Stěničkův mlýn; Biela Mühle

17. století
Pokud budeme vycházet z matričních knih, zůstává nejstarším doloženým mlynářem na Bělském mlýně jistý Martin (příjmení není uvedeno), s nímž se setkáváme k datu 13. 2. 1663, kdy umírá jeho dvouletý synek Jan. Zatímco s Martinem se pojí pouze jeden zápis, o dalším bělském mlynáři Valentinovi (i zde není uvedeno příjmení) totéž říci rozhodně nelze. V matrice knínické farnosti se s jeho jménem totiž setkáváme hned třikrát. První zápis pochází z 3. 2. 1666 a týká se sňatku Valentinovy dcery Doroty s Lukášem Jakubcem z Knínic. Zbývající dva zápisy souvisejí s odchodem Valentinových blízkých: 27. 5. 1668 umírá patnáctiletý mlynářův syn Valentin a 1. 5. 1676 vdova po mlynáři Valentinovi jménem Barbora. Sám záznam o úmrtí mlynáře Valentina v matrice uveden není a tak můžeme pouze odhadnout, že se tak stalo někdy mezi lety 1668 až 1676. Zda oba zmiňovaní mlynáři, tedy starší Valentin a mladší Martin byli v příbuzenském vztahu (nabízí se otec a syn), případně oba či aspoň jeden z nich nesl příjmení Stěnička, se už asi nedovíme.
První mlynář na Bělském mlýně s doloženým příjmením Stěnička se jmenoval Jan a v matrice se s ním setkáváme 1. 8. 1669 v souvislosti s narozením syna Bernarda. V následujících letech se Janu Stěničkovi a jeho manželce Veronice narodily (tedy aspoň podle matriky) ještě další tři děti, totiž dcera Kateřina (*1671 - †1673), syn Tomáš (*1673 - †1682) a dcera Salomena (*1677 - †1677), žádné z nich se však nedožilo dospělosti. A osud nevyměřil dlouhý život ani jejich matce, která zemřela 3. 2. 1679 ve věku pouhých pětatřiceti let. Přesně o osm měsíců později se vdovec Jan Stěnička oženil se Zuzanou Tomkovou z Horního Štěpánova. V manželství se narodily dcery Alžběta (*1680) a Marina (*1682), nejpozději v r. 1684 však Zuzana umírá a Jan Stěnička se žení potřetí. Novou mlynářkou na Bělském mlýně se tak 28. 2. 1685 stává Anna, dcera po Mikuláši Hladovi z Vážan.
Kolik se během prvních deseti let manželství narodilo Anně a Janu Stěničkovým dětí se vzhledem k neúplnosti matričních zápisů už nedovíme (k r. 1691 je pouze doloženo úmrtí dcery Uršuly). Zřejmě prvním synem, který se dožil dospělosti je až Jan, jenž spatřil světlo světa 20. 6. 1695 a není bez zajímavosti, že za kmotra mu mimo jiné šel knínický rektor Jakub Průček. (Jan Stěnička se 27. 1. 1723 oženil s Veronikou Vodákovou z Kořence. V té době již měli dvouměsíční dceru Alžbětu, v dubnu 1724 přichází na svět - a o rok později umírá - dcera Kateřina. Po r. 1725 se stopa Veroniky a Jana Stěničkových z mlýna vytrácí.) Na konci dubna 1698 přichází do rodiny mlynáře Jana Stěničky další dítko, syn Florian, který však po půl roce umírá. Dne 13. 4. 1700 zakrouží nad Bělským mlýnem ještě jednou čáp, aby do kolébky vložil v té době již téměř šedesátiletému Janu Stěničkovi posledního syna, jenž bude opět pokřtěn jménem Florian. Mlynář Jan Stěnička vládl Bělskému mlýnu více jak čtyřicet let. Zemřel na tehdejší dobu v požehnaném věku osmdesáti let dne 7. 2. 1717. Manželka Anna odešla z tohoto světa 12. 2. 1729.
18. století
Po Janu Stěničkovi převzal mlynářské řemeslo jeho nejmladší syn Florian (*13. 4. 1700), který se 21. 7. 1722 oženil s Alžbětou, dcerou po Zachariáši Endlovi ze Šebetova. Krátce po svatbě se manželům narodily dcery Kateřina (*1722 - †1723) a Anna (*1724), poté následovali synové Martin (*1728; další osud neznámý), Jan (*1730 - †1806; zřejmě zůstal svobodný, vyučil se mlynářem a celý život pomáhal v rodném mlýně) a František (*1735), o kterém si povíme v dalším odstavci. V matrice není zapsán syn Antonín (*kolem r. 1726), o němž první zmínka pochází až z listopadu 1749, kdy se oženil s Johanou, vdovou po Janu Vodákovi z Horního Štěpánova a z Bělé se odstěhoval. Florian Stěnička se dožil rovněž poměrně vysokého věku: zemřel v osmaosmdesáti letech dne 16. 1. 1788.
