Mlýn bez chodu, zvon bez zvuku, ruku bez nadělení,
školu bez dětí nikdo nechce mít.
(německé přísloví)

Lanův, Podmelův mlýn

Lanův, Podmelův mlýn
51
46
Němčice
561 18
Svitavy
Němčice u České Třebové
49° 53' 33.7'', 16° 20' 59.5''
Mlýn bez funkčního vodního motoru
Areál mlýna s pilou.
Zlatý pásek
nepřístupný

Obecná historie:

Soupis mlýnů z roku 1704 uvádí v Němčicích pět mlýnů, a to u všech shodně uvedeno po jednom mlecím složení. Další zmínku patřící mlýnům v Němčicích nalezneme v Tereziánském katastru, jehož část dominikální [50. léta 18. století] uvádí: „Němčice 3 mlýny po 1 kole, 3 mlýny po 1 kole s pilami.“ Ale němčické mlýny zmiňuje také rustikální část Tereziánského katastru: „5 mlýnů o 5 kolech na nestálé vodě.“ Nevíme, který z mlýnů je onen sledovaný, ale lze dovodit dvě skutečnosti: 1/ všechny němčické mlýny, tedy včetně nynějšího čp. 51 měly v této době jen po jenom vodním kole, 2/ s velkou pravděpodobností mlýn již v této době disponoval pilou, patřil tedy mezi ony tři zmíněné. Na mapě Josefského vojenského mapování z 60. až 80. let 18. století je mlýn vyznačen včetně trasování náhonu, které přibližně odpovídá dnešního stavu. V roce 1839 zachycuje areál mapa stabilního katastru. Tzv. císařský otisk zaznamenává mlýn [stavební parc. č. 86] a v duchu tehdejších zvyklostí u něj používá symbol vodního kola. Stavby areálu mlýna včetně pilnice jsou na této mapě vyznačeny červenou barvou, tedy vybudované z nespalných materiálů. Jedinou zdejší výjimku tvoří tzv. lednice, tedy prostor, v němž se osazovala vodní kola. O jednu informaci je pak ještě podrobnější tzv. indikační skica. Na ní jsou oproti císařskému otisku vyznačena vodní kola dvě, což odpovídá realitě. Jedno pro pohon mlýna a druhé k pohonu pily.


Historie mlýna obsahuje událost z období:

K roku 1704 je v Němčicích uvedeno hned pět mlýnů o jednom mlýnském složení, z nichž se do vrchnostenského důchodu odváděly 2 strychy pšenice a 5-14 strychů jiného obilí.

Posledním pátým mlýnem v této vsi byl mlýn /č.p.46/ Jana Podhajského.
K roku 1772 zde hospodařil Johann Syrový, který koupil mlýn od mlynářky Barbory Burdové. Mlynář Syrový odváděl z mlýna tradiční svatojiřský a svatohavelský úrok ve výši 32 kr, na sv. Martina a Jana 30 kr, vánoční úrok 28 kr 42 dr, 3 mírky pšenice, 15 mírek obilí a daň z vody 5 zl.

1839 Jan Lana

V roce 1930 je zde uváděn v seznamu vodních děl mlynářka M. Podmelová, mlýn a pila.

Příjmení mlynářů působících na mlýně:

  • Podmele
  • Podhajský
  • Burda
  • Syrový
  • Lana

Historie mlýna také obsahuje:

1704 Jan Podhajský

-1772 Barbora Burdová

1772- Jan Syrový

1839 Jan Lana
1930 M. Podmelová

1939 - Mikuláš Podmele

Mlýn je vyobrazen na:

Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:

