"Mlýn pod rybníkem Řeka (pozn. řecký mlýn) u vzniku řeky Doubravky u Hluboké připadl panství polenskému koupí statku krucemburského. Nalézal se pod velkým rybníkem, tedy na stálé vodě. Mlýny toho druhu měly závadu, že byl-li rybník loven na podzim a přišla brzo tuhá zima, nenaplnil se až z jara při tání sněhu.
Řecký mlýn měl roku 1688 dvě složení, stoupy na kroupy a pilu. Na krucemburském panství dávali mlynáři vrchnosti namísto činže zrní a sice mlynář řecký 42 míry žita, diauský 24 míry. Další jejich povinností bylo vykrmiti vrchnosti dodané jim vepře, a to řecký mlynář 2 kusy, diauský 1 kus, aneb dáti náhradu 5 zl. 50 kr. za kus. Pozemků bylo u řeckého mlýna málo, 1 a 1/2 korce vrchnostenského pole desátkového a kousek louky, z které se klidilo 1/2 fůry sena.
Dne 30. června 1769 prodala vrchnost mlýn Janu Roykovi za 700 zl. kupní ceny a 109 zl. emfyteutické činže. Později byla tato upravena tak, že mlynář skládal v penězích na činži 34 zl., za ostatní dodával obročnímu úřadu 48 korců (75 dolnorakouských mír) žila. Poněvadž nebylo u mlýna žádných pastvin, bylo mlynáři dovoleno za malý poplatek pásti dobytek v panských lesích na místech vykázaných mu polesným.
Řecký mlýn čp. 46 u Ranska vyměnil 16. února 1816 Jan Royka s baronem Ignácem z Leykamu za loucký mlýn pod Přibyslaví. Od barona koupil jej 14. srpna 1820 kníže Dietrichštejn a připojil ke svému nesvěřenskému statku. Krátce poté byl mlýn zrušen a stavení použito k účelům raneckých hamrů. Roku 1841 byl v mlýnské budově usazen panský hajný, který by dbal, aby Krucemburští, kteří tuto po hrázi chodili do lesa a z lesa, neodnášeli dříví z panských lesů."
Poddanství lidu vesnického na bývalém panství polensko-přibyslavském, dle archivních zpráv sestavil MUDr. František Půža, vydáno: V Přibyslavi 1937
----------
»Kdy pak byla Řeka naposledy lovena?« otázal se krajánek Fiala. »Poslední neblahý lov byl před třemi lety«, odpovídal pan polesný. »Proč pravíte neblahý?«
»Proto, že při něm zahynul člověk.«
»Jak se to stalo?«
»Tento rybník lovívá se vždy teprve po mnoha letech, ale mnoho dobrých ryb v něm nebývá. Jako horské rybníky vůbec má i on dno velice bahnité. O lovu kradou lovci často ryby tím způsobem, že je zašlapují do bahna, když pak odešli dozorcové, vyhledávají je a odnášejí domů. Po skončeném lovu lezou často i jiní lidé do rybníka, aby lovili drobné ryby zbylé v kalužinách, nebo v lovišti ze sítě uniklé.
Po posledním lovu kráčel jsem právě po hrázi rybníka. Bylo to asi dvě hodiny po západu slunce a hustá tma rozložila se nad krajinou. Tu zazní náhle z prostřed rybníka úzkostné volání: »Pomoc! Pomoc!« — »Kdo jest tam!« zvolám silným hlasem. »Pomoc! Pro Boha pomoc! - Topím se v bahně!« volá úpěnlivě onen hlas. Co síly stačily běžel jsem tamto do vesnice a volal jsem na poplach. Lidé, zvěděvše co se děje, a poznavše okamžitě velikosť nebezpečí, sbíhali se se všech stran s tyčemi, háky, prkny a provazy, a co nohy mělo, spěchalo na pomoc. Ze smolných loučí byly na rýchlo srobeny pochodně, a při jejich světle uzřeli jsme skoro uprostřed rybníka muže zapadlého v bahně až po pas. Čím více se namáhal, aby se vyprostil, tím hlouběji zapadal do rozbředlého bahna. Rychle počali jsme klásti prkna, abychom se к němu dostali, než nedaleko od břehu počala i ona zapadati, že nebylo možno po nich kráčeti bez svrchovaného nebezpečí. Někteří svazovali provazy a snažili se dohoditi tonoucímu jeden konec, než vzdálenost byla příliš veliká a pokus ten se nezdařil. Měsíc zatím vyšel, a při jeho světle viděli jsme, že úpějící nešťastník zapadl zatím až po paže. Křečovitě mával rukama opíraje se o řídké bláto, ale tíže vlastního těla táhla ho neúprosně do hlubiny. Hrůzou oněměl, vida před sebou smrť nevyhnutelnou.
V němém zoufalství stáli jsme na břehu, viděli jsme hynouti člověka, bližního, bratra a nemohli jsme více ničeho podniknouti na jeho zachránění. Nešťastník zapadal stále, již jen hlava čněla ze zradného bahna, ještě srdcervoucí výkřik a umlkl na věky. Bahno přijalo svou oběť, aby ji nikdy více nevydalo. Srdce se nám svíralo žalem a útrpností, jako na povel poklekli jsme všickni a nikdy snad nemodlili jsme se tak vroucně za duši zesnulého, jako v onom okamžiku. Ženy plakaly a lomily rukama, a i naše oči zalívaly se slzami. Druhého dne bylo již nešťastné místo zalito vodou, a pátrání po mrtvole zůstalo bez výsledku.«
»Jak jest možno, aby tu bylo bláto tak hluboké?« tázal se Jaroš.
»To lze snadno vyložiti«, odpověděl pan Vít. »Území se tu sklání z obou stran, a kde jest nyní rybník, bývala druhdy hluboká dolina, z jejíhož dna vyvěralo několik pramenů. Bahno, které se zde usazovalo z kalné vody po staletí, bylo namáčeno shora vodou rybničnou a zdola prameny, čímž bylo stále udržováno v stavu polotekutém. Je-li člověk těžší, než stejný objem bláta, musí pak nutně padati ke dnu.«
»Po zákonu Archimedovu«, ozval se Josef.
»Ano, po zákonu Archimedovu«, doložil pan Vít. Takových propadlišť nalézá se mnoho na povrchu zemském, zvláště na pobřeží moře a při některých velikých řekách a jezerech. Někde jsou to zradné písčiny, jinde půda na pohled pevná, z níž vyrůstají věkovité stromy, pod ní pak jest propast naplněná vodou. Zdánlivě beze vší příčiny propadne se celý les se vším, co v něm žije, do hlubiny, a místo něho vlní se voda, která opět pokrývá se okřehkem a rašelnivkou, připravující půdu rostlinám vyšším. Tento děj opětuje se snad až po staletích, ale rostliny potopené tlí v nedostatku vzduchu a mění se v rašelinu a uhlí.«
»Zdali pak se zvědělo, kdo byl onen ubohý utopenec?« ptal se Fiala.
»Shledalo se, že zmizel z blízké obce podruh, a dosud se neví, kam se poděl. Chodíval prý rád na ryby, a proto se má za to, že on snad utonul, než jistoty není.«
("Doubravka" cestopisný obraz, Josef Věnceslav Neudörfl, datum vydání1892).
