O čertovi na Kojetínském mlýně
oté co skončila strašlivá válka co trvala třicet roků, navracel se zpět domů na Valašsko jeden vysloužilý voják. Došel až do Starého Jičína, a protože se stmívalo, vyprosil si u lidí nocleh. Voják se vyptával na cestu kterou se má k domovu vydat. Lidé mu rádi poradili, jen ho zapřísáhli, aby se vyhnul kratší cestě přes Svinec. V nedalekém Kojatském (Kojetínském) mlýně, kolem kterého cesta vede, prý přes dvacet roků nikdo nebydlel a straší tam. Kdo tam zůstane přes noc, živý se rána nedočká. Nikoho, kdo se snažil strašení přijít na kloub už nikdo nikdy neviděl.
Voják měl však pro strach uděláno, a protože kdysi za mlada do mlýna chodíval, nedalo mu to a do mlýna se hned ráno vydal. Před cestou si ještě v Jičíně vyprosil několik voskových svíček a provaz z lipového lýčí. Ke mlýnu dorazil až na večer, když už se smrákalo. Již z dálky viděl zanedbaný mlýn, který strašil již jen svým vzhledem. Z děravé střechy, prorostlé trávou a mechem, čněl k obloze polorozbořený komín, dveře byly zpola vyražené a místo oken vlály jakési hadry. Pouze rybník zůstal tak, kde kdysi stával. Plný čisté a průzračné vody.
Voják vstoupil do špinavé a nepořádkem zaházené světnice. Kamna zpola rozvalená, uprostřed světnice stál jen stůl a židle. Voják stůl ometl a posadil se. Před sebe na stůl postavil a zapálil svíčku. Přichystal si lýkový provaz a čekal. Zapálil již druhou svíčku a stále se nic nedělo. Až při třetí svíčce se začaly dít podivné věci. Zašuměla voda ve vantrokách, mlýnské kolo zaskřípalo a dalo se do pohybu. Za velkého rachotu mlel mlýn naprázdno. Tu se z čista jasna začaly blížit ke světnici kroky. Voják zpozorněl.
Dveře zaskřípaly a v nich stál člověk oděný po myslivecku, s dlouhým perem za kloboukem. „Již pět let jsem neviděl živého člověka, copak hledáš v mém domě? Ty se nebojíš, když jsi v tato zlopověstná místa zavítal“, pronesl ten myslivec. „Vím a proto jsem zde“, odvětil voják. „Hledáš nocleh? Dostaneš dobrý nocleh. Pojď za mnou“, vyzval ho myslivec. Sotva se otočil, hodil přes něj voják lýkový provaz a mocným trhnutím strhnul myslivce k zemi. V ten okamžik se myslivec změnil v odporného ďábla, řval a cukal sebou , ale nic mu to nepomáhalo. Lýčí bylo nad všechnu zlou moc.
Darmo ďábel hrozil a obratem na to sliboval, nic mu to nebylo platné. Voják svázaného čerta popadl a dovlekl jej k mlýnskému kolu, aby mu dal za vyučenou. V tom však někde v Kojetíně zakokrhal kohout a čert se rozplynul. Vojákovi zůstala v rukou jen ta lýková smyčka. Od té doby se čert ve mlýně již nikdy neukázal a vděčná vrchnost darovala mlýn statečnému vojákovi, ze kterého se stal dobrý mlynář.
Jan P. Štěpánek dle Mgr. Jaromíra Poláška
(RR)