Novým „panem otcem“ na Bělském mlýně se po smrti Floriana Stěničky stává jeho nejmladší syn František (*8. 8. 1735), který se někdy před r. 1765 oženil s jistou Johanou. Vzhledem k tomu, že matrika z té doby není úplná, nevíme vlastně, kolik měli Stěničkovi ve skutečnosti dětí. Doložen je pouze syn Jan (*1771; další osud neznámý) a syn Pavel (*1780 -†1784), v matrice zemřelých se k r. 1775 zmiňuje roční dcera Anna. František Stěnička hospodařil na mlýně do své smrti, která jej zastihla v podobě tuberkulózy dne 15. 4. 1800. Mlynářka Johana Stěničková zemřela „vysokým věkem“ 17. 12. 1816. Bylo jí jednaosmdesát let.
19. století
Po smrti Františka Stěničky se hospodaření na Bělském mlýně ujímá mladý, dosud svobodný mlynář Antonín Stěnička (*kolem r. 1770). Kdo byl jeho otcem - zda stávající mlynář František či jeho starší bratr Antonín, který se zřejmě zdržoval na některém z okolních mlýnů, se mi pro tuto chvíli zjistit nepodařilo.
Dne 28. 1. 1805 se Antonín Stěnička oženil s Terezií, jednadvacetiletou dcerou Matouše Valenty, který provozoval kupecké řemeslo ve Světlé a později vedl hostinec v Borové u Letovic. V manželství Terezie a Antonína Stěničkových přišlo na svět devět dětí, dcera Mariana (*7. 12. 1805; dne 15. 8. 1831 se provdala za čtvrtláníka Jana Švancaru z Kořence čp. 52, s nímž v té době již měla dceru Marianu), syn Josef (*22. 11. 1807 - †15. 6. 1877 na vodnatelnost; zdědil mlýn, podrobněji o něm viz níže), syn František (*17. 1. 1810 - †8. 6. 1842 na tuberkulózu; dne 4. 9. 1837 se oženil s Františkou Komárkovou z Kořence čp. 33, manželé bydleli na čp. 21; vedle dcer Marty a Anny se jim v r. 1838 narodil syn Jan, který se v r. 1871 oženil s Františkou Markovou z Kořence; manželé zůstali v rodném domku, v r. 1872 se jim nar. syn Jan v r. 1878 dcera Amálie), dcera Aloisie (*20. 6. 1812 - †4. 8. 1813 na psotník), dcera Anna (*13. 6. 1814 -†25. 3. 1833 na vodnatelnost), syn Antonín (*12. 2. 1817; další osud neznámý), syn Karel (*23. 7. 1819 - †?; jako vyučený mlynář si hledal práci po okolních mlýnech; dne 27. 11. 1848 se oženil s Veronikou Slezákovou z Kořence čp. 92; v r. 1864 se manželům na mlýně v Milonicích narodil syn Jan, který vyučil zámečníkem a v r. 1891 se v rakouském Hohenau a. d. M. oženil s Emílií Valáškovou z Jedovnic; kolem r. 1906 se Jan s Emílií zdržovali na Kořenci v pazderně, kde se jim narodil syn Josef †), dcera Františka (*17. 2. 1823; další osud neznámý) a dcera Marta (*4. 8. 1826; v r. 1847 se provdala za domkaře Josefa Mrákavu z Hor. Štěpánova čp. 14).
