GRAFITOVÝ MLÝN (Milan Binder a Jan Schinko)
Na pravém břehu Mlýnské stoky v cípu Senovážného náměstí stál mlýn v podobě ze 2. poloviny 19. století. Prokazatelně byl v těch místech mlýn již v roce 1323, kdy patřil Konrádu Landoverovi (Landoverův mlýn). Podle Karla Pletzera se dostal mlýn kolem roku 1323 do majetku městského špitálu s kostelem sv. Václava. Mlýn byl pak označován jako Špitálský mlýn a jez v prostoru ulice U tří lvů jez Špitálský. Mlýnská stoka totiž vytvářela u bývalé Rybní ulice meandr a Špitálský jez vzdouval vodu na mlýn.V roce 1879 byl mlýn přestavěn, opatřen nahoře cimbuřím (podobně jako Přední mlýn) a strojní zařízení uspořádáno na výrobu kamnářské černi z tuhy a leštidla na kamna. V roce 1890 koupili mlýn bratři Ullrichové. Mlýn pak dosáhl výrazných úspěchů, když vyvážel „havraní stříbro“ do celé Evropy. Na základě zpracování tuhy-grafitu vznikl nový název Grafitový mlýn, lidově Grafitka. Na průčelí budovy mlýna byl instalován nápis SPIEGEL MÜHLE, čímž vznikl další název přeložením do češtiny – Zrcadlový mlýn. Název „Špíglmýl“ měl asi avizovat, že po použití výrobků ze mlýna se kamna apod. budou lesknout jako zrcadlo. Obyvatelé Rybní ulice podle Oldřicha Svobody používali pro mlýn název Grafitka, který vznikl ze staršího Grafitový mlýn. Existovaly i další jména Zrcadlový mlýn, Špitálský mlýn a nejstarší termín z roku 1323 Landoverův mlýn. Ke Grafitce patřila budova na levém břehu. Ke které vedl přes Mlýnskou stoku můstek. V období 1. republiky i krátce po roku 1945 sídlila v tomto objektu textilní firma „Oswaldová“. Šily se tam košile, blůzy, zástěry a jiné části oblečení. Pamětníci připomínali (už je jich málo), že jako kluci se tajně chodili dívat oknem na švadleny, které se svlékaly a nové vzorky včetně spodního dámského prádla zkoušely. A ještě připomínali, že dneska by se za takovou podívanou platilo. Po znárodnění byla firma „Oswaldová“ začleněna do Šumavanu Vimperk. Grafitový mlýn byl zbořen před rokem 1950. Odborník na mlýny Josef Klempera uvádí, že Grafitový mlýn byl zbořen v roce 1959, ale podle snímků Mlýnské stoky pořízených asi v roce 1950 již nestál.
Kolem vlastního zboření mlýna jsou nejasnosti. Měl vyhořet před válkou, nebo být zasažen při bombardování, ale mlýn není uveden v seznamu zásahů budějckých hasičů, ani v seznamu domů po válce, které byly náletem zničeny. Bombardování se přes Rybní ulici a okolí na konci války v březnu 1945 přehnalo. Byl zasažen justiční palác, Hardtmuthka, okresní dům, divadlo, Lannovka, ale Rybní ulici bomby přelétly.
Mistr klempíř Oldřich Svoboda z Rybní ulice si živě pamatoval, že když zazněly sirény, vlezl pod bytelné strojní nůžky a soused Václav Záviš se schoval pod ponk. Ženské s dětmi poslali do krytu. Šťastně se všichni po náletu zase v plném počtu sešli. Mlýnská stoka na pohlednici „pamatuje“ také základní kámen nového divadla. Když se už vědělo, že divadlo nebude, dovalili základní kámen architekti a stavaři jednou v noci v bujaré náladě přibližně v těchto místech do Mlýnské stoky. Nikdy se to nevyšetřilo, možná se ani nechtělo.
(Podle leteckého mapování z 50. let, konkrétně z roku 1952, mlýn ještě stál. pozn. RŠ)
(doplněno online Encyklopedie ČB, pozn. PK)