  • Hlavičkový (firemní) papír
  • podpis mlynáře
  • razítko
dochován bez větších přestaveb
05 2012
    venkovský
    mlýn na potoku (50 - 1000 l/s)
    mlýnice a dům pod jednou střechou, avšak dispozičně oddělené
    • baroko do roku 1800
    • klasicismus do roku 1850
    • historizující a architektura druhé pol. 19. století
    • moderní 1920 – 1945
    • 1945 – současnost
    zděná
    vícepodlažní
    • kamenické prvky barokní a mladší
    • dveře
    • vyskladňovací otvor
    • krov
    • dveře
    • existující umělecké složení
    Mlýn měl od počátku alespoň do poloviny 70. let 19. století osazeno tzv. obyčejné složení. Vodní kniha jej v roce 1874 zmiňuje takto: „Ve mlýně samém nalézá se jedno složení obyčejné s přistrkovacím krupníkem a pila na řezání klád.“ To se zde mohlo nacházet už od doby vybudování stávajících mlýnské hranice. V případě, že můžeme věřit latinskému nápisu na jejím sloupu: „AEDIFICATUM ANNO MDCCCXVIII“, pracovalo ono obyčejné složení ve zdejším mlýně nejméně od roku 1818.
    Základ obyčejného složení tvoří dva mlecí kameny – spodní je pevný ležák a horní pohyblivý běhoun – mezi kterými dochází k rozemílání zrna. Takto získané melivo vyséval plátěný rukávec nazývaný mlynářský pytlík, osazený v dřevěné skříni zvané moučnice a otřásaný jednoduchým mechanickým zařízením zvaným hasačert. Na výskoku pytlíku se nacházelo mechanicky pohybované síto nazývané žejbro, které zajišťovalo třídění krupice. Semletí (pšeničné) mouky se obvykle neprovádělo jednorázově, ale proces se několikrát opakoval. Obyčejné složení má tedy pouze dvě části – mlecí a vysévací. Vlastní zmíněnou mlecí část obyčejného složení vynášela tesařská konstrukce zvaná mlýnská hranice. Oproti tomu moučnice se nacházela již na dolní podlaze, tzv. podkolí. Kromě moučnice se v podkolí nacházejí převody tvořené přímo na hřídeli vodního kola nasazeným palečním kolem, do něhož zapadal cévník, který prostřednictvím železí a kypřice přenášel pohybovou energii na běhoun.
    Přistrkovacím krupníkem je zde myšleno zařízení na výrobu krup z ječmene, jehož zpřevodování umožňovalo vysunutí cévníku (dřevěného pastorku) z palečního kola, aby energeticky náročný krupník nezůstával trvale v provozu. Krupník vlastní měl tři základní podoby, z nichž v tomto případě s ohledem k době a skutečnosti, že je uváděn jako přistrkovací, se s největší pravděpodobností (téměř výhradně) muselo jednat o tzv. holendr. Skládal se z jednoho kamene rýhovaného po obvodu, osazeného na vodorovné hřídeli a otáčejícího se v lubu na vnitřní straně opatřenému zdrsněným plechem. Ječmen, z něhož se kroupy vyráběly, se omílal mezi lubem a kamenem, které se otáčely vzájemně opačným směrem (u některých mladších holendrů vyráběných továrně se otáčel pouze kámen, zde se však nepochybně jednalo o holendr starší, vyráběný řemeslnickým způsobem).

    Významnou změnu přináší do českého mlynářství rok 1842. Tehdy došlo v Čechách k osazení prvního uměleckého složení a od 50. let 19. století se v českých zemích začíná toto složení postupně uplatňovat, ve vesnickém prostředí pak zejména od 70. let 19. století. Pro umělecké složení, které je zpravidla již vyráběné továrně, je typické, že se skládá z tří částí: čisticí, mlecí a vysévací. Ovšem umělecký mlýn poznáme i při vnějším pohledu, a to díky již zmíněné podlažnosti (nejméně čtyři podlaží). Tímto průzkumem se sice nepodařilo zjistit, kdy ve sledovaném mlýně došlo k osazení uměleckého složení, avšak podle následujícího záznamu ve Vodní knize zde muselo pracovat již někdy kolem I. světové války, snad už krátce před ní. Takový údaj můžeme na základě obvyklého vývoje vodních mlýnů a s přihlédnutím k faktu, že se nacházíme v lokalitě s relativním dostatkem vody k pohonu mlýna, označit za věrohodný. A odpovídá tomu i odhad původu nejstarších strojů do začátku 20. století (hranolový vysévač domácí výroby, část výtahů). Pro úplnost ještě dodejme, že složení umělecké se skládá z tří části – čisticí, mlecí a vysévací.