Ze čtyř synů Terezie a Antonína Stěničkových to byl nejstarší Josef, kdo po smrti svého otce - Antonín Stěnička zemřel na střevní koliku 31. 3. 1831 - převzal rodný mlýn a sňatkem (24. 6. 1834) s Annou Markovou (*3. 7. 1815 -†5. 8. 1881), dcerou podsedníka Františka Marka z Kořence čp. 26 tak posunul mlynářský rod Stěničků na Bělé zase o generaci dál. Anně a Josefu Stěničkovým se narodilo pět dětí, totiž dcery Josefa (*14. 3. 1837; další osud neznámý) a Mariana (*21. 12. 1843 - †23. 5. 1889 na zánět ledvin; za svobodna měla syna Jakuba nar. 19. 7. 1884, v r. 1890 žil ve Světlé, další osud neznámý) a dále synové Jan, Alois a Josef. Zatímco o nejstarším Janovi (*26. 12. 1834) zatím vím pouze to, že 10. 6. 1872 se oženil Františkou roz. Učňovou, vdovou po Cyrilu Jakubcovi z Kořence čp. 30, mladší Alois a Josef za sebou zanechali v archivních záznamech (a nakonec nejen zde) stopu o poznání výraznější.

Josef Stěnička (*29. 3. 1846, Šebetov - †27. 2. 1927, Protivanov) byl prostředním synem Anny a Josefa Stěničkových. Dne 6. 2. 1877 se oženil s o deset let mladší Františkou, dcerou čtvrtláníka a řeznického mistra Antonína Stříže z Benešova čp. 5. Ještě na Benešově se manželům Stěničkovým narodil syn Alois Josef (*6. 4. 1877 -†14. 2. 1903 na tuberkulózu plic), na mlýně v Protivanově, který brzy nato koupili a kam se přestěhovali dále syn Josef (*22. 2. 1879 - †22. 2. 1879), dcera Josefa (*18. 4. 1881 - †7. 2. 1943; dne 11. 9. 1906 se provdala za rolníka Jana Trundu z Protivanova, manželé měli celkem devět dětí, dospělosti se dožilo pět) a syn Josef (*8. 5. 1884 - 26. 6. 1971; zůstal v rodném mlýně, byl třikrát ženatý a vychoval pět dětí). K rodové linii Josefa Stěničky se prostřednictvím vzpomínek jeho vnučky Anastázie Trundové provd. Kolářové vrátím ještě jednou  v závěru dnešní přílohy.
Po smrti mlynáře Josefa Stěničky (†15. 6. 1877) převzal mlýn jeho nejmladší syn Alois Stěnička (*20. 6. 1849, Šebetov - †23. 11. 1908 na zánět srdeční ve Světlé). Stalo se tak na základě Odevzdací listiny z 1. 12. 1877, sepsané podle posledního pořízení Josefa Stěničky. Ten svému synovi odkazuje vedle hotovosti 65 zl. r. čs. mlýn s pilou a s poplatným čtvrtlánem ve stavu bez dluhu v celkové hodnotě 7000 zl. r. čs. Oproti tomu je Alois Stěnička povinen vyplatit své matce Anně Stěničkové na požádání 2000 zl. r. čs. a poskytnout jí doživotní a bezplatný výměnek, tj. „byt ve světnici na dvoře s hurou nad ní a kůlnou při chlévě, s komorou vedle světnice výminkařské a se sklepem pod ní, dále půl chléva, který bude majitel usedlosti oné z vrchní strany přehradit, dva chlívky vedle komůrky pro černý dobytek a dobytek, jaký si bude držet, bude nastupitel a vlastník povinnen zároveň se svým dobytkem pást. Dále bude vlastník povinen ji tři sáhy 30. palců dlouhého štípaného dříví, a sice dva sáhy měkkého a jeden sáh tvrdého koupit, přivést a dodat, a sice každoročně vždy v květnu a v témže čase ji každoročně jednu kopu otypek k podpalování dodat.“ Vdova Anna Stěničková dále dostala do užívání 8 mir pole a drobné loučky pod mlýnem. Po její smrti (†1881) připadl výměnek i s příslušenstvím dceři Marii (†1889), které měl Alois ještě navíc ročně vyplácet 6% úrok z kapitálu 3000 zl. r. čs. Oběma bratrům, tedy Janovi a Josefovi byl Alois Stěnička povinen po smrti sestry Marie vyplatit po 1000 zl. r. čs. Dne 30. 9. 1879 se Alois Stěnička oženil s Marií Jevickou (*2. 8. 1858 - †1916), dcerou podsedníka Karla Jevického ze Světlé čp. 5, která si do manželství přinesla věno 800 zl. r. čs. Na základě manželské smlouvy z 8. 4. 1880 se oproti tomu stala spolumajitelkou jedné poloviny mlýna.
