První záznamy o mlýně jsou až od roku 1680. Spolu s mlýnem je uváděn Podchotuční rybník, který byl vybudovánm počátkem 16. století, na jehož hrází byl později mlýn postaven.
V roce 1689 se souhlasem Jana Rudolfa hraběte z Morzina zakoupil se mlynář Václav Síla na všechny tři mlýny: prvý pod rybníkem Podchotučním, druhý starý mlýn u Sádek a třetí ležící nad městečkem Křincem v ceně 300 říš. rýnských zlatých. Zaplatil 30 zl. a zbytek splácel po 6 zl. ročně. Mimo to platil 10 zl. ročního nájmu, dával 2 korce pšenice, 90 korců žita. Podle starodávného obyčeje byl zároveň každoročně povinný odvést vrchnosti 4 vepře vykrmené na špek a za to se mu sráželo z nájmu 12 zl.
Dlouho však za uvedených podmínek pan otec Síla nehospodařil. V roce 1703 najal mlýn Podchotuční a mlýn u Sádek mlynář Václav Mrňák. Hospodařil při tom na 3 strychách půdy.
Stejný majetek zakoupil roku 1718 František Ryker v ceně 280 rýn. zl.
Někdy počátkem 30. let 18. století vyhořel Podchotuční mlýn. Vrchnost nechala na svůj náklad vybudovat nový a znovu celé mlynářské hospodářství pronajala. Roku 1737 zakoupil zcela nový mlýn Podchotuční se třemi složeními nv ceně 603 zl. a mlýn u Sádek, nebo také Nouzovský, v ceně 197 zl. - tedy celkem za 800 zl. - pan otec Jiří Janda. Snad byl v příbuzenském vztahu k P. Ondřeji Jandovi, který se stal farářem v Křinci.
Při zaknihování kupní smlouvy se vrchnost zavázala k následujícím povinnostem:
a) že strouhu každoročně svými robotníky dá vyčistit,
b) že strhané břehy rovněž opraví robotníci,
c) že každoročně mlynáři dvě fůry habří a jednu borovici robotníci povozy dovezou.
Mimo to dostal mlynář tři kusy pole ležící proti Mečíři o celkové výměře 5 strychů.
V roce 1747 se vdávala panna Rozina Jandová, dcera pana otce z Podchotučního mlýna, za vdovce Františka Vonku z Křince. Janda neměl asi syna, a tak brzo po tom mlýny opustil.
V roce 1754 oba mlýny zakoupil Adam Jiřička, který podle farní knihy žil v Křinci již kolem roku 1750. Celý majetek představoval 1.030 zl. Kromě toho vrchnosti ročně platil 20 zl. nájmu, dával 45 korců žita a 35 korců ječmene. Měl
mimo to kromě kupní smlouvy i následující závazky:
1) Pobožný, bohabojný, vroucí, příkladný a jak na jednoho dobrého katol. křesťana se patří se všema svýma přináležitostma život vésti; všech bludných kacířských řečí, jakož i podobných knih se vyvarovati, a což by koli naproti přikázání Božímu se uchylovalo, aniž mlečům svým v tom povolovati a přehlížeti.
2) Na oheň zvláště v noci pořádně sám jako hospodář bedlivou pozornost míti, své přináležející jako i mleče začasté pro uvarování nejvíce svého vlastního neštěstí a škody napomínati.
3) Vždy potřebí jest, by mlynář se svými domácími střídmý pozůstával a dle povinnosti od zbytečného trunku se varoval.
Panu otci Jiříčkovi se však příliš nedařilo. Dne 12. prosince 1756 mu zemřela ve věku 35 let manželka Kateřina Marie a byla pohřbena na Chotuci. Mlýny a hospodářství za této situace dlouho neudržel. Po dvou letech předal držení mlýna Václavu Kučerovi za cenu 1.500 zl.
Farní knihy nepřinášejí z této doby mnoho radostných zpráv. Dne 26. ledna 1763 v Podchotučním mlýně zemřel ve věku 38 let Jakub Popelák, asi jeden z mlynářské chasy. Dne 15. listopadu 1763 provdával Václav Kučera dceru Marii Annu za Jana Reivolda, mlynáře z Jezboře a pardubického poddaného.
Rok 1767 také nezačal dobře - dne 21. dubna zde zemřela Dorota, dcera Jiřího Proschwice z Lomnice - a nakonec uprostřed léta 26. srpna umírá ve věku 63 let sám pan otec Václav Kučera. Ještě 3. května 1768 umírá v Podchotuci chasník Václav, 18letý syn Václava Špatného. Příliš mnoho ran stihlo toto osamělé hospodářství, a tak se nelze
divit, že je vdova po Václavu Kučerovi ještě téhož roku musela opustit.
V roce 1768 mají mlýny cenu 2.400 zl. a dostávají se v držení Václavu Horáčkovi. Nehospodařil však také nijak dlouho. Již v roce 1773 se přiženil ku vdově Tereze Horáčkové mlynář Josef Miklic.
V roce 1775 … byl povolán ku ouřadu křineckému mlynář Josef Miklic a bylo mu předneseno, že se rybník Podchotucký na 3 léta spustí a bude osívat, aby se řádně od porostu rákosového a bláta vyčistiti mohl, které se bude vyvážet na sousední panská pole. Poněvadž nájmu a dávky obilí spokojiti se chce po čas, co nebude moci mleti na svém mlýně, který před dávnými léty byl zřízen. Mlynář se tím spokojil. Dnes se již nedozvíme, zda Miklic podcenil situaci, či neměl mnoho zkušeností s mlynářským řemeslem nebo byl vrchností prostě zbaven svého postavení. Po uplynutí doby čistění rybníka byl nucen majetek opustit a pak s manželkou Terezou a nevlastním synem Janem Horáčkem dožívali v čp. 98 v Křinci.
Tak v roce 1779 najal oba mlýny Václav Růžička, ale z neznámých příčin po roce rezignoval a odstěhoval se do města
Čáslavi.
Roku 1780 najal mlýn Podchotuční a Nouzovský v ceně 2.550 zl. Jan Rejvold. Nouzovský mlýn o jednom složení
byl v té době již velmi sešlý. Zda je Jan Rejvold, manžel Marie Anny, dcery podchotuckého pana otce Kučery, totožný
s novým mlynářem Janem Rejvoldem nevíme, ale je to možné. Snad z Jezboře se přestěhovali zpět do uvolněného mlýna v našem kraji. Po dlouhé době se na držitele mlýnů pousmálo štěstí. Ještě v roce 1786 je Jan Rejvold uváděn jako svatební družba a o rok později sám vdává dceru Claru. I jeho věkem i stářím dětí je podporována domněnka o návratu původních obyvatel Podchotučního mlýna. Nakonec se v roce 1799 ujímá nájmu mlynářův syn Václav Rejvold. Dalších zpráv o něm nemáme, ale i další historie mlýna je nedostatečně doložena.
V první polovině 19. století byl nájemcem snad nějaký Kšafka a po něm Plaňanský, který nehospodařil dobře a přišel tak o toto výhodné postavení. Po něm byl nájemcem jakýsi Schovánek, který přišel odněkud „z hor“ a brzo přenechal hospodaření nsvému synovi. Ten asi zemřel mladý, neboť vdova po něm Kateřina Schovánková se znovu provdala
za mlynáře Čečelského. U této postavy se poněkud zdržíme.
1842 dědici Františka Schovánka