    Nejstarší popis uměleckého složení podává záznam ve Vodní knize k roku 1928. Nejedná se však o úplný výčet technologického vybavení, ale o vystižení nejpodstatnějších strojů:
    „Mlýnským kolem se pohání: 1 franc. kámen, 1 loupačka, 1 žit. stolice, 1 porculánka, 1 reforma, 1 trier, 1 vysévač moučný, pomoc. stroje a dynamo 1½ kW, 120 W[!]. Na pile 1 pásmová, rámová pila.“
    I přes neúplnost lze z odvodit zajímavou skutečnost. Svým charakterem patří technologie mletí na takovém složení ke značně archaickým, protože se mletí zrna i následné vymílání meliva děje francouzskými mlecími kameny a na válcové mlecí stolici se provádí pouze luštění krupice.
    Při osazení uměleckého složení muselo zároveň nutně dojít ke změně převodů. Zde došlo k zachování dřevěného palečního kola na hřídeli kola vodního s tím, že do dřevěných palců se osadil litinový pastorek, který přenáší energii přes krátkou kovovou hřídel na dřevěnou řemenici, z níž na hlavní transmisi v přízemí vede široký plochý řemen. Ten je navíc atypicky napínám další malou dřevěnou řemenicí.
    Nejpodrobnější popis strojního vybavení mlýna čp. 51 v Němčicích podává tiskopis Dotazník k zápisu do Mlynářského rejstříku ve stavu ke dni 29. července 1939, a to následovně:
    V čistírenské části tento pramen zmiňuje hranolový vysévač „hrudový čili prašný“ (tedy krátký čistírenský hranolový vysévač) o rozměrech 200 x 70 cm domácí výroby, válcový koukolník 185 x 50 cm neznámé výroby a loupačku Sedláček Horky Kostelecké.
    Mlecí část tvořily dvě válcové stolice, a to následujícím způsobem. K mletí žita a pšenice je uvedena jednopárová stolice Hübner a Opitz Pardubice s rýhovanými válci 30 x 50 cm. K luštění pšenice se zde používala jednopárová stolice Prokop Pardubice s porcelánovými válci 30 x 50 cm.
    Z žitného i pšeničného meliva oddělil předvysévač [„tzv. sortýr“] domácí výroby o rozměrech 200 x 70 cm krupice a nejhrubší frakce a poté moučný hranolový vysévač Prokop Pardubice o rozměrech 300 x 80 cm oddělil jednotlivé mouky. Z oddělené krupice s nejhrubší frakcí se samotná krupice vysévala na jednotlivé sorty na krupičném hranolovém vysévači [„k třídění krupic“] domácí výroby o rozměrech 300 x 80 cm.
    Oddělenou krupici dále třídila a také čistila jednoduchá čtyřkrupičná reforma Hořejší Slaný aspirovaná do zařízení mlynářem označeného za „obyč. chytač prachů“.
    K následnému luštění krupice sloužila již zmíněná jednopárová stolice Prokop Pardubice s porcelánovými válci.
    K míchání mlýnských produktů – jak žitných, tak pšeničných – pro sjednocení jejich kvality sloužila „komora k ručnímu míchání mouky“ domácí výroby o obsahu 40 q mouky.
    K hospodáři hodně vyžadovanému šrotování sloužily umělé kameny [„smirkové“] o průměru 105 cm od firmy Gabriela Žižky nástupci. Jde o typ s kameny složenými nad sebou.
    I v průběhu II. světové války, která je nepřesně považována za období, kdy „Němci zakázali mletí“, docházelo ke změnám technologického vybavení zdejšího mlýna. V září 1942 mlynář provedl výměnu mlecí válcové stolice Hübner a Opitz Pardubice a nahradil ji dvouválcovou mlecí stolicí Union s rýhovanými válci 30 x50 cm, později doplněnou ještě sacím filtrem od stejného výrobce.
    Na začátku roku 1943 sice mlynář dosáhl schválení ležaté (tj. válcové) míchačky Union, ale neprovedl jej.
    V modernizaci technologického vybavení zdejšího mlýna dochází i po II. světové válce. Pravděpodobně nedlouho od začátku roku 1947 ve mlýnici přibyla stojatá míchačka Appl a mezi červencem a zářím 1947 došlo k nahrazení průchodové loupačky Sedláček periodickou loupačkou Appl.
    Nepříliš obvyklé je, mlýn doznává menší modernizaci dokonce i po komunistickém převratu v únoru 1948! V první polovině roku 1949 provedl mlynář na základě povolení z 15. září 1948 osazení nových čistírenských strojů: „jednoduchého aspiratéru 500m/m s magnetem a koukolníku výrobek fy Prokop“.
    U zdejšího mlýna překvapí, že zde není použitý rovinný vysévač. Vysvětlení však není nijak složité. Nejprve si jej mlynář nemohl dovolit – nejspíš z důvodů technických a provozních a svoji roli mohly hrát i důvody finanční – a když o povolení roku 1948 zažádal, došlo k zamítnutí této žádosti.
    VýrobceJos. Prokop a synové, Pardubice (a názvy firmy následující)
    VýrobceJos. Prokop a synové, Pardubice (a názvy firmy následující)
    VýrobceJulius Hübner a Karl Opitz, Pardubice
    VýrobceUnion a. s., České Budějovice
    VýrobceGabriel Žižka, Praha Vinohrady a fy následující
    Popis
    VýrobceBedřich Appl, Dolní Čermná
    VýrobceFrantišek Sedláček, Kostelecké Horky
    Popis
    Dochovaný
    • pila
    • krupník
    • výroba elektrické energie
    Zdánlivou raritou je výroba ječných krup ještě v průběhu celé první poloviny 20. století na tehdy již značně archaickém zařízení domácí výroby zvaném holendr. Ovšem známe několik dalších mlýnů, jejichž technologické vybavení je v tomto ohledu shodné (např. Javorníček čp. 8 – UO, Sychotín čp. 34 – BL, Zálší čp. 35 – UO).
    • náhon
    • jalový žlab
    • lednice
    Nejstarší zjištěné zachycení trasy náhonu, který přiváděl vodu k předmětnému mlýnu, poskytuje již zmíněná mapa Josefského vojenského mapování z 60. až 80. let 18. století. Tento náhon přivádí vodu k areálu mlýna ve stejném trasování (viz poznámka 6), jaké známe z mapy stabilního katastru z roku 1839. Vidíme na ni (míněna mapa stabilního katastru) náhon [parc. č. 1721], který napájel nejprve dva mlýny v Člupku (čp. 44 a 47) a teprve poté přiváděl vodu k mlýnu čp. 51 a jeho pile. Jelikož vybudování náhonu jdoucího v délce více jak 500 m (měřeno od mlýna čp. 47 v Člupku) po vrstevnici je náročnou záležitostí, lze předpokládat, že mapa stabilního katastru zde dokládá trasování značně dlouhou dobu zpětně.