Manželům Stěničkovým se narodily čtyři děti a každému z nich se dostalo odpovídajícího vzdělání. Nejstarší dcera Aloisie Marie (*3. 10. 1880) vystudovala učitelský ústav a poté působila jako industriální učitelka (tj. učitelka ručních prací). V r. 1909 se provdala za Josefa Kubína (*1882), který pocházel z Jaroměřic a v době sňatku pracoval jako mostmistr při státní dráze ve Lvově. V pozdějších letech žila rodina na Ostravsku. Druhorozená dcera Hermína Markéta (*9. 6. 1883) pracovala před svatbou jako poštovní manipulantka. V květnu 1911 se provdala za Eduarda Rašku (*1887, Štramberk), poštovního zřízence v Boskovicích. Manželé bydleli ve Světlé čp. 5, kde se jim narodily dcery Zdenka a Vojtěška. Po dvou dcerách přišli do rodiny Marie a Aloise Stěničkových dva synové. Starší Josef Karel (*2. 2. 1886, Šebetov - †24. 9. 1958, Praha) po Gymnázium v Jevíčku pokračoval ve studiích na české technické vysoké škole v Brně a poté rok na něm. vys. škole - fakulta elektro. V r. 1922 odešel do Prahy, kde až do r. 1952 pracoval jako technický ředitel (jistou dobu i jako generální ředitel) Škodových závodů. Po r. 1952 se stal šéfem konstrukce (lodě, remorkéry apod.) firmy NAVIGA v Komárně. Josef Stěnička byl třikrát ženatý - z prvního manželství (1919) s Růženou Koutnou měl syna Jiřího (*1921 - †1948). Po její smrti se v r. 1931 oženil s Josefinou Pospíšilovou. Toto manželství bylo bezdětné a Josefina rovněž brzy zemřela. V říjnu 1948 se Josef oženil potřetí s JaroslavouStrekrovou (*1924 -†1997), s níž měl syny Jana (*1949) a Jaromíra (*1952). Mladší syn Alfons Alois (*2. 8. 1888, Šebetov -† 1947, Brno - Královo Pole) rovněž vystudoval technickou vysoko školu v Brně a jako strojní inženýr učil na průmyslovce na ul. Veveří v Brně. Byl bezdětný.
V červenci 1892 prodávají Marie a Alois Stěničkovi z důvodu nerentabilnosti Bělský mlýn „se všemi bydlícími a hospodářskými staveními, se všemi k mlýnu tomuto příslušnými pozemky a se vším ostatním příslušenstvím“ za 12000 zl. r. čs. baronu Mořici Königswarterovi. Mlýn se tak stává součástí šebetovského velkostatku, který Mořic Königswarter odkazuje v prosinci 1895 svému vnukovi Janu Königswarterovi.
Obytné prostory mlýna využíval v následujících letech velkostatek jako hájovnu a byt pro lesní dělníky. Tak od r. 1897 nejpozději do r. 1910 se zde uvádí hajný František Servus ze Světlé, po r. 1918 nejpozději do r. 1920 hajný Josef Antl ze Lhoty u Konice. V r. 1901 (zmiňováni ještě v r. 1920) žila na bývalém Bělském mlýně rovněž početná rodina řezbářského mistra a pozdějšího dřevorubce Františka Kolíška z Hor. Štěpánova.
Podle pamětníků sloužil bývalý mlýn jako hájovna ještě krátce po r. 1930.
Po r. 1892 se mlynář Alois Stěnička přestěhoval do rodného domku své manželky Marie ve Světlé čp. 5 a část utržených peněz z mlýna použil na jeho rekonstrukci. (Otec Marie Stěničkové, Karel Jevický předal domek na základě Odevzdací listiny v září 1886 svým třem žijícím vnukům Aloisii, Hermíně a Josefovi Stěničkovým. Později přešel domek do vlastnictví Hermíny a jejího manžela Eduarda Rašky. V r. 1962 koupili domek manželé Bertaa Josef Paroulkovi).
Alois Stěnička, poslední mlynář na Bělé zemřel 23. listopadu 1908 na srdeční slabost, manželka Marie Stěničková o osm let později.

Loupeživý mlynář
    Za starých časů skoro každá vesnice, kterou protékal nějaký potok, měla dva mlýny, horní a dolní. Na horách pak bývaly větrňáky. Žila tu vesele chasa mlynářská! Pan otec, prášek, mládek, stárek, sekerník, pocestní a potulní mlynářští krajánci, kteří chodili od mlýna ke mlýnu.
