Na levém břehu potoka Mastníka v Kosově Hoře se nachází Hořejší nebo také podle majitele zvaný „Havránkův“ mlýn o jednom složení, francouzským kamenem, válcové stolici a se dvěma koly. Mlýn pracoval od nepamětné doby. Už v roce 1751 se z cechovní knihy dozvídáme, že tehdy byl v Dublovicích mlynářem Martin Pokorný.
Prvním doložitelným majitelem jména Havránek byl v roce 1778 Tomáš Havránek. Před polovinou 19. století ke mlýnu patřila pila a olejna. V druhé polovině 19. století se o mlýn staral Jan Havránek. Jeho jméno je zmíněno už v pachtovní smlouvě z 31. ledna 1870, kdy se stal pachtýřem obecních polí s čísly parcelními 779 a 780. Havránek měl být nájemcem těchto polí na 30 let za podmínek, že bude přitékat z vantrok nad koly jeho mlýna dostatečné množství čisté vody bez jakéhokoliv omezení do kašny v Kosově Hoře, kterou obec zamýšlí postavit. 26. února 1879 požádal Jan Havránek okresní hejtmanství o zasazení normálního znamení. Jeho žádosti se vyhovělo v roce 1881.
Po Janu Havránkovi přišli do mlýna Josef a Františka Havránkovi. 20. března 1895 Havránek oznámil, že se rozhodl provést stavební úpravu ve mlýně a zažádal o jmenování komise. 27. května 1895 se konalo jednání v žádosti za udělení povolení k přestavbě jezu a mlýna s číslem popisným 21 v Kosově Hoře. Žadatel chtěl na mlýnskou budovu přistavět patro a dřevěnou stavební pilu nahradit za zděnou. Kolaudační komise se sešla 4. června 1895 a rozhodla, že přestavba mlýna s opravou jezu se může uskutečnit. V letech 1896 a 1897 vysoký stav vody nedovoloval úpravu jezu, a tak byl Havránek nucen provést opravu až v létě 1898 a zažádat o nové komisionální řízení, o které prosil 20. července 1898. Nové jednání bylo stanoveno na 20. srpna 1898 s tím, že majitel mlýna má zaplatit nové komisionální výlohy. 11. října 1898 se však Havránek odvolal na místodržitelství do Prahy a tvrdil, že nové komisionální výlohy jsou neopodstatněné. Zjevně tyto výlohy nezaplatil. Okresní hejtmanství informovalo 12. prosince 1900 městský úřad v Kosově Hoře o dosud nezaplacených 34 Kč a 82 h, které měl rozhodnutím z 8. ledna 1899 zaplatit do 8 dnů. 2. července 1900 byl Havránek znovu upomenut, neboť stále nezaplatil a okresní hejtmanství v Sedlčanech zažádalo o pohrůžku správní exekuce, pokud nezaplatí do pěti dnů.
Dne 14. prosince 1899 se pomalu blížilo uplynutí třiceti let pachtovní smlouvy z 31. ledna 1870 mezi obcí Kosovou Horou a mlynářem Janem Havránkem, a tak tuto situaci začala řešit Kosova Hora v zastoupení starosty obce Josefem Němcem a žádala okresní hejtmanství v Sedlčanech, aby bylo zavedeno řízení o vyvlastnění vody pro obec, neboť ta neměla dostatek vody pro své obyvatele. Jan Havránek dosud zásoboval obec vodou z mlýnské stoky s číslem katastrálním 1168 do kašny umístěné na náměstí. Obec se snažila o obnovení smlouvy, na vodu si dělali nárok i Havránkovi. Okresní hejtmanství 25. května 1900 sepsalo vyhlášku, ve které oznamuje, že se 9. června 1900 shromáždí komise s ohledáním dosavadního řízení na opatření pro obec potřebné vody. V tento den se sešel majitel velkostatku, svobodný pán Jan Mladota ze Solopysk se zástupci obce, dále se státním technickým znalcem a manželi Havránkovými na náměstí a ohledali, že hned vedle kašny se nalézá studna se dvěma pumpami s čistou a tvrdou vodou. Požární a měkkou vodu obyvatelé získávají z potoka Mastníka, který ve dvou třetinách obec obtéká a je k němu dobrý přístup. Dále zámek disponuje soukromým vodovodem s měkkou vodou, svou studnu mají i škola a fara, tudíž přítomní zástupci obce Kosova Hora museli na základě technického dobrozdání upustit od podané žádosti za vyvlastnění vody pro rourovod do kašny z mlýnského náhonu manželů Havránkových a prohlásili, že povedou další soukromé vyjednávání s manželi za účelem docílení shody o použití rourovodu.