    Záznam k tomuto mlýnu ve Vodní knize v roce 1878 k přívodu vody zmiňuje:
    „Mlýn č.d. 51 v Němčicích užívá ku hnaní strojů svých potřebnou vodu z potoka Končinského /též Člupický zvaného/ ku kterémužto cíli tento potůček mlýnským náhonem č. p.[arcelní] 1721 přímo ku mlýnu tomuto se vede. Aby pak v pádu větších přívalů velké množství vody k mlýnu nepřišlo, upouští se voda taková splávkem na č.p.[arcelním] 195/6 a 196 se nalézajícím. Na pravém břehu náhona do těchto parcel zavázaný splávek jest 95 centim. v světle široký a prkennou podlahou 2,0 metry dlouhou opatřený. Splávek tento jest stavidlový 45 centim. vysokým stavítkem opatřený. Na mlýn vede se voda vantrokami 1,3 metru širokými, 50 centim. vysokými, kteráž třemi žlaby opatřena jsou. Z těchto žlabů jest pravý, jenž vodu na mlýnské kolo vede 34 centim. v světle široký, prostřední, jenž vodu na kolo pily vede jest 47 centim. široký, kdežto levý žlab, jenž k jalovému odtoku slouží 27 centim. široký jest. [……] Od tohoto mlýna odpadová voda teče přímo ku mlýnu č.p. 39 v Němčicích, aniž by se dříve s jalovým potokem spojila.“
    Ve stejném záznamu se nachází i zmínka o vodním cejchu (tzv. normálním znamení):
    „Dne 14. června 1878 položeno jest u tohoto mlýna normální znamení, kterýž následující míry zjištěny jsou:
    1: Výška lati postavené na cejchové znamení tj. vrchní hrana skoby obnášela 375 cent.
    2. Výška lati postavené na mlýnský práh to jest konec vantrok a stavidel 156 centim.“