    Také v Šebetově na Bělé byly dva mlýny. Mlýn Stěničkův a mlýn panský. Pod Bělským kopcem byl nejdříve panský mlýn a na Melkově byl mlýn soukromý. Vrchnost potom vyměnila svůj mlýn za mlýn melkovský. Tak přišel panský mlýn do držení mlynářské rodiny Stěničkovy. Od nich jej znovu koupila vrchnost, mlýn zrušila a proměnila jej v hájenku. Za barona Königswartera byl mlýn zbořen. Ještě dnes je vidět místo, kde mlýn stával.
    V gruntovních kruhách z roku 1656 je uveden na čísle 51 mlynář Jan Stěnička. Další z rodu jsou František, Antonín a Florián: Roku 1873 v matrice obce šebetovské je na mlýně zapsán Josef Stěnička, jeho žena Anna, synové Jan, Josef, Alois a dcera Marie.
    Pěkná cesta vedla olšinami podél potoka ke mlýnu. V létě tam byl milý chládek. Od vody to vždy svěže vanulo a z jara voněly pod olšemi fialky. V létě a na podzim byla cesta vyschlá sluncem a v zimě zavátá sněhem i závějemi. Střechu mlýna stínily dva veliké duby, které stály vzadu za mlýnem. Lidé jezdili rádi do mlýna ke Stěničkům na besedu. Mleči z Kořence, ze Štěpánova, z Okrouhlé i ze Šebetova se zdržovali ve mlýně déle než bylo třeba, protože tam bylo stále veselo. Tak veselo, že to mlýnské kolo zrovna zpívalo a vše kolem mlýna se smálo, i ty duby ve svém šumění, a potok ve svém bublání. Panímáma neskrblila nikdy nějakou tou bílou buchtou do křupava vypečenou a s dobrou nádivkou. A pan otec donesl zavdanou. Míval ve skalním sklípku vždy nějakou bečičku piva nebo vína. Bylo také známo, že mlynáři na bělském mlýně měli vrchovatě.
    Až od jisté doby se začalo povídat o bělském mlýně všelicos. Mleči již neradi dlouho čekali na zásep a besed také ubylo. Lidé také nechodili rádi kolem a občané se počali mlynáře stranit. Za dlouhých zimních večerů, za mrazů, při kterých šindele praskaly na střechách, si vzpomínali a vyprávěli nejen o hastrmanech a o polednicích, ale také o loupeživém mlynáři. Florián z poctivého rodu Stěničkova se stal přechovávačem a společníkem loupeživé bandy, která přepadala formany a pocestné na císařské silnici na Melkově.

    Mladý hospodář Jan Učeň z Kořence se vracel z Boskovic pozdě večer domů. Šel Melkovským údolím. Ze Stěničkova mlýna uslyšel hlučný smích a hlasitý zpěv. Byl zvědav, co se tam oslavuje, přistoupil k osvětlenému oknu a uviděl divoký obraz. Několik vousatých a zarostlých mužů sedělo kolem stolu a popíjelo z plných pohárů. Před sebou měli hromádky grošů, které sypali do pytlíků a mlynář je v náručí odnášel. Vzadu za mlýnem byli ukryti osedlaní koně. Ve mlýně přenocovali také často obchodníci, kteří jezdili na vozech s bohatým nákladem látek, sukna a jiného zboží po lesních cestách a po císařské silnici na Olomouc, na Brno a na Vídeň. Pod mlýnicí bylo veliké mlýnské kolo na spodní náhon, které pohánělo dva velké mlýnské kameny, mezi nimiž se mlelo obilí. Z mlýnice prý vedlo dolů propadliště, kam spouštěl mlynář své bohaté návštěvníky a mleče i s celým nákladem. Tam na ně již čekala další tlupa, která je obrala o všechen majetek, povraždila a těla zakopala v hlubokých lesích.
    V té době bylo mnoho loupeživých přepadení nejen na Šebetovsku, ale i v ostatních českých krajích. Všude čekali na pocestné lupiči a přepadali pokojné občany. Celé tlupy se uhnízdily v hlubokých lesích při cestách a bylo těžko je polapit.
    Ze staré historie je znám případ českého loupeživého rytíře Mikuláše Žampacha z Potštejna, který roku 1342 loupil a vraždil na šebetovském majetku a v šebetovských lesích. Místo, kde tento rytíř přepadal pocestné, se nazývá U Žampacha. Je to roklina v Melkovském údolí mezi Okrouhlou a Vratíkovem. A stezce, kde řádil loupeživý mlynář se svou cháskou, se říká Na zlodějské stezce. Podle paní Koudelkové z Melkova je to lesní cesta, která vede z Melkova na Okrouhlou.