Místo, kde mlýn stojí, má velice dlouhou historii. Návrší označované jako hradiště Kouřim III, jihovýchodně od mlýna, existovalo již ve třetím tisíciletí před Kristem, kdy zde vznikla opevněná osada řivnáčského typu. Někdy po roce 1039, když se do Čech dostaly ostatky svatého Vojtěcha, nebo ve 12. století, vznikl kostelík svatého Vojtěcha. Raně gotická či románská stavba podélného jednolodního kostelíka se dostala dokonce do majetku mlynářského rodu Bukačů. Stalo se tak v roce 1677 nebo 1680. Pozemek na návrší patří k mlýnu dodnes. Kostelík zanikl přibližně po roce 1790 a některé jeho kamenné články můžeme dodnes nalézt zazděné v opěrné zdi v areálu mlýna. První písemná zmínka o sledovaném mlýně pochází podle literatury z roku 1404, kdy se mlýn v Bílé knize práv a svobod označuje jako Prostřední. V 16. století se už nazýval Vojtěšský - snad podle blízkého kostelíka svatého Vojtěcha či podle mlynáře Vojtěcha, zmiňovaného v roce 1516. Kolem roku 1600 vznikla veduta města Kouřim, kterou vytvořil Jan Willenberg. Zcela vlevo na ní stojí kostel svatého Vojtěcha a pod ním nalezneme vyobrazení mlýna. Zůstává otázkou, do jaké míry Willenberg své veduty stylizoval. Po několika dalších rodech získal objekt mlynář Bukač. Když tento v roce 1689 zemřel, nedohodli se potomci na rozdělení majetku a dlouho se o mlýn soudili. Ve sporu zvítězil až roku 1724 J. Veselý, který si vzal jednu z Bukačových dcer a mlýn pronajímal. Již v roce 1755 jej však prodal rodině Šmejkalově, která zde hospodařila téměř sto let. Na Indikační skice z roku 1841 se už uvádí jako majitelka „Pleskot Františka“. Jedním z dalších majitelů se stala rodina Miškových, jež mlýn na konci 19. století přivedla ke krachu. Budovu pak koupil Augustin Beyšovec a jeho rod se zde držel až do druhé poloviny 20. století. Mlelo se až do roku 1962 a následně stát mlýn zakonzervoval a držel jako rezervu. Po vdově posledního mlynáře zdědily objekt dvě dcery žijící v Praze, které jej poté prodaly současnému majiteli. Areál dnes slouží drobnému zemědělci. Ten postupně mlýn adaptuje na trvalé bydlení, o němž do budoucna uvažuje.
xxx
Patrový barokní mlýn stojí na náhonu říčky Výrovky. Objevuje se již na Willenbergově vedutě města Kouřimi z doby kolem roku 1600, patřil později mlynáři Bukačovi (†1689). Rokem 1898 se datuje modernizace mlýna, kterou nechala provést rodina Miškových. Severní přístavbu doplnila strojovna parního stroje s kotelnou a osmibokým cihlovým komínem, byly pořízeny válcové mlecí stolice značky Wegmann a Ganz. Od začátku 20. století mlýn vlastnila rodina Augustina Beyšovce, roku 1918 nechala přistavět turbínový domek se strojovnou a instalovat místo vodního kola dvě turbíny. Mlelo se až do roku 1962, v současnosti je památkově chráněný objekt postupně adaptován k trvalému bydlení.
xxxxx
Mlýn bývá označován jako Prostřední, Vojtěchovský dle zaniklého kostela sv. Vojtěcha a zejména jako Bukačov podle rodiny Bukačů, která mlýn vlastnila v letech 1680-1724.
Mlýn je na daném místě poprvé připomínán již roku 1431. V roce 1516 zde hospodařil mlynář Vojtěch, který postupně získal značný majetek včetně rozsáhlých vinic a chmelnic. Ve vlastnictví jeho potomků zůstal mlýn až do poloviny 17. století, kdy jej získal Václav Ferdinand z Větřiny, jehož rodina měla v držení statek Diblíkov a měšťanské domy v Kouřimi a Českém Brodě.
Jeho manželka prodala mlýn Jiřímu Vojtěchovi Bukačovi. Za Bukačů byl mlýn přestavěn do dnešní podoby. Mlýn byl následně pronajímán. V roce 1755 koupili mlýn Šmejkalovi, kteří jej vlastnili až do roku 1854. Od roku 1855 patřil mlýn Jiřímu Pleskotovi, po něm Janu Kavanovi a rodině Miškovských, která na konci 19. století mlýn přivedla ke krachu. Posledním známým mlynářem byl Augustin Bejšovec. Následně byl mlýn upraven a využíván jako lihovar a drožďárna.