    Podobu přívodu vody zachycuje roku 1928 Vodní kniha:
    „Odlehčovací splávek rekonstruován na šířku 125 cm a hradí se prkny 20-30 cm vys., výška prsních zdí 50 cm. Vantroka 6 m dl., 130 cm šir., 43 cm vys., ukončena 3mi stavítky, z nichž krajní jsou 32 cm šir., střední 41 cm, z nichž jedno krajní je jalové, druhé na mlýnské kolo, třetí na kolo na pilu.“
    K cestě vody se vztahuje zajímavost, že držitelé vodního práva v tomto mlýně mohli odebírat vodu pro svůj nevelký soukromý vodovod: „Ve vzdál. 10 m nad dřev. vantrokami při pravém břehu náhona zřízena cisternička, z níž se voda vede do bytu a zahrady při č. 51, kameninovými[?] rourami 33 m/m.“
    Typvodní kolo na vrchní vodu
    StavZaniklý
    Výrobce
    PopisVzhledem k terénním podmínkám a nevelké síle vodního toku je jisté, že od počátku existence mlýna jej pohánělo vodní kolo na vrchní vodu. Tuto skutečnost Vodní kniha v roce 1874 stručně potvrzuje: „Ze zmíněných dvou svrchovodních kol jest mlýnské 5,2 metru a pro vodní pilu sloužící 4,6 metru v průměru vysoké.“
    Při obvyklých výměnách vodních kol docházelo i ke změnách v jejich rozměrech. Stav k roku 1928 zaznamenala Vodní kniha takto:
    „Kolo přední na mlýn jest 5,4 m vys, 63 cm šir, hl. 25 cm, druhé na pilu má výšku 5,00 m, jinak rozměry stejné s kolem na mlýn.“
    Údaje ve statistickém materiálu Seznam a mapa vodních děl Republiky československé vytvořeném na základě hlášení mlynářů z roku 1930 potvrzují existenci dvou vodních kol, když zmiňují, že zdejší mlýn a pilu poháněla „2 kola na svrchní vodu“ s následujícími parametry – množství vody v m3/vt.: „0,097“, spád vody v m: „4,9“ a normálním výkonu vodního díla v k. s.: „5,5. Stejně jako v případě už výše zmíněné mapy stabilního katastru i v tomto případě jde o 1 vodní kolo pro mlýn a 1 vodní kolo pro pilu.
    Z údajů v Dotazníku k zápisu do Mlynářského rejstříku ze dne 29. července 1939 vyplývá, že od prosince do února měl mlynář k dispozici průtok jen 44 l/sec., od června do listopadu 68 l/sec. a jen od března do května činil 97 l/sec.
    Ve stejném Dotazníku je k pohonu mlýna uvedeno korečkové vodní kolo na vrchní vodu o vnějším průměru 5,2 m, šířce mezi věnci 0,8 m a nejvyšším výkonu 7 HP.
    Porovnání údajů uvedených k vodnímu kolu v Seznamu a mapě vodních děl Republiky československé a v materiálech Mlynářského ústředí ukazuje rozdíly. Zdůrazněme, že dle výpočtu výkonu by vodní kolo podle parametrů uvedených v Seznamu a mapě vodních děl Republiky československé mělo maximální výkon 4,11 HP a podle parametrů v Dotazníku k zápisu do Mlynářského rejstříku maximální výkon 4,37 HP! Jelikož v tabulce Poměry vodní mlynář uvedl při průtoku a spádu „jen“ „5,00“ HP, je zřejmé, že si možnosti dané slabým vodním tokem uvědomoval, ale u vodního kola záměrně uvedl jeho maximální potenciál v případě vyššího průtoku. Pro upřesnění, potřebný průtok by pak pro vodní kolo o průměru 5,2 m a výkonu 7 HP musel činit skoro 160 l/sec.!
    Typvodní kolo na vrchní vodu
    StavZaniklý
    Výrobce
    PopisVzhledem k terénním podmínkám a nevelké síle vodního toku je jisté, že od počátku existence mlýna jej pohánělo vodní kolo na vrchní vodu. Tuto skutečnost Vodní kniha v roce 1874 stručně potvrzuje: „Ze zmíněných dvou svrchovodních kol jest mlýnské 5,2 metru a pro vodní pilu sloužící 4,6 metru v průměru vysoké.“
    Při obvyklých výměnách vodních kol docházelo i ke změnách v jejich rozměrech. Stav k roku 1928 zaznamenala Vodní kniha takto:
    „Kolo přední na mlýn jest 5,4 m vys, 63 cm šir, hl. 25 cm, druhé na pilu má výšku 5,00 m, jinak rozměry stejné s kolem na mlýn.“
