1631 syn Václav Kysilko ml.
Druhým hornoújezdským mlýnem byl mlýn na Hraničkách /č.p. 9/. V roce 1650 byl hospodářem na tomto mlýně mlynář Jan Kysilka, syn Václava Kysilky, který koupil mlýn od svého otce v roce 1606 za 800 kop. Manželka Salomena. Oproti roku 1606 měl mlýn teď, o padesát let později, hodnotu 380 kop míšenských.485 Jan patřil mezi vážené sousedy, i když nebyl sedlákem, ale pouze chalupníkem, stal se i konšelem. Vlastnil 7 korců polí, dvě prasata, jednu krávu a jalovici.486 Byl jedním ze tří obecních konšelů. Podle tzv. seznamu dle víry panství litomyšlského dle stavu k 2. 4. 1651 byla rodina již katolická. Jan zemřel v roce 1655 a majitelem mlýna se stal jeho starší syn Jiřík. Po téměř čtyřiceti letech jeho mlynaření předal mlýn synu Františkovi.
Syn Václav Kysilka se zúčastnil povstání 1680 se sousedním mlynářem Lukášem Pakostou, na rozdíl od něho však byl pouze vyslýchán.
Již v roce 1705 však mlýn spravovala na přání svého manžela Anna Kysilková. Jak uvádí Baltazar ve svém kšaftu: „Nynějšího času v Hospodářství jsou Koně 3, Krávy 4, Jaloví 3 Kusy, ovec 4 kusy a Svini 4 kusy. Z toho dobytku, když se Živnost odváděti bude, hospodáři se přidává Koně 2, Krávy 2, jednu Svini.“ Ostatní dobytek si měli mezi sebou rozdělit matka se sirotky. K hospodářství dále patřil kovaný vůz, pluh, brány, řezačka a 10 korců na zimu setého obilí. Mlýn měl hodnotu 500 kop a Anna, která měla právo vybrat svého nástupce, předala před rokem 1723 mlýn Václavovi.490 O tom, zda byla právě tato volba nového mlynáře nejlepší, lze pochybovat. Možná byl Václav Kysilka dobrým hospodářem, který uměl své řemeslo, ale jako člověk nedělal právě čest mlynářskému cechu. Někdy mezi lety 1705 – 1723 přišla na vrchnostenskou kancelář stížnost na rychtáře Václava Kysilku, která obsahovala závažná obvinění. „Předešlého rychtáře Antonína Klimše vždycky a ustavičně žádal i trunkem ctil, aby ho za konšela obecního postavil a když se tak stalo vrchnost jej jmenovala rychtářem, nemaje ponětí o jeho činech. Nynější konšelé, kteří s ním v právu zasedají, vědí o jeho chlípnoství a kupenství ale z bázně z jeho pomsty jej při tom nechávají a netrestají.“ Stížnost jmenuje dvě ženy, ke kterým zmíněný rychtář „…líhával…“. „A i když byl od dvou farářů potrestán a pokutován, přece svého chování nezanechal, naopak se ještě mnohých svobodných i cizích žen pokoušel zmocnit. Žádají proto jiného na cti dobře zachovalého rychtáře. Poddaní poslušné obce Horního Aujezda.“491 Jak byl celý spor dořešen, jsem se již nedopátrala, ale dá se předpokládat, že byl z funkce rychtáře sesazen. Nevím, zda byl v době stížnosti svobodným či ženatým, ale roku 1717 se mlýna ujala Václavova manželka, již druhá mlynářka z rodu Kysilků. Václav ve své poslední vůli určil za dědice mlýna syna Jakuba, který měl mlýn po čase odkoupit od své matky za 570 kop.
Roku 1772 byl na mlýně hospodářem Václav Kysilka, který převzal živnost po svém otci Jiříkovi. Posledním mlynářem z rodu Kysilků byl Jan Kysilka, který v roce 1783 prodal mlýn svému švagrovi Josefu Hájkovi. Mlýn totiž vyhořel a Jan se tak zadlužil, že mu nic jiného nezbývalo.
Mlýn v Horním Újezdě, který při prvním číslování po r. 1770 dostal číslo konskripční 9 a po přečíslování domů po r. 1807 č.p. 8, koupil již za 730 kop grošů míšenských. V hotovosti zaplatil 145 kop, zůstatek měl splácet každoročně na sv. Jana Křtitele vždy po 30 kopách. Doba splátek byla velmi vysoká – téměř 20 let. S mlýnem obdržel "... dvě krávy dojný, prase jedno, slepic s kohoutem pět ...".
Posledním držitelem mlýna z rodu Kysilků byl Jan Kysilka (*1753). Mlýna se ujal někdy v polovině sedmdesátých let 18. století. Brzy poté mlýn vyhořel a mlynář se tak zadlužil, že mu nic jiného nezbývalo, než nově postavený mlýn r.1783 prodat.
Novým vlastníkem mlýna stal Josef Hájek, manžel Janovy sestry Lidmily. S jejich dcerou se 1813 oženil Jan Stříteský, syn mlynáře Jana Střteského z Kamenných Sedlišť čp. 2. 1820 mlýn převzal, ale až do své smrti v roce 1827 mu šéfoval jeho tchán Josef Hájek (1831 zemřela vdova Ludmila Hájková). Stříteský byl újezdský rychtář, písmák, známý včelař a výrobce varhan. V letech 1820-1860 napsal své paměti, v nichž zachycuje život Hor. a Dol. Újezda v první polovině 19.století. Tyto paměti jsou však dnes bohužel nezvěstné. Po Stříteských na mlýně hospodařily rodiny Kubků, Duchoslavů, Hurychů a Černých.
Z doby Marie Terezie, kdy se provádělo tzv. první vojenské mapování, pochází následující popis zdejší krajiny a mlýna: "Víska, neboli Horní Újezd, je rozložena po stráních příkré rokle, která se pod vesnicí svažuje do údolí, jímž protéká Desná. Většina domů je vystavěna z kamene a obehnána ochrannou zdí. Pouze mlýn Kysilkův a mlýn ve vesnici jsou zděné jen způli. Přes mlýnské náhony vedou dřevěné mosty. Údolí se dá projet pouze po cestě, která jím podél prochází."
1830 Jan Stříteský mlýn zcela přestavěl podle vlastního plánu, mnohé práce zvládnul sám, jelikož byl zdatný sekerník.
1830 při nahazování řemene na hlavní hnací kolo ve strojovně byl zachycen a rozdrcen mlynářský pomocník, Jan Stříteský na jeho paměť nechal u mlýna vztyčit pískovcový kříž s nápisem na podstavci: "Vy všickni, kterýž jdete cestou, pozorujte a vizte, jestli bolest Vače jako bolest má jest - gen. kap. I." Na zadní starně nápis "Obnoveno roku 1863". Po stranách kříže stojí dvě velké lípy.
1836 Jan Stříteský Černý mlýn prodal a přesídlil do Dolního Újezda, kde zakoupil chalupu s kupeckým krámem.
