil klášter premonstrátů v Louce u Znojma.[iv]

                Nový majitel nevyvíjel přílišné stavební aktivity a soustředil se zejména na opravy zanedbaného objektu. V následujícím období (po vítězném soudním sporu s klariskami usilujícími roku 1697 o znovuzískání mlýna) začal objekt sloužit jako letní sídlo louckého opata a tak zde mohl v letech 1741–42 pobývat i Prokop Diviš, který v těchto letech zastával funkci převora (zástupce opata).[v] Funkce letního sídla představeného významného kláštera s sebou přinesla pravidelnou údržbu a výměnu dožívajících interiérů za dokonale řemeslně zpracovanou barokní výbavu.

                Vlastní mlýn s hospodářskými staveními byl za pevnou částku doplněnou naturáliemi pronajímán na obvykle tříleté období mlynářským mistrům.

                V rámci josefínských reforem došlo roku 1782 ke zrušení kláštera, jehož majetek převzal do své správy náboženský fond. Ten tasovický mlýn prodal roku 1824 do dědičné držby mlynářskému mistru Karlu Steinmetzovi. Rodině Steinmetzů v té době patřil i mlýn ve Slupi. V roce 1837 pracoval mlýn s devíti složeními a kašovou stoupou a lze tedy snad předpokládat pětici kol na spodní vodu. Po snížení počtu složení mlýna ve Slupi z desíti na osm se tak na Znojemsku tasovickému mlýnu vyrovnal svou velikostí jen mlýn jaroslavický.

Plán z října roku 1883 zhotovený z důvodu zamýšlené instalace dvou vodních turbín ukazuje čtyřpodlažní mlýnici o půdorysu cca 27 x 14 m se dvěma spodními podlažími nesenými trojicí litinových sloupů s průvlaky tvořenými železným I profilem a dvěma vrchními podlažími podepřenými dřevěnými trámy. Mlýnská hranice se sedmi páry kamenů je nesena šesticí litinových sloupů a výškově splývá s druhým podlažím.[vi] Dvojice turbín typu Knop je umístěna v turbínovém domku o půdorysu 9,3 x 4,8 m a mimo ni je na plánu zachyceno ještě vodní kolo na spodní vodu o průměru 5 m kovové konstrukce.[vii] Je umístěno po proudu již těsně mimo mlýnici a jeho hřídel a převody k jednomu ze složení jsou uloženy v komoře vytvořené v obytných prostorách mlýna. Plán bohužel nikterak neřeší další strojní vybavení mlýna, které doplňovalo výše zmíněných sedm párů kamenů tasovického „Kunstmühle“ Franze Hönlingera – jak uvádí popis plánu. Je však vidět, že mlýnice byla z důvodu rozšíření počtu strojů zvýšena o jedno podlaží (současný stav však tomuto plánu zcela neodpovídá).[viii] Reliéfní ozdobná deska se jménem F. M. Hönlingera a datem přestavby či modernizace mlýna 1883 je umístěna na dvorní fasádě mlýnice. Zda došlo k úplné realizaci plánované a výše popsané přestavby není autorovi tohoto textu známo, neboť pro rok 1930 a 1955 je udávána turbína pouze jedna.[ix] S úpravou pohonu mlýna bylo nutné provést i úpravu přívodu vody na jednotlivé vodní motory včetně samotného jezu.

Po Franzi Hönlingerovi se dalším majitelem stal Ignaz Geppert (před rokem 1898) a v držení jeho rodiny mlýn nejspíše zůstal až druhé světové války.[x]

Po druhé světové válce a s ní spojeným odsunem původních obyvatel se mlýn po částečné konfiskaci a dílčím soukromém přídělu dostal do družstevního užívání a v 50. letech 20. století zde bylo mletí na mouku zastaveno. Zařízení mlýna se ještě nějaký čas využívalo ke šrotování a na turbínu byl po jistou dobu také napojen elektrický generátor. Poté objekty sloužily pouze k bydlení a byl zde provozován hostinec s tanečním sálem a kino.

Po roce 1989 se zdálo, že komplex tasovického mlýna opět čekají lepší časy. Nový majitel začal chystat rekonstrukci a přestavbu staveb mlýna na hotelové společenské zařízení orientované na zahraniční klientelu. Bylo vypracováno zaměření, stavebně historický průzkum a architektonická studie, dokonce zahájeny vyklizovací práce a provedena oprava střechy. Naneštěstí se jednalo pouze o zástěrku pro úvěrovou machinaci. Poté, od poloviny 90. let minulého století, byla kulturní památka „klášterní rezidence v Tasovicích“ jako nadhodnocená bankovní zástava ponechána svému osudu a rychle dospěla do dnešního stavu, který není dalek zřícení.[xi]

V roce 2009 vypukl v areálu nabízeném realitní kanceláří k prodeji za 110 000 Euro požár, který zbavil část stavby střech.

V letech 2010–2011 byla realizována rekonstrukce mlýnského náhonu a jeho vtokového objektu. Projekt s cílem „zachování historického vodního díla a posílení stability krajinného prvku, součásti funkčního biokoridoru v nivě řeky Dyje – součásti NATURA 2000“ s náklady 16,8 miliónů Kč dotovaný z větší části z prostředků Evropské unie byl úspěšně dokončen.[xii] V bezprostřední blízkosti mlýna došlo ke zpevnění břehů a vybudování nové lávky přes náhon. Je škoda, že nemohly být alespoň stabilizovány budovy mlýna a je možné, že část prostředků investovaných do úprav náhonu přijde vniveč po zhroucení jižního křídla areálu přiléhajícího k toku mlýnského náhonu.

Šance na fyzickou záchranu jedinečného areálu spojujícího v sobě funkci vodního mlýna i poměrně honosné rezidence světských i církevních majitelů, jsou v současné době nejspíše zcela mizivé a další významný doklad vývoje a rozmanitosti technického stavitelství na našem území brzy zanikne.