    Údaje ve statistickém materiálu Seznam a mapa vodních děl Republiky československé vytvořeném na základě hlášení mlynářů z roku 1930 potvrzují existenci dvou vodních kol, když zmiňují, že zdejší mlýn a pilu poháněla „2 kola na svrchní vodu“ s následujícími parametry – množství vody v m3/vt.: „0,097“, spád vody v m: „4,9“ a normálním výkonu vodního díla v k. s.: „5,5. Stejně jako v případě už výše zmíněné mapy stabilního katastru i v tomto případě jde o 1 vodní kolo pro mlýn a 1 vodní kolo pro pilu.
    Z údajů v Dotazníku k zápisu do Mlynářského rejstříku ze dne 29. července 1939 vyplývá, že od prosince do února měl mlynář k dispozici průtok jen 44 l/sec., od června do listopadu 68 l/sec. a jen od března do května činil 97 l/sec.
    Ve stejném Dotazníku je k pohonu mlýna uvedeno korečkové vodní kolo na vrchní vodu o vnějším průměru 5,2 m, šířce mezi věnci 0,8 m a nejvyšším výkonu 7 HP.
    Porovnání údajů uvedených k vodnímu kolu v Seznamu a mapě vodních děl Republiky československé a v materiálech Mlynářského ústředí ukazuje rozdíly. Zdůrazněme, že dle výpočtu výkonu by vodní kolo podle parametrů uvedených v Seznamu a mapě vodních děl Republiky československé mělo maximální výkon 4,11 HP a podle parametrů v Dotazníku k zápisu do Mlynářského rejstříku maximální výkon 4,37 HP! Jelikož v tabulce Poměry vodní mlynář uvedl při průtoku a spádu „jen“ „5,00“ HP, je zřejmé, že si možnosti dané slabým vodním tokem uvědomoval, ale u vodního kola záměrně uvedl jeho maximální potenciál v případě vyššího průtoku. Pro upřesnění, potřebný průtok by pak pro vodní kolo o průměru 5,2 m a výkonu 7 HP musel činit skoro 160 l/sec.!
    Typelektrický motor
    StavZaniklý
    VýrobceŠkodovy závody, Plzeň
    PopisVodní motory doplnil ve 30. letech 20. století ještě pomocný elektrický motor „třífázový s kotvou“ o výkonu 5 HP, který roku 1934 vyrobily „Škodovy závody v Plzni“.
    Typelektrický motor
    StavZaniklý
    VýrobceŠkodovy závody, Plzeň
    PopisVodní motory doplnil ve 30. letech 20. století ještě pomocný elektrický motor „třífázový s kotvou“ o výkonu 5 HP, který roku 1934 vyrobily „Škodovy závody v Plzni“.
    Historické technologické prvky
    • umělý kámen | Počet: 1
      • Válcová stolice s 1 párem rýhovaných válců v litinové skříni
      • Válcová stolice s 1 párem porcelánových válců v litinové skříni
      • periodická
      • válcový
      • čistírenský vysévač | Počet: 1
      • moučný vysévač | Počet: 2
      • 1
        • sací filtr
        • autokap
        • šneková
        • kapsový výtah | Počet:
        • pytlový skluz - exteriér | Počet:
        • AutorMinisterstvo financí
          NázevSeznam a mapa vodních děl republiky československé
          Rok vydání1932
          Místo vydáníPraha
          Další upřesněníSešit 7., str. 17, číslo 38
          Odkaz
          Datum citace internetového zdroje
          AutorMinisterstvo financí
          NázevSeznam a mapa vodních děl republiky československé
          Rok vydání1932
          Místo vydáníPraha
          Další upřesněníSešit 7., str. 17, číslo 38
          Odkaz
          Datum citace internetového zdroje
          AutorMiluše Vopařilová
          NázevMlynáři na Litomyšlsku (1650–1800)
          Rok vydání2008
          Místo vydáníPardubice
          Další upřesněníDiplomová práce, s. 93-94
          Odkazhttps://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/30158/VoparilovaM_Mlynari?sequence=1
          Datum citace internetového zdroje05 2021