O služebnostech mlýna informoval dále Josef Havránek 25. března 1901, kdy z mlýnské stoky vedly tři přirozené vodovody do pivovaru a zámku, do sladovny a k lihovaru, ten v té době ale nefungoval, přesto toto právo měl. Josef Havránek v roce 1906 prodal Hořejší mlýn Františku Peštovi, jenž také zákazníkům za nesemleté obilí nabízel moučné produkty.
Novým držitelem mlýna se stal roku 1913 Olivier Mladota, svobodný pán ze Solopysk. Měl jej ve vlastní režii na tzv. selské mletí, pak mlýn nejdříve fungoval jako jednoduchá rámová pila, která byla poháněná vodním kolem a později jako okružní pila. V této pile se vyráběly veškeré druhy prken, fošen, latí a hranolů. Také piliny šly rychle na odbyt. Házely se do zvláštních kamen a topilo se s nimi. Poněvadž v blízkém okolí se žádná taková provozovna nenacházela, mohla pila z této skutečnosti těžit.
Vodní kolo už k práci nestačilo a tak Olivier Mladota 26. června 1922 požádal o rekonstrukci vodní síly. Chtěl k tomu využít Francisovu turbínu o síle 22 HP. Komisionální šetření proběhlo s kladným vyřízením 6. listopadu 1922.494 Do vodní knihy byl zanesen zápis o výměru okresní správy politické v Sedlčanech ze dne 24. března 1925 s vodoprávním povolením k postavení Francisovy turbíny.
Mladotové ze Solopysk patřili k starým českým vladyckým rodům. Prvním doložitelným Mladotou byl v 15. století Vochek ze Solopysk, který hájil roku 1421 hrad Karlštejn a za svou věrnost obdržel od krále Zikmunda část Třebotova. V 18. století povýšila císařovna Marie Terezie bratry Jana Františka a Josefa Petra do panského stavu. František Mladota, doživotní člen panské sněmovny, získal v roce 1837 zámek Červený Hrádek. Zámek pak přešel pod správu Františkova synovce, Oliviera Mladoty, který se oženil s Rosou von Lumbe, dcerou dvorního rady Franze Lumbeho. V roce 1913 se jim narodil syn a dali mu jméno Jan Nepomuk. Olivier Mladota doufal, že mlýn se stane prosperujícím podnikem. Půjčil si v bance 3 miliony korun a dal plnou důvěru svým odborníkům, kteří se měli postarat o modernizaci mlýna. Mladota ovšem dal plnou moc do špatných rukou, a tak mlýn zkrachoval. Mladotovi nezbývalo nic jiného, než rozprodatsvůj majetek, aby se dostal z tíživé finanční situace.