          Místo uloženíNárodní archiv Praha
          Název fonduMlynářské ústředí
          Název archiválie
          Evidenční jednotka399
          Inventární číslo, signatura4248
          Místo uloženíNárodní archiv Praha
          Název fonduMlynářské ústředí
          Název archiválie
          Evidenční jednotka399
          Inventární číslo, signatura4248
          Místo uloženíMěstský úřad Litomyšl
          Název fondu
          Název archiválieVodní kniha č. 1
          Evidenční jednotka
          Inventární číslo, signatura

          Základní obrázky

          Historické mapy

          Současné fotografie - exteriér

          Současné fotografie - exteriér - detaily stavebních prvků

          Současné fotografie - technologické vybavení

          Současné fotografie - předměty spojené s osobou mlynáře

          Ostatní

          Vytvořeno

          25.9.2012 22:14 uživatelem Radim Urbánek

          Majitel nemovitosti

          Není vyplněn

          Spoluautoři

          Uživatel Poslední změna
          Rudolf (Rudolf Šimek) 1.12.2013 12:36
          Jaromír Lenoch 27.10.2012 18:48
          Radomír Roup (Radomír Roup) 15.6.2018 12:58
          meisl (Zdeněk Meisl) 6.3.2016 23:21
          doxa (Jan Škoda) 14.3.2024 22:55
          Jaromír Mayer 29.9.2017 19:03