Dne 25. dubna 1931 uzavřel velkostatkář Olivier Mladota trhovou smlouvu s manželi Josefem a Marií Počepickými, kterým prodal se všemi břemeny, dluhy a závazky dům čp. 22 v Kosově Hoře se stavební parcelou č. katastrální 76 a 77, dům čp. 19 v Kosově Hoře se stavební parcelou č. katastrální 80, dům čp. 20 v Kosově Hoře se stavební parcelou č. katastrální 81, dvůr čp. 112 v Kosově Hoře se stavební parcelou č. katastrální 147, cihelnu se stavební parcelou č. katastrální 192 a několik pozemkových parcel, rolí, pastev, luk, zahrad, lesů za jeden milion korun. Velkostatek se tak podstatně zmenšil, ale mlýn a pilu si Mladota pro sebe a své nástupce ponechal se všemi vodními právy. Naopak se Mladota zavázal bezplatně trpět, ve prospěch majitele dvora čp. 19 v Kosově Hoře, jako statku panujícího služebnosti, brát potřebnou vodu z mlýnského náhonu č. katastrální 1168 v Kosově Hoře k hospodářským účelům na tomto dvoře, buď vodovodem, nebo jiným umělým zařízením.498 Protože Počepičtí neměli při zakoupených nemovitostech špýchar, Mladota a jeho nástupci se zavázali, že kupující může bezplatně užít špýcharu na zámku čp. 1 v Kosově Hoře, jehož majitelem je Mladota a to po dobu 20 let od podepsání trhové smlouvy.499 Kosova Hora tak přešla po 94 letech z majetků Mladotů do rukou jiného majitele.
Byť měl Jan Nepomuk Mladota během druhé světové války malý a ekomicky nevýznamný majetek, byl pod dohledem nacistické okupační správy. Červený Hrádek se nacházel na hranici cvičiště zbraní oddílů SS. Po válce se Jan Mladota oženil s baronkou Henriettou Goldegg-Lindenburg. Ale poté nastaly těžké časy. Článek v táborských komunistických novinách Palcát ho obvinil, že za války zval na zámek Adolfa Hitlera Toto nařčení si Mladota nechtěl nechat líbit a odjel za svým advokátem do Prahy. Požadoval na tyto noviny žalobu. Advokát ho upozornil na to, že pokud tyto noviny žalují, žalují zároveň i celou komunistickou stranu a pokud se komunisté dostanou k moci, neskončí to pro ně dobře. Svůj nesouhlas s komunistickou stranou dal dále najevo při únorové studentské demonstraci v Praze, kde z okna švýcarského velvyslanectví na Hradčanském náměstí natáčel zásah policie a bezmocné zoufalství studentů. Další den si pro něj na Červený Hrádek přijela Státní bezpečnost. Mladota byl přesvědčen o tom, že hledají spisy k připravovanému procesu Palcát. Spisy skutečně existovaly a nacházely se pod kobercem nedaleko místa, kde seděli.
Když Státní bezpečnost Mladotu odvezla do Tábora, Henrietta spisy spálila. Protože se i ona ocitla v nebezpečí, uprchla spolu s Bedřichem Mensdorffem v březnu 1948 přes Slovensko do Vídně. Mladota ji po propuštění po 4 měsících následoval.V roce 1948 odešel syn Oliviera Mladoty Jan se svou ženou a matkou do Rakouska. Pila byla znárodněna.
Zámek během komunistické diktatury sloužil nejdříve vojákům, poté učňovské škole a nakonec ho využíval okresní archiv spolu s okresním muzeem. Ve Vídni se Mladotovi necítili v bezpečí, neboť potkávali ruské vojáky o to v nich vzbuzovalo pocit ohrožení. Přes přestupní stanici v Salzburku odešli do Spojených států, do New Yorku.¨Když získali po pěti letech americké občanství, odstěhovali se do Bostonu.
Přijela za nimi i Mladotova matka, Rosa. Už v roce 1948 ji chtěla Státní bezpečnost zatknout, ale v Rakousku se rozhodli, že vdovy po českých občanech narozené v Rakousku – a Rosa se narodila ve Vídni – obdrží rakouský pas. Rosa se mohla z Československa vystěhovat.
Jan Nepomuk Mladota žil po restituci svého majetku po Sametové revoluci do své smrti v roce 2001 na zámku Červený Hrádek jen střídavě. Jezdil tam zařizovat opravy zámku a platit účty. Druhým jeho domovem bylo Lausanne, kam se přestěhoval na pokyn svého zaměstnavatele v roce 1960, aby zde vybudoval novou pobočku.
